ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně L. M.,
zastoupené JUDr. Tomášem Najmanem, advokátem se sídlem Kolín, Karoliny Světlé
150, proti žalovaným 1) P. V., 2) V. V., zastoupeným JUDr. Bedri Tomáškem,
advokátem se sídlem Kolín IV., Politických vězňů 27, a 3) České pojišťovně,
a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 17/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č.j. 25 Co 157/2009-305,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 30.099,96 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám JUDr. Bedri Tomáška, advokáta se sídlem Kolín IV., Politických vězňů
27.
III. Žalovaná 3) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 14. 1. 2004
došlo v obci Nová Ves I – Ohrada k dopravní nehodě, při které žalovaný 1) jako
řidič osobního automobilu, jehož provozovatelem je žalovaný 2), který má u
žalované 3) sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
dopravních prostředků, přehlédl žalobkyni přecházející na přechodu pro chodce a
srazil ji. Žalobkyně utrpěla těžké zranění s trvalými následky, byla dlouhodobě
práce neschopná a po skončení pracovní neschopnosti jí byl přiznán plný
invalidní důchod. Mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 5.
2006, č. j. 9 C 17/2006-49, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 14. 2. 2007, č. j. 25 Co 10/2007-80, bylo pravomocně rozhodnuto, že základ
žalobního nároku na náhradu škody na zdraví je zcela opodstatněný. Soud vyšel z
lékařských posudků z odvětví ortopedie a psychiatrie, které ohodnotily
poškození lokte 300 body, ztrátu dolní končetiny 2000 body, vážnou duševní
poruchu 1500 body a psychické potíže po těžkých zraněních 210 body (celkem
4.010 bodů). Vzhledem k sazbě 120,- Kč za 1 bod tak představovala základní výše
náhrady za ztížení společenského uplatnění částku 481.200,- Kč. Soud přiznal
žalobkyni náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšenou podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění, (dále též jen „vyhláška“) na desetinásobek základního bodového
ohodnocení. Zohlednil, že žalobkyně ve věku 44 let utrpěla poškození zdraví, v
jehož důsledku je plně invalidní a byla jí přiznána převážná bezmocnost, ve
všech oblastech osobního života je a po zbytek života bude výrazně omezena
(způsobem podrobně popsaným v odůvodnění rozsudku) a odkázána na pomoc jiných,
její strádání je jak tělesné, tak i duševní.
Krajský soud v Praze (po té, co jeho původní rozhodnutí, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části - vyhovujícím výroku a
závislých nákladových výrocích - bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 28. 5. 2012, č.j. 25 Cdo 1170/2010-285) rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č.j.
25 Co 157/2009-305, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou
povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 3.127.800,- Kč, ve zbytku
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jejž pokud jde o
srovnání života žalobkyně před nehodou a po ní shrnul tak, že před nehodou se
žalobkyně starala o rodinu, vykonávala všechny domácí práce, pečovala o
zahrádku, mohla být zaměstnána (pracovala jako pečovatelka), jezdila na kole i
autem, ve volném čase jezdila s rodinou na výlety, několikrát byli na dovolené
u moře, bruslila, chodila do kina, divadla a na plesy. Po nehodě je plně
invalidní, po amputaci pravé nohy nosí protézu, na pahýlu se jí dělají puchýře,
chodit může jen za pomoci francouzských holí, zraněnou nohu odlehčuje, a to i
proto, že v pravé kyčli má v důsledku úrazu artrózu, přičemž totální
endoprotézu nelze zatím provést. Nemůže vykonávat téměř žádné domácí práce, o
domácnost pečuje manžel. Pro bolesti nevydrží sedět, proto nemůže vykonávat ani
práce, při nichž se sedí, ani navštěvovat kina a divadla, nemůže řídit auto a
jezdit na kole, ani jet na dovolenou k moři. Trvale užívá léky a má z toho
zažívací potíže. Je omezena i při sebeobsluze, některé hygienické úkony
nezvládne bez pomoci jiné osoby. Z psychických důvodů jí dělá problémy jezdit
autem i jako spolujezdec a přecházet ulici po přechodu, vybavují se jí zážitky
z nehody, trpí úzkostnými stavy, musí brát léky na uklidnění. Odvolací soud
přisvědčil soudu prvního stupně, že se u žalobkyně jedná o zvlášť výjimečný
případ hodný mimořádného zřetele, a proto je namístě postupovat podle § 7 odst.
3 vyhlášky a odškodnění přiměřeně zvýšit. Při zohlednění judikatury Nejvyššího
soudu vztahující se k obdobným případům dospěl k závěru, že odškodnění
přiměřené všem zjištěným okolnostem odpovídá šestiapůlnásobek základního
bodového ohodnocení, tedy částka 3.127.800,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho výroku ve věci samé, podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. a podává je z
důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tvrdí, že výše přiznané částky z
titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění není správná a že uvedená
náhrada nemůže v dostatečné míře kompenzovat postižení, ztráty a omezení, které
jí bez jakéhokoli jejího spoluzavinění vznikly. Nepřiměřenost přiznané náhrady
demonstruje rozpočítáním na předpokládaných dalších 40 let jejího života, což
představuje částku 78.195,- Kč na každý rok. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První a druhý žalovaný se k dovolání společně vyjádřili tak, že není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu považují za věcně správné, respektující zdravotní
postižení žalobkyně – ztrátu dolní končetiny, jež ji omezuje v různých
oblastech života; není však natolik závažné, aby byla odkázána na péči další
osoby, a je schopna se o sebe starat. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání
zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
Třetí žalovaná v samostatném vyjádření k dovolání uvedla, že náhrada přiznaná
žalobkyni koresponduje s jejím oprávněným nárokem. Připomněl, že odškodnění
ztížení společenského uplatnění není koncipováno jako roční renta do budoucna,
ale jako jednorázové odškodnění trvalých následků. Tvrdí, že roční kalkulace je
vytvořena pouze na efekt pro dovolací soud a má vytvořit dojem nepatřičnosti
přiznaného odškodnění. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek
potvrdil a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení,
zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru,
že dovolání žalobkyně, směřující do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu,
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že
dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o
dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. –
dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje
podle sazeb bodového ohodnocení, a to za následky škody na zdraví, které jsou
trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v
životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských
potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví.
Odškodnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji,
a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě
a ve společnosti.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této
vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře podle sazeb
bodového ohodnocení představuje náhradu za prokazatelně nepříznivý vliv
trvalého rázu na uplatnění poškozeného v osobním životě či v jiných sférách ve
společnosti. Přiznání takového odškodnění samotného tedy předpokládá, že
poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech,
např. způsobů osobního uplatnění v zaměstnání, rodinném životě a ve volném čase
(různé záliby), v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v
jiných formách společenského uplatnění (srov. § 3 odst. 1 vyhlášky).
Předpokladem přiměřeného zvýšení základní výměry podle § 7 odst. 3 vyhlášky je
existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného
nelze vyjádřit jen základním odškodněním ztížení společenského uplatnění.
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je v zásadě založena na
srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a
poté a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na
zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti uplatnění v životě a
ve společnosti. Úvaha o přiměřeném zvýšení náhrady není zcela neomezená, neboť
právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní
výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění [srov. hlediska příkladmo
uvedená v § 3 odst. 1 větě první a v § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a pro její
zvýšení (§ 7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba
přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech
řídí (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení přiměřenosti je rozhodující
reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o
které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a přiměřenost finální
částky odškodnění ve vztahu k následkům poškození zdraví pro uplatnění
poškozeného ve všech sférách života.
Ze shora uvedených hledisek odvolací soud v posuzované věci – jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozsudku – důsledně vycházel. Zvážil všechna omezení žalobkyně
vzniklá následkem škodné události, přihlédl k charakteru těchto následků a k
rozsahu, v jakém jsou omezeny její možnosti uplatnit se v životě a ve
společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jejího profesního,
společenského a jiného uplatnění. Hlediska, která odvolací soud při své úvaze
zohlednil, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují právní úpravu i zásadu
přiměřenosti, včetně srovnání s jinými obdobnými případy řešenými v judikatuře.
V této souvislosti je třeba připomenout to, co bylo uvedeno již v předchozím
zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu: Je-li nízký věk významným faktorem ve
prospěch výraznějšího zvýšení náhrady, pak střední věk musí být v zájmu
diferenciace a srovnatelnosti s obdobnými případy důvodem proporcionálně
nižšího rozsahu odškodnění. Je-li poškozený pro fyzický handicap výrazně omezen
či vyřazen z pracovního života, výrazně omezen v kulturním a společenském
zapojení i rodinném životě, současně se však v důsledku úrazu nesnížil jeho
intelekt, gnostické ani komunikační schopnosti, a je tedy schopen se i přes
určitá omezení či pomoc druhých osob zapojovat do života, nelze dospět k
závěru, že by byl zcela vyloučen z běžného života a limitován natolik, aby to
odpovídalo obvyklým důvodům pro zvýšení náhrady kolem desetinásobku (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C
10091). Odškodnění zvýšené o desetinásobek by dle judikatury odpovídalo výrazně
těžším následkům – např. úplné ztrátě hybnosti i gnostických a komunikačních
schopností, jež by bylo vyjádřeno rovněž řádově vyšším bodovým ohodnocením
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005,
Soubor C 4277), či ztrátě výjimečných schopností uplatnit se v životě po
stránce pracovní, sportovní, kulturní apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod č. 46/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudy obou stupňů se shodly na tom, že v daném případě jde o výjimečný případ,
kdy základní odškodnění ztížení společenského uplatnění dostatečně nevyjadřuje
následky, které jsou pro žalobkyni do budoucna s poškozením zdraví trvale
spojeny. Názor odvolacího soudu, že vzhledem k okolnostem projednávaného
případu nebyly splněny podmínky pro tak výrazné zvýšení odškodnění, jak
uvažoval soud prvního stupně, není v rozporu se zákonem ani s ustálenou
judikaturou a nelze mu vytýkat nesprávný právní názor na podmínky zvýšení
základního odškodnění podle hledisek § 7 odst. 3 vyhlášky. Jestliže odvolací
soud na základě zjištěných skutkových okolností daného případu považoval
přiměřenou výši odškodnění ztížení společenského uplatnění v celkové částce cca
3.127.800,-Kč, nejde o úvahu nesprávnou či nepodloženou.
Namítá-li dovolatelka, že přiznaná částka je nedostatečná s ohledem na
předpokládaných dalších 40 let života žalobkyně, přičemž následně uvedenou
částku rozpočítává na jednotlivé roky předpokládané délky života, je třeba
připomenout, že náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje
jednorázové odškodnění nemajetkové újmy na zdraví (odlišným od náhrady za
ztrátu na výdělku či náhrady nákladů léčení), nelze ji proto rozpočítávat na
jednotlivé dny hypotetické doby života poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086). Není
rovněž v této souvislosti možné argumentovat ztrátou ekonomického prospěchu,
jehož by žalobkyně dosáhla nebýt úrazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 52/90, publikovaný pod č. 22/1992 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp.
zn. 25 Cdo 1988/2005, Soubor C 5071).
Uplatňovaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn a
vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly
zjištěny, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl podle §
243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn
tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, je povinna nahradit náklady
dovolacího řízení žalovaným 1) a 2). Náhrada nákladů dovolacího řízení
vzniklých žalovaným 1) a 2) sestává z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon
(vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1
písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů
v částce 24.576,- Kč, paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu
v částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %
celkem činí 30.099,96 Kč. Pro mimořádné odepření náhrady nákladů řízení podle §
150 o. s. ř. dovolací soud důvody zvláštního zřetele hodné neshledal navzdory
zdravotnímu postižení a z něj vyplývající sociální situaci žalobkyně, a to
především vzhledem k tomu, že žalobkyně podala dovolání, ačkoli Nejvyšší soud
již tuto věc projednal, názor na přiměřenost odškodnění v dané věci vyslovil a
odvolací soud jeho závazný právní závěr respektoval.
O nákladech dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 3) bylo rozhodnuto
rovněž podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, a neměla tedy v
dovolacím řízení úspěch, by měla nahradit náklady dovolacího řízení žalované
3), té však v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu