ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce M. G., zastoupeného JUDr. Markem Steinerem, advokátem se sídlem v
Brušperku, Fryčovická 146, proti žalovanému Ing. P. Š., zastoupenému JUDr.
Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída
1331/31, za účasti ČSOB Pojišťovny, a. s., člena holdingu ČSOB, se sídlem v
Pardubicích I, Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1458, IČO 45534306, jako
vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 1.655.630,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 104/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2012, č. j.
11 Co 41/2012-600, takto:
I. Dovolání proti výroku (II.) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.
srpna 2012, č. j. 11 Co 41/2012-600, v části, jíž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 493.320,- Kč s
příslušenstvím, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku (II.) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.
srpna 2012, č. j. 11 Co 41/2012-600, v části, jíž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 15.000,- Kč s
příslušenstvím, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
prodlení z částky 351.050,- Kč za dobu od 17. 4. 2008 do zaplacení, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud vyšel ze
zjištění, že dne 15. 12. 2005 utrpěl žalobce zranění při dopravní nehodě
zaviněné výlučně žalovaným. Žalobci tak z titulu odpovědnosti žalovaného za
škodu podle § 420 obč. zák. náleží částky 90.650,- Kč na náhradě za bolest a 1
041.600,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění (260.400,- Kč
vypočtených ze základního bodového ohodnocení, zvýšených podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb. na celkový čtyřnásobek). Žalobce trpí zejména omezenou
hybností pravé nohy lehkého stupně a omezením pohyblivosti hlezenního kloubu
vpravo lehkého stupně, což jej omezuje v řadě sportovních aktivit, jimž se před
úrazem intenzivně věnoval (zejména karate); to odůvodňuje mimořádné zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění. Vzhledem k tomu, že nárok na
zaplacení mimořádného zvýšení náhrady byl založen rozhodnutím soudu,
nerozhodoval soud o příslušenství této části pohledávky, a přiznal proto
žalobci pouze nárok na zákonný úrok z prodlení ze zbývající části přiznané
částky, tj. 351.050,- Kč.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka rozsudkem
ze dne 30. 8. 2012, č. j. 11 Co 41/2012-600, výrok o platební povinnosti
žalovaného co do částky 520.800,- Kč potvrdil, ohledně částky 508.320,- Kč a
úroku z prodlení z částky 247.920,- Kč za dobu od 17. 4. 2008 do zaplacení jej
změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil tím, že nerespektoval
závěry znalce MUDr. Mráčka při interpretaci § 6 odst. 2 vyhlášky č. 440/2011
Sb. ve vztahu k hodnocení položky S723 (otevřená zlomenina diafýzy stehenní
kosti – léčeno operací), kde znalec argumentoval, že součet bodového ohodnocení
nesmí překročit bodové ohodnocení ztráty daného orgánu (zde položka S781 – 250
bodů). Názor znalce byl podle odvolacího soudu v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu, a soud prvního stupně měl proto položku 6 ohodnotit max. 250
body a další navýšení o 125 bodů (tj. 15.000,- Kč) proto není akceptovatelné.
Odvolací soud také při posuzování výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění dospěl k závěru, že přiměřeným je nikoli zvýšení o další trojnásobek,
ale pouze o dvojnásobek, tedy celkem o 520.800,- Kč. Zohlednil přitom, že
žalobce utrpěl úraz ve 47 letech, a i když se jím snížila jeho fyzická
výkonnost, nepřišel o svou pracovní způsobilost. Trvalé následky se tak dotkly
především jeho sportovních aktivit a výjimečné fyzické kondice, aniž by jej
výrazně omezily ve většině funkcí osobního a rodinného života. Konečně odvolací
soud soudu prvního stupně vytkl, že od přiznané částky neodečetl plnění již
poskytnuté, resp. že ze žalovanými zaplacené částky 245.920,- Kč započetl pouze
13.000,- Kč, a že je dále nutno zohlednit plnění již pravomocně přisouzené
okresním soudem v odvoláním nedotčené části výroku v rozsahu 103.130,- Kč.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí,
že částka přiznaná mu soudem prvního stupně je plně v rámci ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a pokud byl odvolací soud jiného názoru, měl
povinnost analogicky aplikovat § 388 zákoníku práce. Podle jeho názoru odvolací
soud pochybil tím, že nevzal v úvahu míru zavinění škůdce, který se svým
jednáním dopustil trestného činu, a že nepřihlédl k inflaci hodnoty bodu.
Namítá, že nezohlednění inflace, přihlížení k věku poškozeného při určování
odškodnění a rozdíl mezi § 388 zákoníku práce a § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. je diskriminační. Odvolací soud se ocitl v rozporu s judikaturou
Ústavního soudu i mezinárodními smlouvami a měl povinnost protiústavní vyhlášku
č. 440/2001 Sb. neaplikovat a postupovat podle článku 95 Ústavy České
republiky. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil
aplikaci § 6 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., když oproti soudu prvního stupně
dovodil, že součet bodů zranění jedné končetiny po mimořádném zvýšení nesmí
přesahovat bodovou hodnotu ztráty této končetiny. Limit se podle názoru
dovolatele vztahuje pouze na základní bodové ohodnocení, jeho navýšení už se do
limitu nezapočítává a odvolací soud svým výkladem nesprávně snížil náhradu o
125 bodů. Závěrem dovolatel uvádí, že odvolacím soudem nebylo rozhodnuto o
celém předmětu sporu, konkrétně o úroku z prodlení z již zaplacených částek v
celkové výši 172.920,- Kč, neboť ačkoliv byla žaloba v tomto rozsahu vzata zpět
a řízení soudem prvního stupně zastaveno, ohledně úroků z prodlení z této
částky žaloba vzata zpět nebyla, a rozhodnutí o této části nároku proto schází.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 30. 8. 2012, tj.
před účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) o dovolání žalobce rozhodl
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen
„o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že
zčásti není přípustné a ve zbývající části není důvodné.
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle § 237 odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalobce směřuje proti výroku, kterým soud souhrnně rozhodl o
dvou dílčích nárocích na náhradu škody, z nichž výše nároku na bolestné činí
15.000,- Kč, rozhodl tedy o částce nepřevyšující zákonem stanovený limit. Nelze
přitom přihlížet k výši ostatních výrokem dotčených nároků, neboť jejich právní
režim je odlišný a jednotlivé nároky se posuzují samostatně. Není rozhodující
ani skutečnost, že celková přiznaná částka bolestného činí 88.650,- Kč,
dovolání směřuje pouze do měnícího výroku, kterým bylo rozhodnuto právě jen o
části nároku na bolestné ve výši 15.000,- Kč. V případě, kdy soud rozhodl o
nároku na dělitelné plnění tak, že žalobě vyhověl jen zčásti, došlo k
rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem.
Přípustnost dovolání je pak třeba v těchto případech posuzovat vůči jednotlivým
nárokům samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol Občanský soudní řád II.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1888 nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1545/2005). Jelikož dovolání je v
tomto rozsahu ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. nepřípustné, muselo být
částečně odmítnuto podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první
o.s.ř.
Dovolání je ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 493.320,- Kč přípustné ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelem namítána a
nevyplývá ani z obsahu spisu. Ačkoliv dovolatel uvádí, že vzal žalobu zpět co
do již proplacených částek v celkové výši 172.920,- Kč, nikoliv však co do
jejich nezaplaceného příslušenství, a odvolací soud o této části žalobního
nároku nerozhodl, je nutno konstatovat, že o úrocích z prodlení z této částky
nerozhodl ani soud prvního stupně. Tato skutečnost však není vadou řízení,
kterou by bylo možno napravit v dovolacím řízení, neboť zrušením napadených
výroků, jichž se dovolatel domáhá, by na tomto stavu nebylo nic změněno. Pokud
skutečně soud prvního stupně nerozhodl o celém žalobním nároku, mohl se žalobce
svých práv domoci pouze cestou podání návrhu na vydání doplňujícího rozhodnutí
(§ 166 odst. 1 o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
V první řadě je zřejmá neopodstatněnost dovolací námitky, že odvolací soud měl
aplikovat pracovněprávní úpravu náhrady škody na zdraví (dovolává se zejména
použití § 388 zákoníku práce). Tato námitka přehlíží, že zákoník práce se užije
jen ve vztazích vznikajících při výkonu závislé práce mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem [srov. § 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce].
Žalobce se žalovaným ovšem v takové vzájemné pozici v době úrazu nebyli a jsou
v obecném postavení škůdce a poškozeného, žalovaný proto nemůže odpovídat podle
pracovněprávních předpisů, a uplatní se tudíž úprava náhrady škody na zdraví v
občanskoprávních vztazích, kterou představuje ustanovení § 444 obč. zák. ve
spojení s vyhláškou č. 440/2001 Sb. Tuto úpravu nelze eliminovat ani poukazem
na to, že pracovněprávní úprava je podle přesvědčení dovolatele pro poškozeného
výhodnější. Je tedy zřejmé, že odvolací soud na věc aplikoval správný právní
předpis.
Ohledně skutečností významných pro určení výše náhrady je třeba uvést, že
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné
zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, patří k právním
normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám,
jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v
každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává
soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení
posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a
– v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované
věci „přiměřené“.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu může být za okolnost hodnou
mimořádného zřetele ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky považován nízký věk
poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn.
25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo
1491/2009). Ostatně i podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky má být věk
poškozeného zohledněn při stanovení výše náhrady. Tím se primárně reflektuje
skutečnost, že lidé, kteří byli škodnou událostí zasaženi v nízkém věku, se s
jejími negativními důsledky budou muset v průměru potýkat déle a zároveň na ni
zpravidla nemohou být natolik připraveni, neboť jejich rodinný i pracovní život
je obvykle v počátcích a jeho další vývoj může být škodnou událostí značně
negativně ovlivněn. Nelze proto takový postup považovat za diskriminační, neboť
má naopak legitimní účel vyvažovat subjektivní dopad škodné události. Žalobce
utrpěl zranění s trvalými následky ve věku 47 let, tedy v období lidského
života, které již není z uvedeného pohledu výjimečné, a proto důvody pro
mimořádné zvýšení náhrady nesplňuje.
Občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 nezakládá důvod pro mimořádné zvýšení
náhrady ani v poměrech spojených s osobou škůdce – žalovaného, neboť okolnosti
týkající se jeho míry zavinění či charakteru počínání vedoucího ke škodné
události nejsou zákonnými kritérii pro stanovení výše náhrady, kterou zákon ve
spojení s prováděcím předpisem odvozuje především od poměrů poškozené osoby,
tj. od toho, nakolik ji trvalé následky na zdraví omezují či dokonce vyřazují z
činností, jimž se před poškozením zdraví věnovala. Navíc v daném případě nebylo
prokázáno, že by žalovaný škodu způsobil úmyslně, natož ze zavrženíhodného
motivu, že by z ní měl osobní prospěch, nebo že by byly dány jiné okolnosti,
které v jiných souvislostech mohou svědčit pro zvýšení náhrady nemajetkové
újmy. Společenská škodlivost jeho jednání, kdy pod vlivem návykových látek
způsobil dopravní nehodu, byla posuzována a potrestána v řízení trestním,
odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a zákazu činnosti – řízení
motorových vozidel.
Dovolatel konečně namítá, že soud nezohlednil působení inflace na hodnotu bodu.
Vyhláška č. 440/2001 Sb. stanovuje hodnotu bodu pevnou částkou 120,- Kč,
přičemž neobsahuje žádné ustanovení, které by soudu umožňovalo vliv inflace
zohlednit, soud proto musí stanovenou metodu výpočtu respektovat. Ke zmírnění
následků inflace slouží také institut úroků z prodlení, jež byl v případě
dovolatele rovněž aplikován. Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru, že
přiměřenou je v daném případě náhrada za ztížení společenského uplatnění ve
výši trojnásobku základního bodového hodnocení, tj. v celkové výši 781.200,-
Kč, jedná se o postup adekvátní a srovnatelný s jinými obdobnými již řešenými
případy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 25
Cdo 467/2012 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo
4286/2011).
Protože právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům a je v
souladu s ustálenou judikaturou ke srovnatelným případům, Nejvyšší soud
dovolání žalobce proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení
493.320,- Kč s příslušenstvím, podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nebyl v této fázi
řízení úspěšný, ale žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. ledna 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu