25 Cdo 467/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně P. V., zastoupené Mgr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze
5, Pavla Švandy ze Semčic 495/12, proti žalované České kanceláři pojistitelů,
se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr.
Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o náhradu
škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 67/2010,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011,
č. j. 54 Co 191/2011-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, č. j. 54 Co 191/2011-93,
pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 373.500,- Kč
a o povinnosti k náhradě nákladů řízení a k zaplacení soudního poplatku, se
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zaplatit žalobkyni 747.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi
účastníky nebylo sporným, že došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil řidič P.
L. s vozidlem bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla,
že žalobkyni jako jeho spolucestující byla způsobena škoda na zdraví, za kterou
má žalovaná poskytnout plnění. Bolest byla ohodnocena 2.942 body a ztížení
společenského uplatnění 6.225 body, obojí zvýšené podle § 6 odst. 1 písm. b) a
c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění (dále též jen „vyhláška“). Nebylo sporným, že v době nehody žalobkyně
seděla na pravém zadním sedadle bez připoutání bezpečnostním pásem, ačkoli v
minulosti již při dopravní nehodě, při které také nebyla připoutána, úraz
utrpěla. Spornou byla mezi účastníky jen otázka míry spoluzavinění žalobkyně,
žalovaná ji sama zhodnotila na 50 %, a před podáním žaloby proto uhradila
176.520,- Kč bolestného a 373.500,- Kč náhrady za ztížení společenského
uplatnění. Soud prvního stupně se ztotožnil s takto určenou mírou spoluzavinění
žalobkyně, neboť pokud by připoutána bezpečnostním pásem byla, s největší
pravděpodobností blížící se jistotě by k jejímu poranění nemohlo dojít,
žalobkyně i řidič se tedy na vzniku zranění podíleli rovným dílem. Zároveň však
dospěl k závěru, že se jedná o případ zvlášť výjimečný a hodný mimořádného
zřetele, protože následky úrazu zcela zásadním způsobem zasáhly do všech
oblastí jejího dosavadního života. Žalobkyně trpí vážnou mozkovou/duševní
poruchou po těžkém poranění hlavy, posttraumatickým epileptickým syndromem,
traumatickým postižením trojklanného nervu vpravo, výraznou poruchou paměti a
částečnou ztrátou chuti. Po plastické operaci přetrvala asymetrie, deformace a
jizvení obličeje. Postižení centrální hybnosti se projevuje slabostí a
spasticitou na horních a dolních končetinách. Žalobkyně je proto mimořádně
omezena ve svých rodinných, pracovních a jiných aktivitách, nemohla dokončit
přípravu na své budoucí povolání, nemůže vykonávat jakoukoli pracovní činnost a
ztratila tak možnost seberealizace. Možnost mít děti je zásadně ovlivněna tím,
že není schopna se o ně starat, následky úrazu se také projevily v navazování
kontaktů s lidmi, především s muži, a ve volbě životního partnera. Prakticky
všechny možnosti duševního i fyzického vyžití se u ní jako velmi mladé ženy
drasticky snížily, soud měl proto za přiměřené trojnásobné zvýšení už podle § 6
odst. 1 písm. c) vyhlášky zvýšeného bodového ohodnocení odškodnění ztížení
společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, od jehož 50% výše odečetl
již žalovanou uhrazených 373.500,- Kč.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 27. 7.
2011, č. j. 54 Co 191/2011-93, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 373.500,- Kč, jinak
jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho
zhodnocení míry spoluzavinění poškozené na vzniku škody. Také mimořádné zvýšení
odškodnění ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky považoval
v zásadě za správné, ale shledal prostor pro jeho zvýšení o další násobek,
neboť celková výše 1.494.000,- Kč (dobrovolně uhrazených 373.500,- Kč, soudem
prvního stupně přiznaných 747.000,- Kč a další zvýšení ve výši 373.500,- Kč)
přesněji vystihuje mimořádné následky, které žalobkyně utrpěla.
Rozsudek odvolacího soudu v části, kde bylo rozhodnuto o její povinnosti
zaplatit žalobkyni 373.500,- Kč, napadla žalovaná dovoláním, které odůvodňuje
tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a tím, že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Poukazuje na to, že již základní výměra odškodnění ztížení
společenského uplatnění představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky
pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky
přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného
zřetele, kdy ani zvýšení bodového ohodnocení podle § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku
poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. V tomto případě je sice
žalobkyně omezena v běžném způsobu života a tato omezení ponese celý život,
avšak nejedná se o nevratné a trvalé poškození zdraví, nedošlo k omezení
funkčnosti ani ztrátě žádného z nejvýznamnějších orgánů v lidském těle, a není
tak naplněna výjimečnost případu, který by byl hoden mimořádného zřetele. Kromě
toho v řízení neproběhlo řádné dokazování, nebyla prokázána vysoká a mimořádná
úroveň aktivit žalobkyně před vznikem škody ani příčinná souvislost mezi škodou
na zdraví a současnými omezeními, navíc pouze tvrzenými ze strany žalobkyně.
Nicméně zjištěné změny ve všech oblastech jejího života i její nízký věk v době
dopravní nehody byly dostatečně zohledněny soudem prvního stupně, jestliže
základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění zvýšil trojnásobně.
Dovolatelka proto navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že napadený rozsudek je správný, částka
přiznaná žalobkyni je zcela přiléhavá a odpovídá jejímu zdravotnímu postižení i
věku. V průběhu řízení bylo prokázáno, že existují výjimečné skutečnosti, které
umožňují závěr, že je na místě odškodnění ztížení společenského uplatnění
zvýšit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání vzhledem k tomu, že napadené
rozhodnutí bylo vydáno dne 27. 7. 2011, podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., a že je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolání je důvodné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují
bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2
tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem
práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za
bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v
jednotlivých případech.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 vyhlášky může soud ve zvlášť výjimečných případech
hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně
zvýšit.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Toto ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností,
tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní
posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu v tomto směru však není zcela
neomezená, neboť právní předpis rámcově stanoví předpoklady jak pro vznik
nároku na základní výměru odškodnění, tak pro jeho zvýšení a stanoví hlediska,
ke kterým je třeba přihlížet při úvaze o míře přiměřeného zvýšení v konkrétních
zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele.
Odškodnění ztížení společenského uplatnění již ve své základní výměře
představuje náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho
společenských úkolů. V rámci základní sazby je navíc zohledňován i věk
poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky.
Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění je pak ve smyslu § 7 odst. 3
vyhlášky existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že
zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu
při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu
dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti
uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem
na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané
uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním
odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp.
zn. Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních,
individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti
soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikovaný pod
C 9037 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též
jen „Soubor“), přičemž používání násobků základní výměry bodového ohodnocení je
užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe
soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo
2822/2011).
Mezi rámcová hlediska, k nimž lze při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění přihlížet, se řadí zpravidla porovnání úrovně
společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době
před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko
jediné. Protože odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být rovněž
přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (srov. § 3
odst. 1 větu druhou vyhlášky), lze za důvod k mimořádnému zvýšení náhrady
považovat i to, že poškozený utrpěl újmu na zdraví na počátku produktivního
věku, takže jeho vyřazení z běžných životních aktivit je dlouhodobé a prakticky
celoživotní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo
3457/2010, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4/2013, str. 144a).
V projednávané věci lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že vzhledem k
zásadním změnám ve všech oblastech života žalobkyně, zejména pak s přihlédnutím
k tomu, že k nim došlo ještě před tím, než mohla založit svůj vlastní rodinný
život, jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, i když zapojení
žalobkyně před úrazem nebylo nikterak výjimečné. Tomu odpovídá zvýšení náhrady
za ztížení společenského uplatnění na trojnásobek. Postižení žalobkyně je sice
vícečetné a projevuje se jak v pohybových, tak v kognitivních funkcích, avšak
ani v jedné z těchto oblastí není žalobkyně zcela vyřazena a ani zvlášť výrazně
omezena natolik, aby to odůvodňovalo ještě další zvýšení. Odvolací soud při
stanovení náhrady v rozsahu čtyřnásobku základního ohodnocení vyšel z celkové
částky 1.494.000,- Kč jako částky přiměřené, aniž ovšem uvážil, že bez odpočtu
50 % z titulu spoluzavinění poškozené by tak popsanému postižení příslušela
částka 2.988.000,- Kč. Tu již vzhledem k jiným případům podobného druhu [srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 114/2009 (Soubor C 9735), 25
Cdo 4424/2009 (Soubor C 10752) či 25 Cdo 2822/2011] za přiměřenou považovat
nelze.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu nesprávným, proto jej v části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni
373.500,- Kč, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) spolu se
závislými výroky o nákladech řízení a soudním poplatku a věc mu v tomto rozsahu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu