ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: A. Ř.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem
Francouzská 171/28, 120 00 Praha, proti žalované: Nemocnice Pardubického kraje,
a.s., IČO 27520536, se sídlem Kyjevská 44, 532 03 Pardubice, za účasti vedlejší
účastnice na straně žalovaného: ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB, IČO
45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Zelené Předměstí, 530 02
Pardubice, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích
pod sp. zn. 106 C 162/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 12. 2017, č. j. 18 Co
644/2015-440, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
20. 12. 2017, č. j. 18 Co 644/2015-440, se ve vyhovujícím výroku I a) v
napadeném rozsahu mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2015, č. j. 106 C
162/2011-328, se v napadené části vyhovujícího výroku II ohledně částky 998 460
Kč mění tak, že v částce 412 020 Kč se žaloba zamítá; jinak se v částce 586 440
Kč rozsudek v tomto výroku potvrzuje.
II. Žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny společně a nerozdílně
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně v
částce 345 377 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr.
Viktora Paka.
III. Žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny společně a nerozdílně
zaplatit České republice náhradu nákladů řízení v částce 5 228,50 Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Pardubicích.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek z žaloby v částce 21 941 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Pardubicích.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 106 C
162/2011-328, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 067 514 Kč s
příslušenstvím [na bolestném 710 400 Kč, na náhradě za ztížení společenského
uplatnění (dále též „ZSU“) 1 060 800 Kč, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti 83 520 Kč a po jejím skončení 212 794 Kč], co do částky 1 327 866
Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky řízení a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 17. 6. 2008 se
žalobkyně podrobila v zařízení právní předchůdkyně žalované operaci karpálního
tunelu levé ruky, při níž byl omylem přerušen střední nerv, který byl následně
sešit, po dlouhodobé rehabilitaci podstoupila další operaci v jiném
zdravotnickém zařízení, neboť předchozí zákrok nebyl zcela úspěšný, po další
rehabilitaci přetrvává porucha hybnosti a čití prvního a čtvrtého prstu
postižené ruky, což žalobkyni činí potíže při zcela běžných každodenních
činnostech. Žalobkyně je invalidní, trpí bolestivostí ruky a depresivní
poruchou. Před operací vedla běžný společenský, rodinný, pracovní a sportovní
život, po operaci je z většiny těchto činností vyloučena nebo je schopna je
vykonávat jen s velkými obtížemi. I když se před operací nevěnovala sportovní
činnosti na vysoké úrovni, soud zohlednil, že tato její zájmová činnost je
prakticky ztracena a i další zájmové činnosti vztahující se k rodinnému životu
jsou značně omezeny, je narušen i její manželský život. Znaleckým dokazováním
bylo zjištěno, že příčinou poškození zdraví žalobkyně bylo operační přerušení
středního nervu levé ruky, bolestné bylo ohodnoceno 444 body včetně 50 %
zvýšení podle § 6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále též jen
„vyhláška“) a ZSU 3 315 body rovněž včetně 50 % navýšení. Proto soud uzavřel,
že žalovaná odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák. a podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil náhradu bolestného na 710 400 Kč a náhradu za
ZSU na 1 060 800 Kč se zdůvodněním, že žalobkyně utrpěla poškození zdraví ve
věku 52 let a následky poškození se projevují ve všech oblastech jejího života.
2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 14. 3. 2016, č. j. 18 Co 644/2015-373, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 1 361 074 Kč s
příslušenstvím [z toho činilo bolestné 401 760 Kč, náhrada za ZSU 663 000 Kč
(přiznané bolestné ve výši 24 480 Kč a na náhrada za ZSU 397 800 Kč nebyly
odvoláním napadeny) a náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti i po jejím skončení celkem 296 314 Kč], ohledně částky 284 160 Kč
(bolestné) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a při posouzení výše náhrady za ZSU
odkázal na znalecký posudek a na závěry soudu prvního stupně s tím, že
žalobkyně utrpěla poškození zdraví na vrcholu profesní aktivity, byla
zaměstnána, měla vyživovací povinnost k synovi a i v běžném životě je její
omezení značné, ať se jedná o jemnou motoriku, úchopové schopnosti levé ruky a
souhru obou rukou v každodenních činnostech. S přihlédnutím k psychickým
problémům žalobkyně odvolací soud dovodil, že žalobkyně má právo na náhradu za
ZSU celkem ve výši 1 060 800 Kč, přičemž přihlédl i ke srovnání s Metodikou
Nejvyššího soudu a poznamenal, že ztrátě funkčnosti levé ruky odpovídá náhrada
asi 1 000 000 Kč. Shledal rovněž mimořádné důvody pro zvýšení bolestného podle
§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť žalobkyně po dobu více jak rok a
půl trpěla bolestmi, které jí znemožňovaly spánek a ovlivňovaly ji při všech
denních aktivitách, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za
přiměřené zvýšení na osminásobek základního bodového ohodnocení, tedy částku
426 240 Kč.
3. Na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č.
j. 25 Cdo 3940/2016-409, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované plnit ve výši 1
361 074 Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích II, III, IV a VI o náhradě
nákladů řízení a o soudním poplatku a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu
řízení. Uzavřel, že s ohledem na věk, v němž žalobkyně utrpěla poškození
zdraví, a zejména vzhledem k jejímu způsobu života před poškozením zdraví, a k
omezením, jež jí zdravotní obtíže v běžném životě způsobily, je zřejmé, že
celková náhrada za ZSU 1 060 800 Kč je nepřiměřeně vysoká, a to ve srovnání s
jinými případy, které dovolací soud řešil, neboť v obdobných případech se
celkové odškodnění pohybuje v nižších částkách. Odvolací soud odškodnění
stanovil na zcela nepodloženém odhadu, když porovnání se ztrátou životních
příležitostí ve smyslu Metodiky Nejvyššího soudu není možné za situace, že není
podloženo posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální
újmy, který je nezbytným podkladem takového odškodnění. V případě mimořádného
zvýšení bolestného soud nezohlednil, že základní odškodnění bolesti zahrnuje
nejen primární poškození zdraví, ale i následné bolestivé zdravotnické zákroky
i náročnost způsobu léčení a vyžaduje porovnání s jinými obdobnými případy, což
však odvolací soud neučinil, a zcela neobvykle stanovil odškodnění bolesti na
osminásobek základního bodového ohodnocení.
4. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích poté vydaným rozsudkem
ze dne 20. 12. 2017, č. j. 18 Co 644/2015-440, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku v částce 1 294 774 Kč s příslušenstvím, ohledně
částky 350 460 Kč změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl,
změnil jej i ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Odvolací soud při určení náhrady za ztrátu na výdělku
po dobu pracovní neschopnosti, po jejím skončení a při přiznání invalidity,
zcela odkázal na své předchozí závěry. Ohledně sporné části řízení v částce 1
064 760 Kč s příslušenstvím (představující 401 760 Kč na bolestném a 663 000 Kč
na ZSU) odkázal rovněž na své předchozí závěry a po zhodnocení rozhodných
hledisek za použití judikatury Nejvyššího soudu neshledal důvod pro stanovení
bolestného v jiné než dříve stanovené částce (celkově 426 240 Kč). Vzhledem k
závaznému právnímu názoru dovolacího soudu však korigoval svou dříve stanovenou
náhradu za ZSU na 2,5 násobek odškodnění dle bodového ohodnocení, tedy na
celkovou částku 994 500 Kč. Uzavřel, že přiznaná náhrada reparuje závažné
dopady chybného léčebného zákroku žalované do dalšího života žalobkyně necelými
3 000 Kč měsíčně na dobu zbytku jejího života s tím, že mimořádné zvýšení
náhrady za ZSU nelze omezovat pouze na případy vysoké a mimořádné úrovně
uplatnění poškozeného ve společnosti.
5. Žalovaná podala dovolání co do částky 998 460 Kč v potvrzující části výroku
I rozsudku odvolacího soudu, představující mimořádné navýšení bolestného a
náhrady za ZSU, a do souvisejících výroků III, IV, V a VI o nákladech řízení s
tím, že odvolací soud posoudil otázku zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu a nezohlednil všechny okolnosti případu. Za otázku procesního práva pak
označila, zda odvolací soud při rozhodnutí ve věci postupoval v souladu s ust.
§ 243g o. s. ř., když závazný právní názor dovolacího soudu při hodnocení
nároku žalobkyně na ZSU respektoval pouze v nepatrné části a přiznanou náhradu
snížil pouze symbolicky, a v případě bolestného jej nerespektoval vůbec.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje ve zvýšení odškodnění podle § 7 odst.
3 vyhlášky, pro něž v dané věci není prostor, neboť odvolací soud důvodnost
navýšení a postupu podle tohoto ustanovení shledal pouze v přiměřenosti
konečného navýšení, aniž by však bylo v řízení prokázáno, že v případě
žalobkyně jde o případ mimořádného zřetele hodný. Přiznané navýšení odškodnění
bolesti a ZSU je navíc nepřiměřeně vysoké. Navrhla proto zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, případně postup
podle § 243e odst. 3 o. s. ř.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí,
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro posouzení otázky
přiměřené výše odškodnění bolesti a ZSU, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
7. Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného
právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,
případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
8. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále též jen „obč. zák.“).
9. Podle § 444 odst. 1 obč. zák. se při škodě na zdraví jednorázově odškodňují
bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2
tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem
práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za
bolest a za ZSU, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
10. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky se odškodnění bolesti určuje podle sazeb
bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za
bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích
následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání
způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla, (dále jen
"poškozený"). Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském
posudku.
11. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky se odškodnění ztížení společenského uplatnění
určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této
vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají
prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
12. Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v
lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle
této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
13. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které nastavuje kritéria pro mimořádné
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění i bolestného, patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale
závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak
přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého
uvážení posoudil, zda se jedná o "zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného
zřetele", a (v případě kladného závěru) jaké zvýšení náhrady je v konkrétní
posuzované věci "přiměřené". V takových případech, ve kterých právní předpis
poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího
soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 2046/2009) nebo je založena na nesprávném právním názoru při
aplikaci příslušného ustanovení.
14. Soudy obou stupňů důvodně vyšly ze zákonem založeného a podzákonnou normou
dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle
postižením dotčených částí lidského těla. Bodový systém odškodnění účinný v
občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v
pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS
3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být
nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného
a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat
(či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním
poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální
výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako
ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze
dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS
3238/15.
15. Odškodnění bolesti již samo o sobě v základní výměře představuje náhradu za
nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti. Okolnost,
že takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, její
dlouhodobost či opakování při více zákrocích či jiné důvody zostřeného vnímání
bolesti poškozeným, lze pak promítnout do případné aplikace ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky mimořádným zvýšením náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, publikovaný v časopise
Soudní rozhledy č. 10/2013, s. 360, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008, publikované pod C 8370 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen "Soubor"). Soudu potom
přísluší, aby po zhodnocení důkazu znaleckým posudkem a jím uváděných
skutečností (okolností), s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§
132 o. s. ř.) ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky uvážil, zda posuzovanou
věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti za zvlášť výjimečný případ
hodný mimořádného zřetele, a v kladném případě, jaké zvýšení považuje za
přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo
1004/2010, Soubor C 9636).
16. I výše náhrady za ztížení společenského uplatnění určená na základě
celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě
náhradu za následky újmy na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají
prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení náhrady stanovené na základě
bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr,
že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti,
kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně
výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a
možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s
ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví, nelze omezení
poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ZSU (srov. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn
203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále jen "Sbírka"). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle § 7
odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci,
tak z obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů,
musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ZSU byla založena na objektivních
a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a
způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, Soubor C 9037).
17. Rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ZSU musí být diferencován; rozdíly v
závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení, jež toto poškození zdraví
vyvolalo, se musí projevit i v rozdílné míře zvýšení náhrady (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne
26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, publikované pod č. 8/2011 Sbírky, a ze
dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086). Zvyšování
odškodnění musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni
bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu
vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy,
nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k
náhradě škody povinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp.
zn. 25 Cdo 5223/2009, Soubor C 10776). Obdobné principy platí i pro mimořádné
zvýšení bolestného. Zvyšování náhrady za ZSU pomocí násobků není výslovně
upraveno v právním předpise a podstatná je přiměřenost celkové částky
odškodnění; na druhé straně jsou násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která
přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011). Pro rozsah
mimořádného zvýšení náhrady za ZSU jsou významné zjištění i závěry, jak se
diagnostikované následky promítají do života poškozeného a nakolik ho omezují v
dosavadních aktivitách a možnostech uplatnění v různých sférách zapojení do
společnosti. Rozhodující je ovšem porovnání stavu před vznikem újmy na zdraví
se stavem, který se vytvořil po ustálení zdravotního stavu poškozeného (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1592/2010).
18. Na základě zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá
dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), se lze ztotožnit se závěrem
odvolacího soudu, že jsou dány důvody pro mimořádné zvýšení náhrady bolestného
podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Žalobkyně podstoupila při léčbě 2 operace, jež
znalecký ústav hodnotil jako výjimečně bolestivé, léčba měla zvláště bolestivý,
komplikovaný průběh, bolesti ovlivňovaly spánek i psychiku žalobkyně (a to
natolik, že se u ní vyvinula depresivní porucha), přičemž tento bolestivý stav
musela snášet více než 1,5 roku. Přestože již odškodnění v základní výměře
představuje náhradu za vytrpěnou bolet, v projednávané věci nevystihuje velkou
intenzitu bolesti, jíž konstatovali i znalci, její dlouhodobost vnímanou
žalobkyní natolik intenzivně, že negativně ovlivňovala její spánek i běžný
život, a skutečnost, že došlo k opakovaným operacím. Jedná se proto o zvlášť
výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, což odůvodňuje zvýšení bolestného
podle § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť odškodnění v základní výši (53 280 Kč)
nevystihuje výjimečné okolnosti případu. Potud se odvolací soud od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
19. Nelze se však ztotožnit s mírou zvýšení bolestného na osminásobek, jak
uzavřel odvolací soud, neboť ve vztahu k jiným případům podobného druhu nejde
ve výsledku o srovnatelnou a přiměřenou částku. Ohledně tohoto závěru lze
odkázat na zdůvodnění předcházejícího zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu v
této věci, jehož právními závěry byl odvolací soud vázán. Lze zopakovat, že
navýšení základního bodového ohodnocení bolestného na osminásobek je v soudní
praxi zcela ojedinělé a i v případech, kdy bolesti byly ve srovnání s
bolestivostí léčení žalobkyně mnohem intenzivnější, nebylo přiznáno bolestné v
takovémto mnohonásobném navýšení. Například ve věci sp. zn. 25 Cdo 1106/2008,
bylo bolestné stanoveno v částce 213 000 (ve výši dvojnásobku) za situace, že
poškozený, poté co utrpěl traumatické zranění, podstoupil bolestivé
prodlužování levé dolní končetiny a zdlouhavé, téměř 2 roky trvající léčení a
rehabilitaci. Dvojnásobek základního bodového ohodnocení byl přiznán ve věci
sp. zn. 25 Cdo 1096/2013 i poškozenému, který při dlouhodobé hospitalizaci
podstoupil opakované chirurgické zákroky, z nichž první čtyři byly provedeny v
krátkém časovém úseku 10 dní, což bylo mimořádně zatěžující (srov. dále i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, nebo ze
dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010). I ve srovnání s výší odškodnění v
případech obdobné bolestivosti jako u žalobkyně, je výše náhrady stanovená
odvolacím soudem v částce přesahující 400 000 Kč nepřiměřeně vysoká. Lze
odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 C
4650/2015, kde poškozené byla při operaci roztržena podklíčková žíla, což si
vyžádalo okamžitý další operační výkon, při němž musela být přeťata její klíční
kost ve skloubení s kostí hrudní, v důsledku toho vznikl pakloub, který jí byl
odstraněn pozdější operací, přičemž při léčení trpěla dlouhodobými intenzivními
bolestmi, bylo bolestné stanoveno v částce 189 000 Kč (ve výši dvojnásobku). I
ve věci sp. zn. 25 Cdo 3410/2010, kde šlo o ochrnutí ruky, bolestné bylo
ohodnoceno větším počtem bodů než u žalobkyně a lze proto předpokládat, že
bolesti byly přinejmenším srovnatelné, bylo přiznáno bolestné v částce 219 600
Kč. Lze shrnout, že odškodnění bolesti se ve srovnatelných případech pohybuje
okolo 200 000 Kč. Byť žalobkyně trpěla bolestí, jež ji podstatně omezovala v
životě, dlouhou dobu, podstoupila pouze dvě operace (z toho jednu bezprostředně
po vzniku škody) a bolestivost se týkala pouze jednoho orgánu (ruky). Při
zvážení všech rozhodných skutečností lze za přiměřené považovat zvýšení
odškodnění bolestného podle § 7 odst. 3 vyhlášky na částku 213 120 Kč
(čtyřnásobek základního bodového ohodnocení). Argumenty uváděné odvolacím
soudem ohledně rozvoje depresivní poruchy a ztráty pracovní schopnosti
žalobkyně se týkají odškodnění trvalých následků na jejím zdraví, jež lze
zohlednit při stanovení náhrady za ZSU a nikoli v odškodnění bolestného. Námitky dovolatelky ohledně výše bolestného jsou z uvedených důvodů
opodstatněné a zakládají nejen přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
20. I v případě náhrady za ZSU se jedná o případ hodný mimořádného zřetele, a
jsou tak dány důvody pro zvýšení základního odškodnění podle § 7 odst. 3
vyhlášky. Trvalé následky na zdraví žalobkyně spočívají v poruše hybnosti a
čití prvního a čtvrtého prstu levé ruky, čímž došlo k poškození její úchopové
funkce, což se projevuje ve všech oblastech běžného života, žalobkyně navíc
trpí trvalými bolestmi, což je třeba rovněž zohlednit v rámci náhrady za ZSU
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014,
publikovaný pod č. 7/2017 Sbírky). Podstatnou část činností, které dříve
vykonávala, nyní provádět nemůže vůbec nebo jen s velkými obtížemi. Projevuje
se to zejména v péči o domácnost, ale nemůže pečovat ani o zahradu a věnovat se
aktivitám, jež dříve spolu s manželem provozovali (lyžování, jízda na kole) a
je u ní omezena i pracovní schopnost. Místo dřívějšího aktivního života je
odkázána při péči o domácnost i sebe na pomoc třetích osob. To vše spolu s
trvalou bolestí u žalobkyně vyvolalo chronickou depresivní poruchu, která se
projevuje poruchami spánku, lítostivostí, pocity nepotřebnosti, ale především
zásadně narušila manželské soužití žalobkyně. Všechny tyto trvalé následky
odůvodňují mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky, avšak
nikoli v rozsahu stanoveném odvolacím soudem, neboť ve vztahu k jiným případům
podobného druhu nejde ve výsledku o srovnatelnou a přiměřenou částku. Například ve věci sp. zn. 25 Cdo 5079/2015, kde došlo ke vzniku škody, stejně
jako u žalobkyně, přerušením nervů levé horní končetiny při operaci, což mělo
za následek nevratné omezení hybnosti této končetiny a deprese, v důsledku
čehož poškozená nemůže vykonávat své povolání, potřebuje pomoc třetí osoby s
péčí o domácnost i o svou osobu, nemůže se věnovat svým sportovním koníčkům
(tenisu, turistice, cyklistice a vodáctví), řídit automobil, život jí ztěžují i
psychické obtíže, přičemž škodu utrpěla v 30 letech, bylo odškodnění stanoveno
v částce 192 000 Kč (čtyřnásobek základního bodového ohodnocení). Nebo v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3410/2010, za
situace, že poškozená trpí obrnou levé ruky od lokte dolů s drápovitými, jen
nepatrně pohyblivými prsty s nemožností tzv. apozice palce, což znamená ztrátu
jeho úchopové funkce a ruka je prakticky nefunkční, v důsledku čehož je
významně omezena ve výkonu zaměstnání, péči o domácnost, sebeobsluze i
rekreačních aktivitách, přičemž k poškození zdraví u ní došlo ve věku 47 let a
předtím se věnovala sportovním aktivitám v nadprůměrném rozsahu, považoval soud
za přiměřenou náhradu za ZSU ve výši 648 000 Kč (trojnásobek základního
bodového ohodnocení). V případě žalobkyně je třeba přihlédnout k tomu, že její
život před úrazem nelze definovat jako zvláště výjimečný a její společenské
uplatnění za jakkoli mimořádné. Škodu navíc utrpěla až ve věku 52 let,
postižena je nedominantní končetina a není vyloučena ze všech činností, byť je
vykonává s obtížemi.
Na druhé straně trpí závažným psychickým onemocněním i
trvalými bolestmi, což podstatně snižuje kvalitu jejího života a narušuje
manželské soužití. Při zvážení rozhodných skutečností odpovídá výsledná částka
náhrady za ZSU po zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky částce 795 600 Kč
(dvojnásobku základního bodového ohodnocení). Lze tak uzavřít, že ohledně výše
náhrady za ZSU jsou námitky dovolatelky opodstatněné, a zakládají přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., i jeho důvodnost podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Lze shrnout, že žalobkyně má právo na bolestné v celkové částce 213 120 Kč,
po odečtení již pravomocně přiznané částky 24 480 Kč, zbývá zaplatit 188 640
Kč. Přiměřené odškodnění náhrady za ZSU činí 795 600 Kč a po odečtení
pravomocně přiznané částky (397 800 Kč) zbývá zaplatit dalších 397 800 Kč; na
obou těchto nárocích celkem částku 586 440 Kč. Dovoláním byl napaden vyhovující
výrok odvolacího soudu pouze v částce 998 460 Kč (jež představuje zvýšení
bolestného a náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky), proto zbývá žalobu
zamítnout již jen v částce 412 020 Kč, neboť ve zbývajících nárocích (náhradě
za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení v částce
296 314 Kč a úrocích z prodlení) nabyl rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím
výroku právní moci, stejně tak nabyl právní moci i zamítavý výrok (kde však
byla chybně znovu zamítnuta již prvním rozhodnutím odvolacího soudu pravomocně
zamítnutá částka).
22. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout,
dovolací soud ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího
soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí s tím, že
splatnost byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Pro lepší
srozumitelnost dovolací soud rekapituluje, že v celém řízení byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobkyni celkem částku 1 305 034 Kč (bolestné 213
120 Kč, ZSU 795 600 Kč a ztráta na výdělku 296 314 Kč) s příslušenstvím, ve
zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.
23. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že při vydání tohoto měnícího
rozsudku dovolací soud respektoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2.
2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, neboť s ohledem na to, že původní rozhodnutí
odvolacího soudu bylo předchozím rozsudkem dovolacího soudu zrušeno ze stejných
důvodů, pro něž bylo nyní změněno, měli účastníci v odvolacím řízení možnost
nejen se seznámit se závěry dovolacího soudu, ale i vznést argumenty, které
považují za nutné, aby jejich požadavky uspěly, případně k nim předložit
důkazy. Současně se sluší poznamenat, že námitkou dovolatelky, týkající se
nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu odvolacím soudem, se
dovolací soud, vzhledem ke změně rozsudku, pro nadbytečnost nezabýval.
24. O náhradě nákladů řízení vzniklých v průběhu předcházejícího řízení rozhodl
dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 a
3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, neboť v nároku na
náhradu za ztrátu na výdělku byla zcela úspěšná; v nárocích na bolestné a ZSU
záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, a proto má podle § 142 odst.
3 o. s. ř. rovněž právo na náhradu nákladů řízení s tím, že tarifní hodnotou je
přisouzená částka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn.
25 Cdo 3974/2015, publikované pod č. 121/2017 Sbírky). Náklady jsou tvořeny
náklady na právní zastoupení, a to odměnou za 14,5 úkonu právní služby
vykonaných v řízení před soudem prvního stupně (dovolací soud pro stručnost
odkazuje na podrobné zdůvodnění jednotlivých úkonů uvedené v rozsudku
odvolacího soudu), odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 1 305
034 Kč podle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů, (dále
jen „advokátní tarif“) činí 13 540 Kč, odměna za tuto část řízení činí celkem
196 330 Kč. V dalším řízení tarifní hodnota činí 882 754 Kč, neboť ohledně
částky 422 280 Kč (na bolestném a ZSU) nabyl rozsudek soudu prvního stupně
právní moci, odměna za úkon tak činí 11 860 Kč a náleží za 2 úkony v prvním
odvolacím řízení, v dovolacím řízení náklady žalobkyni nevznikly, a dále za 2,5
úkonu v druhém odvolacím řízení (vyjádření, účast při jednání i vyhlášení
rozsudku), celkem za 4,5 úkonu v částce 53 370 Kč. K tomu podle § 13 odst. 3, 4
a § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů
po 300 Kč za 20 úkonů právní služby v částce 6 000 Kč, cestovné v částce 15 403
Kč, náhrada za promeškaný čas 10 200 Kč (ohledně výše cestovného a náhrady za
promeškaný čas odkazuje pro stručnost dovolací soud na podrobné odůvodnění
uvedené v rozsudku odvolacího soudu) a náhrada DPH ve výši 21% z těchto částek
(§ 137 odst. 3 o. s. ř.) 59 073,60 Kč. Žalobkyně má právo i na náhradu účelně
vynaložené částky 5 000 Kč na vypracování znaleckého posudku. Celkem činí
náklady žalobkyně částku 345 377 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny), kterou
jsou žalovaná a vedlejší účastnice na její straně povinny zaplatit v zákonné
třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám právního zástupce žalobkyně (§
149 odst. 1 o. s. ř.).
25. O náhradě nákladů řízení vzniklých České republice rozhodl dovolací soud
podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 2 a v souladu s § 148 odst. 1 o.
s. ř. byla povinnost je nahradit uložena žalované a vedlejší účastnici na její
straně. Náklady jsou tvořeny zálohou nekrytým znalečným v částce 5 228,50 Kč a
jsou splatné v zákonné třídenní lhůtě na účet Okresního soudu v Pardubicích.
26. Žalobkyně je ze zákona od soudních poplatků osvobozena (§ 11 odst. 2 písm.
d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), proto byla podle § 2 odst. 3
věta prvá zákona o soudních poplatcích žalované, v rozsahu jejího neúspěchu,
uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby. Výše soudního poplatku
byla určena v souladu s § 6 odst. 2 věta druhá zákona o soudních poplatcích
podle položky 1, odst. 1. b) sazebníku soudních poplatků ve výši 5 % z částky
296 314 (přiznaná náhrada za ztrátu na výdělku); soudní poplatek činí 11 853
Kč, a dále podle položky 3 písm. b) sazebníku soudních poplatků ve výši 1 % z
částky 1 008 720 Kč (přiznané bolestné a ZSU) a soudní poplatek činí 10 088 Kč.
Žalovaná je tak povinna zaplatit soudní poplatek v celkové částce 21 941 Kč, a
to ve stanovené lhůtě.
27. Žalobkyně by měla právo i na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř.), avšak žádné
náklady jí v tomto řízení nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu