ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně A. Ř., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze
2, Francouzská 171/28, proti žalované Nemocnici Pardubického kraje, a.s., se
sídlem v Pardubicích, Kyjevská 44, IČO : 27520536, za účasti vedlejší účastnice
na straně žalované ČSOB Pojišťovny, a.s., člena holdingu ČSOB, se sídlem v
Pardubicích, Masarykovo nám. 1458, IČO : 45534306, o 3.395.380 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 106 C
162/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 14. 3. 2016, č. j. 18 Co 644/2015-373, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 3.
2016, č. j. 18 Co 644/2015-373, ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o platební povinnosti žalované ve výši 1.361.074 Kč s úrokem z
prodlení z částky 747.394 Kč a v závislých výrocích II., III., IV. a VI. o
náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, se zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 106 C
162/2011-328, žalované uložil zaplatit žalobkyni 2.067.514 Kč s úrokem z
prodlení (na bolestném 710.400 Kč, na náhradě za ztížení společenského
uplatnění (dále též „ZSU“) 1.060.800 Kč, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti 83.520 Kč a po jejím skončení 212.794 Kč), co do částky 1.327.866
Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky řízení a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 17. 6. 2008 se
žalobkyně podrobila v zařízení právní předchůdkyně žalované operaci karpálního
tunelu levé ruky, při níž byl omylem přerušen střední nerv, který byl následně
sešit, po dlouhodobé rehabilitaci podstoupila dne 20. 1. 2010 další operaci v
jiném zdravotnickém zařízení, neboť předchozí zákrok nebyl zcela úspěšný, po
další rehabilitaci přetrvává porucha hybnosti a čití prvního a čtvrtého prstu
postižené ruky, což žalobkyni činí potíže při zcela běžných každodenních
aktivitách. Žalobkyně je invalidní, trpí bolestivostí ruky a depresivní
poruchou. Před operací vedla běžný společenský, rodinný, pracovní a sportovní
život, po operaci je z většiny těchto činností vyloučena nebo je schopna je
vykonávat jen s velkými obtížemi. I když se před operací nevěnovala sportovní
činnosti na vysoké úrovni, soud zohlednil, že tato její zájmová činnost je
prakticky ztracena a i další zájmové činnosti vztahující se k rodinnému životu
jsou značně omezeny. Znaleckým dokazováním bylo zjištěno, že hlavní a
podstatnou příčinou poškození zdraví žalobkyně bylo operační přerušení
středního nervu levé ruky, bolestné bylo ohodnoceno 444 body včetně 50% zvýšení
podle § 6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“). Soud
zvýšil náhradu bolestného podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na 710.400
Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění v základní výměře 265.200 Kč
zvýšil na čtyřnásobek, tj. 1.060.800 Kč se zdůvodněním, že žalobkyně utrpěla
poškození zdraví ve věku 52 let a následky poškození se projevují ve všech
oblastech jejího života.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 14. 3. 2016, č. j. 18 Co 644/2015-373, rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 1.361.074 Kč s úrokem z prodlení
potvrdil, z toho na bolestném 401.760 Kč, na náhradě za ztížení společenského
uplatnění 663.000 Kč (přiznaná částka bolestného ve výši 24.480 Kč a na náhradě
za ztížení společenského uplatnění 397.800 Kč nebyly odvoláním napadeny), a
dále na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím
skončení 83.520 Kč a 212.794 Kč; ohledně částky 284.160 Kč na bolestném změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a při posouzení výše náhrady za ztížení
společenského uplatnění odkázal na znalecký posudek a na závěry soudu prvního
stupně s tím, že žalobkyně utrpěla poškození zdraví na vrcholu profesní
aktivity, byla zaměstnána, měla vyživovací povinnost k synovi a i v běžném
životě je její omezení značné, ať se jedná o jemnou motoriku, úchopové
schopnosti levé ruky a souhru obou rukou v každodenních činnostech. S
přihlédnutím k psychickým problémům žalobkyně odvolací soud dovodil, že
žalobkyně má právo na náhradu za ztížení společenského uplatnění celkem ve výši
1.060.800 Kč. Náhrada za bolest zvýšená soudem prvního stupně na 710.400 Kč
představuje 13,33 násobek základního bodového ohodnocení a odvolací soud i s
ohledem na svou dosavadní rozhodovací praxi uzavřel, že přiměřeným zvýšením
náhrady bolestného podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. v daném případě
je osminásobek základního bodového ohodnocení, tj. částka 426.240 Kč. Žalobkyně
po dobu více jak rok a půl trpěla bolestmi, které jí znemožňovaly spánek a
ovlivňovaly ji při všech denních aktivitách. Přihlédl i ke srovnání s Metodikou
Nejvyššího soudu a poznamenal, že ztrátě funkčnosti levé ruky odpovídá náhrada
cca 1.000.000 Kč.
Žalovaná podala dovolání co do částky 1.064.760 Kč v potvrzujícím výroku
rozsudku odvolacího soudu, představující mimořádné navýšení bolestného a
ztížení společenského uplatnění, a do souvisejících výroků o nákladech řízení s
tím, že odvolací soud posoudil otázku zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Odvolací soud sice přiznanou výši bolestného redukoval, avšak i částka
426.240 Kč, představující osminásobek základního bodového ohodnocení je značně
extrémní, a své rozhodnutí založil na úvaze, že částka přiznaná na bolestném je
přiměřená vzhledem k výši odškodnění jiných případů, avšak s daleko závažnějším
poškozením zdraví (ztráta končetin), a svou úvahu podpořil argumentací o změně
společenských a ekonomických podmínek, aniž by blíže zdůvodnil, v čem shledal
bolesti žalobkyně natolik mimořádné, že by zakládaly tak výrazné zvýšení
bolestného. Namítá, že odvolací soud měl postupovat výlučně podle § 444 obč.
zák. a vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve zněních účinném do 31. 12. 2013, neboť
soudu nepřísluší předjímat potřebnost a obsah eventuální nové právní úpravy a
nahrazovat tak činnost legislativní; v tomto směru odkázala na právní názor v
rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1096/2013, 25 Cdo 2267/2002, 25
Cdo 4438/2008, 25 Cdo 1223/2008. Dovozuje, že úvahy ohledně mimořádného zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění jsou v přímém rozporu s rozhodnutími
dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1096/2013, 25 Cdo 4369/2011, 21 Cdo 2581/2009,
když bylo zjištěno, že aktivity žalobkyně byly před operací na běžné úrovni, a
zcela nepodložené je i konstatování odvolacího soudu, že poškození zdraví
žalobkyně odpovídá 10% maximální částky dle metodiky. Dovolatelka proto navrhla
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení hmotněprávní otázky přiměřené výše odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), a podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodění bolesti a
ztížení společenského uplatnění (dále opět jen „vyhláška“), neboť jde o právo
na náhradu újmy na zdraví vzniklé porušením právní povinnosti stanovené
právními předpisy, k němuž došlo před 1. 1. 2014.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, podle nějž ve zvlášť výjimečných případech
hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této
vyhlášky přiměřeně zvýšit, má charakter právní normy s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. právní normy, jejíž hypotéza není konkrétně
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu. Uvedené
ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy
aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní
posuzované věci „přiměřené“. Základním předpokladem zvýšení odškodnění
stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu § 7
odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují
závěr, že vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, při
uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu povolání a
možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s
ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho
předpokládané uplatnění v dalším životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen
základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn
203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
dále též jen „Sbírka“). Avšak úvaha o přiměřeném zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění není neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově
stanoví předpoklady pro základní výměru náhrady za ztížení společenského
uplatnění a pro její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba
přihlížet a jimiž je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ v jednotlivých zcela
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Výše náhrady za
ztížení společenského uplatnění je založena na srovnání způsobu života
poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté, přičemž mezi výší
přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti. Výše
odškodnění musí respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy
a zohledňován je i věk poškozeného v době vzniku škody. Zvyšování náhrady za
ztížení společenského uplatnění pomocí násobků není výslovně upraveno v právním
předpise, podstatná je přiměřenost celkové částky odškodnění. Výrazné zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění je podle ustálené judikatury
vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř
vyřazen ze života a jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo
zcela ztraceny, nikoli jen omezeny (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1925/2008, nebo ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009).
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně ve věku 52 let utrpěla poškození
úchopové funkce levé ruky, tedy ne ruky dominantní, před operací vedla běžný
společenský, rodinný, pracovní a sportovní život, nyní je invalidní, ve špatném
psychickém stavu, místo dřívějšího aktivního života přineslo poškození zdraví
žalobkyni značná omezení a závislost na třetích osobách. Podstatnou část
činností, které dříve, zejména v domácnosti vykonávala, nyní provádět nemůže
vůbec nebo s velkými obtížemi.
S ohledem na věk, v němž žalobkyně utrpěla poškození zdraví, a zejména vzhledem
k jejímu dosavadnímu způsobu života před poškozením zdraví, a k omezením, jež
ji zdravotní obtíže v běžném životě způsobily, je zřejmé, že celková náhrada
1.060.800 Kč je nepřiměřeně vysoká, a to i ve srovnání s jinými případy, které
dovolací soud řešil (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007. sp.
zn. 21 Cdo 2850/2006, rozsudek ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3410/2010, a
usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5079/2015), neboť v obdobných
případech se celkové odškodnění ztížení společenského uplatnění pohybuje v
nižších částkách (kromě rozhodnutí uvedených dovolatelkou např. též rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3086/2009, a ze dne 30. 5.
2017, sp. zn. 25 Cdo 4650/2015). Odvolací soud svou úvahu o násobcích
mimořádného zvýšení ZSU podpořil též porovnáním s procentním vyjádřením ztráty
životních příležitostí ve smyslu Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě
nemajetkové újmy na zdraví, což by samozřejmě mohlo přispět ke spravedlivému a
přiměřenému odškodnění (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
3122/15), pokud je ovšem tato úvaha podložena posudkem znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, což se v daném
případě nestalo, neboť odvolací soud šel cestou vlastního, zcela nepodloženého
odhadu.
Bodové ohodnocení bolestného se zvýšením podle § 6 odst. 1 písm. a) vyhlášky
bylo v dané věci stanoveno na celkem 444 bodů. Šlo o zákrok výjimečně bolestivý
a následná léčba měla zvlášť komplikovaný či bolestivý průběh. Zvýšení podle §
7 odst. 3 vyhlášky bylo v lékařském posudku doporučeno vzhledem k dlouhodobému
podhodnocení bodu. Soud prvního stupně navýšil základní bodové ohodnocení
13,33krát, odvolací soud je snížil na osminásobek, tj. na celkových 426.240 Kč.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že i odškodnění bolesti již v základní výměře
představuje náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve
vytrpěné bolesti. Pokud takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní
intenzitu bolesti, soud ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky uváží, zda z hlediska
odškodnění bolesti jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a
jaké zvýšení je přiměřené (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011,
sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008).
Vzhledem k tomu, že základní odškodnění bolesti zahrnuje nejen primární
poškození zdraví, ale i následné bolestivé zdravotnické zákroky, a zohledňuje i
náročnost způsobu léčení [§ 6 odst. 1 písm. a), b) vyhlášky], je mimořádné
zvýšení náhrady za bolest podle § 7 odst. 3 vyhlášky v soudní praxi zcela
ojedinělé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25
Cdo 1096/2013). Rozhodnutí o přiměřeném zvýšení náhrady za bolest kromě
konkrétních okolností případu vyžaduje určitou „objektivizaci“, tedy zejména
porovnání s jinými obdobnými případy, což odvolací soud neučinil a zcela
neobvykle rozhodl o tak výrazném zvýšení odškodnění bolesti - na osminásobek v
celkové výši 426.240 Kč (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4.
2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3410/2010,
ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1642/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení výše náhrady
za bolest a za ztížení společenského uplatnění (§ 241a o. s. ř.) je naplněn,
byl rozsudek v dovoláním napadené části včetně závislých výroků o náhradě
nákladů řízení zrušen (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.) a
věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první a třetí o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu