ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: J. M.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem
Petrská 1136/12, 110 00 Praha 1, proti žalované: Allianz pojišťovna, a.s., IČO
47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, o 866 200 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 196/2016,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020,
č. j. 55 Co 323/2019-161, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 55 Co
323/2019-161, se zrušuje v části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ohledně částky 670 000 Kč, a ve výrocích I, III a IV o náhradě
nákladů řízení a soudním poplatku, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
8 ze dne 30. 4. 2019, č. j. 26 C 196/2016-138, v části výroku II o zamítnutí
žaloby ohledně 670 000 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním
poplatku, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu
řízení.
II. Dovolání proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 29. 1. 2020, č. j. 55 Co 323/2019-161, ohledně úroku z prodlení ve výši
8,05 % ročně z částky 90 000 od 10. 6. 2016 do zaplacení, a části výroku II
ohledně příslušenství, se odmítá.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví ve výši 866 200 Kč s
příslušenstvím [bolestného ve výši 16 200 Kč a náhrady za ztížení společenského
uplatnění (dále jen „ZSU“) ve výši 850 000 Kč], jež jí vznikla při dopravní
nehodě, kterou zavinila osoba, jejíž odpovědnost za škodu způsobenou provozem
vozidla byla pojištěna u žalované.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 26 C 196/2016-138,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 196 200 Kč s příslušenstvím (výrok
I), zamítl žalobu co do částky 670 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, vůči státu a o povinnosti žalované
zaplatit soudní poplatek (výroky III až V). Vyšel ze zjištění, že dne 16. 10. 2009 utrpěla žalobkyně při dopravní nehodě zaviněné osobou, jejíž odpovědnost
za škodu způsobenou provozem vozidla byla pojištěna u žalované, tříštivou
zlomeninu krčku a hlavice pravé kosti pažní, toto zranění si vyžádalo mimořádně
náročný způsob léčení (podstoupila několik operací), přičemž ramenní kloub
musel být nakonec nahrazen endoprotézou. Trvalé následky na jejím zdraví
spočívají v omezené hybnosti ramenního kloubu těžkého stupně s poruchou abdukce
(odtažení) ramenního kloubu u pravé dominantní končetiny a ve viditelných
jizvách. Omezení hybnosti se projevuje tím, že nemůže zvednout pravou ruku ani
ji udržet v pozici, což ji omezuje při sebeobsluze (česání, vysoušení a barvení
vlasů, hygiena, stolování), domácích pracích např. při vaření, žehlení,
vysávání, práci na zahradě, nemůže nosit těžké věci a je omezena i při péči o
vnoučata. Trpí ochablým svalstvem, bolí ji záda, neboť jednu část svalů má
přetíženou. Je úzkostná, bojí se případného pádu. V době nehody bylo žalobkyni
52 let, pracovala jako zdravotní sestra na lůžkovém oddělení chirurgie. Věnovala se rekreačně sportu (cyklistika, badminton, bruslení, jízda na
běžkách), běžně zvládala práce v domácnosti i zahradnické práce u rodinného
domu. Po nehodě je v částečném invalidním důchodu, v zaměstnání vykonává již
pouze administrativní práce, což jí nepřináší uspokojení. K ustálení jejího
zdravotního stavu došlo 9. 9. 2014, bolestné bylo podle vyhlášky č. 440/2001
Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen
„vyhláška“), ohodnoceno 135 body a ZSU 750 body. Po právní stránce soud věc
posoudil podle § 427 odst. 2 a § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a podle § 6 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 1
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, se závěrem,
že žalobkyně má právo na náhradu bolestného ve výši 16 200 Kč (135 bodů x 120
Kč) za bolest vytrpěnou v souvislosti s operací ze dne 4. 1. 2012, jež byla v
příčinné souvislosti se zraněním při dopravní nehodě. Ohledně ZSU stanovil
odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky ve výši dvojnásobku základního bodového
ohodnocení v celkové částce 180 000 Kč (750 bodů x 120 Kč x 2) se zdůvodněním,
že žalobkyně utrpěla poškození zdraví ve věku 52 let a následky poškození se
projevují ve všech oblastech jejího života; ve zbývajícím rozsahu žalobu na
náhradu za ZSU zamítl. Námitku promlčení důvodnou neshledal. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 55 Co 323/2019-161, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku ve věci samé pouze tak, že zamítl žalobu ohledně 8,05% úroku z prodlení
ročně z částky 90 000 Kč od 10. 6.
2016 do zaplacení a výši soudního poplatku
stanovil částkou 2 000 Kč (výrok I), potvrdil jej v zamítavém výroku o věci
samé a ve zbytku výroku V ohledně soudního poplatku (výrok II), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení státu (výrok III) a ve vztahu účastnic před soudy obou
stupňů (výrok IV). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho závěrem ohledně náhrady za ZSU s odkazem na svá obdobná
rozhodnutí. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalovaná nebyla
v prodlení s plněním částky 90 000 Kč, která byla žalobkyni přiznána podle § 7
odst. 3 vyhlášky, neboť povinnost k plnění podle tohoto ustanovení vzniká až
soudním rozhodnutím. Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím,
že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť
žalobkyni přiznaná výše ZSU není srovnatelná s výší náhrad v obdobných
případech (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 53/2013, 25 Cdo
5065/2014, 25 Cdo 4826/2009 a 25 Cdo 4171/2010), je nepřiměřeně nízká a
nevyvažuje dopady trvalých následků do jejího života (rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 1106/2008). Žalobkyně z důvodu trvalých následků na jejím
zdraví musela zanechat práce sestry na lůžkovém oddělení, která ji naplňovala,
její pracovní schopnost poklesla o 35 % a nyní musí vykonávat administrativní
činnosti, kterým se vždy snažila vyhýbat. Následky zranění pociťuje při
každodenních činnostech (osobní hygieně, vaření, domácích pracích, činnostech
na zahradě, sportovních činnostech i oblékání, protože se snaží zakrýt jizvy po
několika operacích), a to o to více, že omezení hybnosti ramenního kloubu
postihlo její dominantní končetinu. Limituje ji i obava z případného pádu či
možného zhoršení zdravotního stavu, trpí bolestmi při změně počasí. Navýšení
ZSU o další jednonásobek neodpovídá nejen srovnatelným případům, ale nepokrývá
ani reálnou ztrátu hodnoty peněz, neboť hodnota bodu byla stanovena v roce 2001
a od té doby podstatně vzrostly mzdy a v důsledku inflace i ceny. Při právním
posouzení úroku z prodlení se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2149/17, podle kterého má nárok na zákonné úroky z prodlení i z
peněžité náhrady přiznané nad rámec základní částky odškodnění ZSU, která jí
byla přiznána soudem prvního stupně. Nejen že odvolací soud závěry rozhodnutí
Ústavního soudu na danou věc neaplikoval, ale ani se ve svém rozhodnutí s touto
námitkou žalobkyně nevypořádal, čímž způsobil nepřezkoumatelnost svého
rozhodnutí (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03 a Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, 30 Cdo 1958/2010, 30 Cdo 3762/2016 a 30 Cdo
3477/2017). Navrhla proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 o. s. ř.) a je přípustné (§
237 o. s.
ř.) pro posouzení otázky přiměřené výše náhrady za ZSU, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolání je důvodné. V projednávané věci jde o specifické právo poškozeného na výplatu plnění za
pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.), nicméně rozsah
povinnosti žalované pojišťovny plnit poškozenému se podle zákona č. 168/1999
Sb. odvíjí od ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Jestliže ke
škodní události v daném případě došlo před 1. 1. 2014, posuzuje se věc,
vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují
bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2
tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem
práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za
bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v
jednotlivých případech. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje
podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky, a to
za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně
nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na
uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního
povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v
životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk
poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za
ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Podle § 7 vyhlášky výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se
stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (odst. 1). Hodnota bodu činí 120 Kč (odst. 2). Ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky
přiměřeně zvýšit (odst. 3). Odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovené na základě zákonem
založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení
rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla,
účinného v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013, představuje již samo ve
své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho
společenských úkolů. Zároveň ale platí, že odškodnění za ztížení společenského
uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového
ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst.
3 vyhlášky je
existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména
vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při
uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního
povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v
životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk
poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v
životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení
společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen "Sb. rozh. obč."). Úsudek
soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, vycházející
jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu,
včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná
výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a
rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a
způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, Soubor rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 9037). Vzhledem k tomu, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně
neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého
jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění
je v konkrétním případě "přiměřené", opírá se hodnocení závažnosti trvalých
zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného
před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005,
Soubor C 4277). Rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění přitom není
matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl, nýbrž reálná
hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které
poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č. 8/2011 Sb. rozh. obč.). Je třeba, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem
konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15). V takových
případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může
dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo
5164/2007, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1096/2013).
Při stanovení výše odškodnění soudy obou stupňů vycházely ze zákonem založeného
a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu
nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Bodový
systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice
podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze
dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li
na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k
objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou
částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem
s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k
odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného
charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní
soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze
dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15, nebo ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2889/17. Předmětem dovolacího přezkumu je otázka výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění přiznaná soudem podle § 7 odst. 3 vyhlášky (závěr soudu, že trvalé
následky na zdraví negativně ovlivnily život žalobkyně natolik, že odůvodňují
mimořádné zvýšení náhrady podle citovaného ustanovení, nebyl zpochybněn). Žalobkyně po dlouhodobém léčení, jež skončilo implantováním umělého ramenního
kloubu, trpí omezenou hybností ramenního kloubu dominantní končetiny těžkého
stupně. To se projevuje téměř ve všech sférách běžného života žalobkyně, neboť
nemůže dostatečně zvednout pravou ruku ani ji udržet v pozici. To ji omezuje
při běžné sebeobsluze (česání, vysoušení a barvení vlasů, hygieně, ale i
stolování apod.), domácích pracích jako je vaření, žehlení, vysávání, při práci
na zahradě, nemůže nosit těžké věci a je omezena i při péči o vnoučata. Život
žalobkyně před úrazem nelze definovat jako zvláště výjimečný a její společenské
uplatnění za mimořádné, ale právě proto je pro ni trvalé zdravotní postižení
dominantní končetiny, kterou nezbytně potřebuje při běžných pracích v
domácnosti, i v péči o svou osobu, zásadním omezením. Škodu utrpěla ve středním
věku 52 let, kdy žila běžným životem, tedy starala se o domácnost, o zahradu,
rekreačně sportovala a udržovala i společenský život. Po dopravní nehodě se
musela sportovních aktivit zcela vzdát a při ostatních aktivitách se projevuje
její zdravotní handicap. Tyto skutečnosti včetně toho, že není dostatečně
schopna pomoci při péči o vnoučata, se nutně odráží v pocitu nepotřebnosti,
případně v obavách z budoucnosti. Žalobkyně již nemůže vykonávat své původní
povolání zdravotní sestry, které ji uspokojovalo. Je sice částečně práce
schopná a pracuje, avšak administrativní práce jí nepřináší uspokojení, nehledě
k tomu, že i při práci na počítači je zdravotním postižením omezena. Na základě
těchto skutečností stanovily soudy náhradu za ZSU žalobkyně v částce 180 000
Kč, která ale při srovnání s jinými obdobnými případy neodpovídá hledisku
proporcionality.
Odvolací soud porovnával projednávanou věc s rozhodnutím Městského soudu v
Praze sp. zn. 55 Co 160/2015, kde sice šlo o srovnatelné zdravotní postižení i
věk poškozené, avšak odvolací soud při porovnání nesprávně vycházel z
výsledného odškodnění v částce 192 700 Kč (po zohlednění předchorobí), přestože
náhrada za ztížení společenského uplatnění činila v té věci 275 400 Kč (ostatní
dovolatelkou odkazované případy nejsou přiléhavé pro jejich podstatnou
skutkovou odlišnost). Odškodnění přiznané v projednávané věci žalobkyni
neobstojí ani ve srovnání s dovolatelkou namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 53/2013. V této věci poškozený po zranění,
jež utrpěl ve věku 47 let, trpěl omezenou hybností pravé nohy a hlezenného
kloubu lehkého stupně, což jej omezovalo v řadě sportovních aktivit, kterým se
věnoval dříve (karate), nepřišel však o svou pracovní způsobilost, trvalé
následky se dotkly především jeho sportovních aktivit a výjimečné fyzické
kondice, aniž by jej výrazně omezily ve většině funkcí osobního a rodinného
života. Za nepřiměřeně nízké nebylo v tom případě považováno odškodnění ve výši
520 800 Kč, jež je téměř třikrát vyšší než odškodnění přiznané žalobkyni, která
utrpěla škodu v podstatě ve stejném věku a je omezena ve většině funkcí
osobního, rodinného i pracovního života, tedy více než ve srovnávaném případě. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3410/2010, bylo
odmítnuto dovolání žalované směřující do výše náhrady za ZSU, která činila
648 000 Kč za situace, kdy poškozená trpí obrnou levé ruky od lokte dolů s
drápovitými, jen nepatrně pohyblivými prsty s nemožností tzv. apozice palce,
což znamená ztrátu jeho úchopové funkce a ruka je prakticky nefunkční, v
důsledku čehož je významně omezena ve výkonu zaměstnání, péči o domácnost,
sebeobsluze i rekreačních aktivitách, přičemž k poškození zdraví u ní došlo ve
věku 47 let a předtím se věnovala sportovním aktivitám v nadprůměrném rozsahu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2018,
spočívaly trvalé následky poškozené v poruše hybnosti a čití prvního a čtvrtého
prstu levé ruky, čímž došlo k poškození její úchopové funkce, a žalobkyně byla
omezena v péči o domácnost, zahradu a nemohla se věnovat aktivitám, jež dříve
spolu s manželem provozovali (lyžování, jízda na kole), je u ní omezena i
pracovní schopnost, a to vše spolu s bolestí u ní vyvolalo chronickou
depresivní poruchu. Soudy v této věci uzavřely, že s přihlédnutím ke zdravotním
i psychickým obtížím, i když život poškozené před úrazem nelze definovat jako
zvláště výjimečný a její společenské uplatnění za jakkoli mimořádné, škodu
utrpěla ve věku 52 let, postižena je nedominantní končetina a není vyloučena ze
všech činností, byť je vykonává s obtížemi, představuje přiměřená náhrada
částku 795 600 Kč, v níž se odrazilo i psychické postižení.
V projednávané věci, kde je postižena dominantní končetina žalobkyně, její
život před vznikem škody je srovnatelný s uvedenými případy, škodu utrpěla ve
věku 52 let a je omezena ve všech oblastech běžného života, představuje soudem
přiznaná náhrada za ZSU pouze zlomek odškodnění v posledních dvou uvedených
případech (v prvním případě méně než třetinu a v druhém méně než čtvrtinu
přiznané náhrady). Lze proto uzavřít, že odvolacím soudem žalobkyni přiznaná
náhrada za ztížení společenského uplatnění je zjevně nepřiměřeně nízká. Odvolací soud se tak při stanovení výše náhrady za ZSU odchýlil od shora
uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání
žalobkyně nejen přípustné, ale i důvodné.
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu nejen ohledně příslušenství
zamítnutého nároku, ale i v části, jíž změnil rozsudek soudu prvního stupně a
zamítl její nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 90 000 Kč od 10. 6. 2016 do zaplacení. Rozhodnutí odvolacího soudu je však v tomto ohledu zcela v
souladu s judikaturou, podle níž vzhledem k tomu, že povinnost k plnění zvýšené
náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky může být uložena jen soudním
rozhodnutím, právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v tomto rozsahu bez
soudního rozhodnutí nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale
o jeho konstituování. Do doby, než je o tomto nároku rozhodnuto, nevznikl, a
nemůže proto nastat ani jeho splatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016). Nález Ústavního
soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, (ani nález ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 2949/20) na projednávanou věc nedopadá. Citovaný nález se
zabýval nárokem na přiznání úroku z prodlení z přiznaného zadostiučinění v
penězích za duševní újmu druhotné oběti (§ 13 obč. zák.) a Ústavní soud v něm
(stejně jako v řadě dalších rozhodnutí) uzavřel, že odškodnění utrpěného
porušení ústavně zaručených práv má být pokud možno úplné, což znamená, že
škůdce musí tuto újmu poškozenému plně nahradit, a to nejen újmu majetkovou
(škodu), ale též újmu nemajetkovou. Úplná náhrada újmy pak musí být poškozené
osobě povinným subjektem poskytnuta co nejrychleji po jejím vzniku, protože jen
tak bude zajišťovat skutečnou a účinnou ochranu základních práv, k níž slouží. Dovodil dále, že nárok na peněžitou náhradu (byť nemajetkové újmy) je nárokem
(pohledávkou) majetkové povahy. I když se dovolací soud s uvedenými závěry
Ústavního soudu ztotožňuje, v projednávané věci brání přiznání úroku z prodlení
skutečnost, že ten, komu je podle § 7 odst. 3 vyhlášky ukládána povinnost k
plnění, se do prodlení dostat nemůže. Toto ustanovení totiž výslovně zmocňuje
pouze soud, aby přiznal náhradu ve vyšším rozsahu než stanoveném podle
vyhlášky, a jde tak o případ zmiňovaný v bodu 48 nálezu Ústavního soudu ze dne
10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17. Proto až pravomocným rozhodnutím soudu
vzniká povinnost odškodnění přiznané podle citovaného ustanovení vyhlášky
plnit. Odvolací soud tak otázku příslušenství posoudil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto ohledně rozhodnutí o úroku z
prodlení není dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že se soudy nižších stupňů z hlediska proporcionality v
naznačeném směru posouzením výše náhrady za ztížení společenského uplatnění
žalobkyně nezabývaly, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo
rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 670 000 Kč a v závislých výrocích
zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve výroku
uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst.
1, 2 o. s. ř.). Ve zbytku (rozhodnutí o příslušenství)
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl. Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.