25 Cdo 4296/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem v Brně,
Koniklecová 8, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1,
Spálená 75/16, IČO 45272956, o zaplacení 660.239,- Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 194/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2010, č. j. 68 Co 81/2010-99, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2010, č. j. 68 Co
81/2010-99, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 10. 2009,
č. j. 60 C 194/2008-74, ve výrocích týkajících se náhrady za bolest ve výši
345.540,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na náhradu za ztížení
společenského uplatnění ve výši 42.000,- Kč, se odmítá.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 660.239,- Kč na náhradě škody na zdraví
při dopravní nehodě, za kterou odpovídá osoba s pojištěním odpovědnosti za
škodu způsobenou provozem motorového vozidla u žalované soukromé pojišťovny.
Požadovaná částka představuje náhradu za ztížení společenského uplatnění ve
výši 252.000,- Kč, za bolest ve výši 393.840,- Kč a doplatek náhrady nákladů
vynaložených na právní zastoupení při mimosoudním uplatnění nároku na náhradu
škody ve výši 14.399,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 10. 2009, č. j. 60 C 194/2008-74,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 258.300,- Kč, v částce 401.939,-
Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a
vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 13. 6. 2005 při dopravní nehodě
zaviněné řidičem J. K. utrpěla závažná a bolestivá zranění, zejména etážovou
zlomeninu stehenní kosti vlevo, tříštivou zlomeninu lýtkové kosti, hluboké rány
stehna a bérce vlevo. Byla nucena podrobit se náročné léčbě, 1,5 roku se
pohybovala s pomocí berlí, má trvalé následky, zejména zkrácenou dolní
končetinu o 2 cm, omezenou hybnost hlezna lehkého stupně, rozsáhlé koloidní
jizvy na dolní končetině. Pro následky zranění musela žalobkyně změnit svůj
dosavadní způsob života, změnit volnočasové aktivity, zanechat řady sportovních
aktivit spojených s aktivním pohybem, způsob oblékání – nemůže nosit ošacení
odhalující dolní končetiny. Výši škody, kterou je žalovaná pojišťovna povinna
žalobkyni za pojištěného řidiče nahradit, soud určil podle § 444 odst. 1 obč.
zák. a vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského
uplatnění (dále též jen „vyhláška“), za pomoci znaleckého posudku. V případě
bolestného by bodové ohodnocení za etážovou zlomeninu levé stehenní kosti,
tříštivou zlomeninu holenní kosti a rány měkkých částí bérce a paty převyšovalo
o 420 bodů bodovou hodnotu traumatické amputace dolní končetiny, proto vzhledem
k limitu plynoucímu z § 6 odst. 2 věty druhé vyhlášky soud vycházel ze základní
výše bodového ohodnocení 1.095 bodů (přičetl dále zvýšení o 80 bodů přiznané
znalcem) a podle § 7 odst. 3 vyhlášky přiznal jedenapůlnásobek náhrady právě s
poukazem na přílišnou tvrdost uvedeného limitu. Protože žalobkyni již byla
poskytnuta náhrada ve výši 158.000,- Kč, uložil soud žalované k náhradě částku
48.300,- Kč. U náhrady za ztížení společenského uplatnění činí bodové
ohodnocení 700 bodů a bylo zvýšeno podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % s
ohledem na věk žalobkyně. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
350/03 a požadavek proporcionality považoval soud prvního stupně za přiměřené
odškodnění ve výši trojnásobku základní výměry bodového ohodnocení a po
zohlednění již zaplacené náhrady ve výši 84.000,- Kč uzavřel, že žalobkyni
náleží náhrada ve výši 210.000,- Kč. Žalobu tedy zamítl ohledně částek
345.540,- Kč na bolestném, 42.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského
uplatnění a 14.399,- Kč na nákladech na právní zastoupení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2010, č. j.
68 Co 81/2010-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku jen
tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 14.399,- Kč (náklady
zastoupení), jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky a vůči státu. Zcela se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně
v otázkách bolestného a ztížení společenského uplatnění. Výše náhrady za bolest
je limitována § 6 odst. 2 vyhlášky, kdy jedná-li se o poškození téhož orgánu,
nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou
nebo funkční ztrátu. Uvedené ustanovení omezuje možnost bodového hodnocení
bolesti, přičemž jeho povaha je kogentní, tj. soud nemá možnost odchýlení.
Jestliže z provedeného dokazování vyplynulo, že bolesti žalobkyně byly
mimořádné, postupoval soud prvního stupně správně, pokud aplikoval § 7 odst. 3
vyhlášky a bodové ohodnocení určené znalcem v mezích uvedeného omezení zvýšil
na jedenapůlnásobek a k výslednému počtu bodů připočetl navýšení ohodnocení, k
němuž s ohledem na okolnosti případu přistoupil znalec. Přiznaná výše náhrady
za ztížení společenského uplatnění potom zohledňuje, že žalobkyně utrpěla úraz
v mladém věku a následky úrazu jsou nevratné, zároveň však nezpůsobily
invaliditu a neomezily ji v přípravě na budoucí povolání, v pracovních
příležitostech či v možnosti založit rodinu. Přestože žalobkyně neztratila
možnost seberealizace v uvedených činnostech, jsou zejména estetické důsledky
poranění a léčebných zákroků a psychické obtíže v mladém věku důvodem pro
navýšení znalcem stanoveného bodového ohodnocení ztížení společenského
uplatnění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky. Přiznaná výše náhrady za ztížení
společenského uplatnění respektuje princip proporcionality a zohledňuje
okolnosti případu. Oproti soudu prvního stupně však soud odvolací dospěl k
závěru, že žalobkyně má právo na náhradu za právní služby poskytnuté v rámci
mimosoudního řešení sporu, a to v plné výši, neboť jde o účelně vynaložené
náklady směřující k uplatnění nároku žalobkyně. Uzavření dohody mezi žalovanou
a třetí osobou nemá na posouzení důvodnosti nároku žádný vliv, neboť uvedenou
dohodou není žalobkyně vázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a namítá nesprávnou interpretaci a
aplikaci ustanovení občanského zákoníku a vyhlášky v posuzovaném případě. Podle
jejího názoru není správná a spravedlivá limitace bolestného za opakované a
velmi bolestivé operace; zcela opodstatněným je proto součet jednotlivých
položek, nikoli jejich omezení plněním jen za ztrátu končetiny, neboť uvedené
neodpovídá skutečnosti. Soud je ve svém rozhodování vázán pouze zákonem, který
oproti vyhlášce č. 440/2001 Sb. výši bolestného nijak neomezuje. Rovněž
předchozí právní úprava (vyhláška č. 32/1965 Sb.) vycházející z obdobných
kritérií bolestné v žádném směru nelimitovala. Ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky
by proto nemělo být pro zjevný rozpor s občanským zákoníkem a zásadami právního
státu aplikováno; dovolatelka se cítí jeho použitím poškozena. Uvedený názor
podporují i závěry znaleckého posuzování, které navrhují dokonce zvýšení
bolestného o jednonásobek. Je rovněž přesvědčena, že znalecký posudek
vypracovaný UK v Praze, 3. lékařskou fakultou není zcela bezvadný, když jeho
zpracovatel byl dříve ve smluvním vztahu s žalovanou, zcela opomenul zhodnotit
důsledky aplikace § 6 odst. 2 vyhlášky na řešený případ a „slepě“ jej použil; v
neposlední řadě mylně aplikuje a interpretuje § 6 odst. 1 vyhlášky, kdy
navyšuje hodnocení bolestného pouze vybraných položek, ačkoli pravidlem je
automatické navýšení bolestného jako celku. S ohledem na uvedené závěry, na
závažnost utrpěných poranění, na zdlouhavou, velmi složitou a bolestivou léčbu
zastává dovolatelka názor, že odškodnění bolesti poskytnuté žalovanou je zcela
nedostatečné. Rovněž v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění
nebyla respektována zásada proporcionality mezi poškozením zdraví a přiznanou
peněžní náhradou zdůrazněná Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 350/03.
Náhrada má kompenzovat zdravotní omezení po celou následující dobu života
poškozené, která utrpěla úraz ve svých 20 letech; žalovaná však vyplatila
poškozené odškodnění, jehož výše činí po přepočtu 117,- Kč měsíčně, tj. částku
zjevně nekompenzující její celoživotní zdravotní omezení. S ohledem na dosud
zastávanou judikaturu, výši náhrad u škod na zdraví v jiných státech EU a
ekonomický vývoj společnosti navrhuje, aby přiměřenou náhradou v jejím případě
byla u bolestného částka 393.840,- Kč a v případě ztížení společenského
uplatnění částka 252.000,- Kč. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že ačkoli může být v některých
případech považován § 6 odst. 2 vyhlášky za omezující, nelze paušálně dovozovat
jeho škodlivý vliv na práva poškozených. Přiměřenou výši odškodného má možnost
soud v každém jednotlivém případě zvýšit podle § 7 odst. 3 vyhlášky, aniž by
musel ignorovat kogentní ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky. Připomněla, že
ústavnost vyhlášky byla potvrzena nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 50/05; jde proto o platnou součást právního řádu, u níž nelze o
souladu s ústavním pořádkem pochybovat. Navrhla proto, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací vzhledem k datu vydání
napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněným subjektem řádně zastoupeným advokátem (§ 241
odst. 1, 4 o.s.ř.), zabýval se nejdříve přípustností tohoto dovolání. Dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí, jímž byl ve věci samé potvrzen v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně, má po právní stránce zásadní význam, neboť
otázka limitace bolestného ustanovením § 6 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena; v otázce náhrady za ztížení
společenského uplatnění pak není dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí
nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č.
28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S touto jejich samostatností
je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobkyně napadá
dovoláním vedle nepřiznané náhrady za bolest rovněž výrok, jímž jí nebylo
vyhověno ohledně povinnosti žalované zaplatit náhradu za ztížení společenského
uplatnění ve výši 42.000,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti
části výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatném
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena
ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání
žalobkyně v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o.s.ř.
Podle § 2 odst. 1 vyhlášky se odškodnění bolesti určuje podle sazeb bodového
ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest
způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků;
za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou
na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla (dále jen "poškozený"). Bodové
ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku.
Podle § 6 odst. 2 vyhlášky pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více
položek poškození zdraví stanovených v přílohách této vyhlášky, bodové
ohodnocení těchto položek se sčítá. Jedná-li se však o poškození téhož orgánu,
nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou
nebo funkční ztrátu.
Gramatickým i systematickým výkladem je třeba dospět k závěru, že věta druhá
ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky se vztahuje jak k bodovému hodnocení ztížení
společenského uplatnění, tak i bolesti, neboť předpis v tomto směru mezi oběma
dílčími nároky nerozlišuje a věta druhá navazuje na větu první, která hovoří
souhrnně o hodnocení škody na zdraví, čímž nepochybně míní oba nároky. V obecné
rovině tedy limitaci danou citovaným ustanovením na hodnocení bolesti nelze
vyloučit, a to i s přihlédnutím ke smyslu této úpravy, která má bránit
neústrojnému a nelogickému sčítání položek týkajících se částí téhož orgánu.
Prvotním pravidlem je sice sčítání položek (věta první), avšak nikoliv takové,
aby hodnocení méně závažné (rozsáhlé) újmy bylo duplicitně obsaženo v hodnocení
újmy závažnější (rozsáhlejší). Odtud plyne logický požadavek, aby celkový
součet bodových hodnot jednotlivých vzájemně propojených újem nepřevýšil
bodovou hodnotu stanovenou pro ztrátu orgánu jako takového. I když z laického
pohledu může být diskutabilní, zda amputace končetiny představuje větší bolest
než její rozsáhlé mnohočetné poranění a komplikovaná léčba, je namístě přidržet
se toho, že přílohy vyhlášky a v nich obsažený systematizovaný přehled
představují odborné lékařské vyjádření vzájemných proporcí jednotlivých újem ve
snaze objektivizovat jinak subjektivní hlediska tak, aby bylo možné stanovit
výši náhrady v penězích. Okolnost, že takto stanovená výše náhrady nevystihuje
extrémní intenzitu bolesti, lze pak promítnout do případné aplikace ustanovení
§ 7 odst. 3 vyhlášky a do mimořádného zvýšení náhrady (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008,
rozsudek ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, a rozsudek ze dne 21. 10.
2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí pod
C 8370, C 9636 a C 9037).
Žalobkyně v posuzované věci utrpěla bolesti jednak při úraze samotném a dále
při nejméně šesti náročných operacích (reoperacích) bez blízké časové
souvislosti s tím, že s každým dalším zákrokem se utrpěné bolesti obnovovaly,
resp. prodlužovaly; ani po ustálení zdravotního stavu není poškozená zcela bez
bolestí. Zatímco položky přílohy vyhlášky vztahující se k následným léčebným
procedurám správně nebyly kráceny, dovodil soud v souladu s ustanovením § 6
odst. 2 věty druhé vyhlášky, že souhrn bodového ohodnocení bolesti při samotném
zranění (S7231 – etážová zlomenina levé stehenní kosti, S8222 – tříštivá
zlomenina levé holenní kosti, S8101 a S9101 – hluboké rány bérce nepronikající
ke kosti, ztrátová poranění v oblasti levé paty) nemůže přesáhnout hodnotu 350
bodů přiřazených položce S780 – traumatická amputace dolní končetiny. V tomto
směru mu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci. V zásadě správně soud
dovodil podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za bolest podle § 7 odst. 3
vyhlášky, neboť zmíněná mnohočetnost poranění i komplikovanost léčby
představují důvody zvláštního zřetele hodné. Zvýšení náhrady v rozsahu pouhého
jedenapůlnásobku základního bodového hodnocení, k němuž pak odvolací soud
přistoupil, při své nepatrnosti nevystihuje výjimečnost případu a v celkovém
výsledku neodpovídá (ani z pohledu výsledné přiznané částky) intenzitě vytrpěné
bolesti.
Je proto zřejmé, že i když základní otázka, pro kterou byla otevřena
přípustnost dovolání, byla vyřešena správně, nemůže napadené rozhodnutí
odvolacího soudu obstát z pohledu dalších uplatněných dovolacích námitek.
Dovolací soud je proto zrušil (§ 243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 3
věta první o.s.ř.), a protože uvedené důvody dopadají i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud v novém řízení znovu
posoudí rozsah mimořádného zvýšení náhrady za bolest podle § 7 odst. 3 vyhlášky
tak, aby použitý násobek základního bodového ohodnocení a jemu odpovídající
částka vystihovala četnost, intenzitu a délku bolestí, které žalobkyně v
souvislosti s úrazem vytrpěla. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu