25 Cdo 1223/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně H. T., zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem, se sídlem
Vsetín, Palackého 168, proti žalované AREA MEDICA, spol. s r. o., IČ 476 66
617, se sídlem Valašské Meziříčí, Husova 403/5, zastoupené JUDr. Marií
Bučkovou, advokátkou, se sídlem Otrokovice, tř. Tomáše Bati 332, za účasti
České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, s adresou pro
doručování: Česká pojišťovna a. s., Region severní Morava, agentura Nový Jičín,
Nový Jičín, Masarykovo nám. 14, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském
Meziříčí pod sp. zn. 12 C 111/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2007, č.j. 56 Co 400/2006-253,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se původně domáhala zaplacení 267.048,80 Kč s příslušenstvím jako
náhrady škody, jež jí vznikla v důsledku komplikací při plánované operaci
křečových žil, které se podrobila 1. 3. 1999 v zařízení žalované; při operaci
došlo k uvolnění tzv. olivky (části operační sondy), která pronikla do vnitřní
pánevní žíly.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 22. 3.
2006, č.j. 12 C 111/2001-217 (poté, co byl jeho rozsudek ze dne 28. 3. 2003,
č.j. 12 C 111/2001-113, jímž žalobkyni přiznal částku 9.905,- Kč s
příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. 4. 2004, č.j. 56 Co 217/2003-135, v zamítavé části co do částky
256.635,60 Kč zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), po částečném
zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částky 12.505,- Kč s příslušenstvím,
co do zbývající částky 244.130,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Mezi účastníky bylo nesporné, že se žalobkyně dne 1. 3. 1999 podrobila v zařízení žalované plánované operaci, při níž došlo k uvolnění
tzv. olivky, což žalobkyni způsobilo zdravotní komplikace. Příčinou uvolnění
olivky byla vada či únava materiálu, zvolený operační postup byl správný. Výše
odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění byla stanovena znalcem
podle vyhlášky č. 32/1965 ve znění vyhlášky č. 54/1993 Sb. (dále jen „vyhláška
č. 32/1965 Sb.“) a ve stanovené výši žalobkyni vyplacena (bolestné 9.900,- Kč,
ztížení společenského uplatnění 6.000,- Kč). Žalobkyně požadovala zvýšení
odškodnění na dvacetinásobek. Soud dospěl k závěru, že pro mimořádné zvýšení
odškodnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. nejsou
splněny podmínky, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla osobou,
jejíž zapojení v kulturním, sportovním či jiném odvětví společenského života
bylo na vysoké úrovni a mimořádné. Žalobkyně vykonává tutéž práci jako před
operací, sama zabezpečuje chod domácnosti, rekreačně a příležitostně chodí
plavat. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2007, č.j. 56 Co 400/2006-253, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky
188.663,60 Kč s příslušenstvím, v rozsahu částky 54.000,- Kč s příslušenstvím
jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a ohledně částky
1.467,- Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil
žalované uvedenou částku uhradit. V otázce výše bolestného shledal správným
závěr soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro přiznání bolestného
nad rámec již vyplacené částky 9.900,- Kč ve výši 173.100,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
co do částky 173.100,- Kč s příslušenstvím (náhrada za bolest) napadla
žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241b
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje
v otázce, zda je v daném případě přiměřené přiznat odškodnění za bolest toliko
v základní výši dle vyhlášky č. 32/1965 Sb., která byla přijata za naprosto
odlišných ekonomických, společenských, právních a politických poměrů, a zda
jsou soudy omezeny v možnosti přiznat odškodnění za bolest limity danými
ustanoveními této vyhlášky, když dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR jsou soudci
vázáni toliko zákony a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu,
nikoliv již jinými (podzákonnými) právními předpisy a naopak jsou oprávněny
posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem či mezinárodní smlouvou,
popřípadě aplikovat takovýto právní předpis ústavně konformním způsobem. S
odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 dovolatelka kritizuje
soudem prvního stupně provedený výklad ustanovení § 7 odst.
3 vyhlášky jako
restriktivní a formalistický, nerespektující závěry citovaného nálezu Ústavního
soudu, podle něhož jsou soudy při rozhodování o výši náhrady za bolest a
ztížení společenského uplatnění povinny posuzovat konkrétní případ zejména z
hlediska principu proporcionality. Dle dovolatelky neodpovídá částka 9.900,- Kč
způsobené újmě na zdraví, jejím následkům a současným společenským a
ekonomickým poměrům. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu napadeném dovoláním a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení, příp. aby v tomto rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc
v rozsahu týkajícím se částky 173.100,- Kč s příslušenstvím vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu
s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, neboť
napadeným rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl sice jeho
druhým rozhodnutím v dané věci, avšak žaloba byla v rozsahu předmětného nároku
v obou případech zamítnuta. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být
dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu. K otázce aplikovatelnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb. vzhledem ke společenským a
ekonomickým poměrům, za nichž byla přijata, a současné společensko-ekonomické
situaci se Nejvyšší soud již několikrát vyjádřil tak, že vztah příslušných
právních předpisů, tedy aktuálně platné vyhlášky č. 440/2001 Sb. a vyhlášky č. 32/1965 Sb., řeší přechodné ustanovení obsažené v § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Soudu nepřísluší, aby na základě oprávnění zvýšit odškodnění za bolest a
ztížení společenského uplatnění podle hledisek stanovených dosavadním právním
předpisem, tato přechodná ustanovení obcházel či aby v rozporu s nimi obsah
nové právní úpravy vztahoval k nárokům, které se řídí úpravou dosavadní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit
31, pod C 2991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 25
Cdo 509/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
ročník 2007, CD 3, pod C 3449). V rámci úvah o zvýšení náhrady za bolest či
ztížení společenského uplatnění může soud, maje přitom na zřeteli zásadu
přiměřenosti a proporcionality, vycházet toliko ze zjištění o závažnosti
zdravotní újmy poškozeného a jejího vlivu na jeho dosavadní způsob života.
Zásada proporcionality a přiměřenosti rozhodování soudu, jak byla vyložena v
dovolání citovaným nálezem Ústavního soudu, reprezentuje požadavek na
zohlednění závažnosti způsobené újmy při úvaze o zvýšení základního hodnocení,
resp. při úvaze o výši násobku ve smyslu § 7 odst. 3 předmětné vyhlášky,
nevytváří však prostor pro napravování dopadů společenských a zejména
ekonomických změn, k nimž došlo v době od jejího přijetí. Ústavní soud v nálezech sp. zn. III. ÚS 274/01 a I. ÚS 276/01, uveřejněných ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 24 pod č. 168 a svazek 29
pod č. 34, vyložil, že vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. Ústavy ve
spojení s čl. 1 Ústavy znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní
předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z
uvedených ústavních ustanovení však vyplývá, že nekonstatuje-li obecný soud
nesoulad jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán. Vyhláška č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů nikdy nebyla obecnými soudy ani
Ústavním soudem označena za protiústavní a byla i je v právní praxi běžně
aplikována v případech, na něž se z hlediska své časové působnosti vztahuje. Poukaz na to, že pochází ze 60. let 20. století, a tudíž neodpovídá změněným
ekonomickým a společenským poměrům, je poněkud zavádějící, neboť výše
odškodnění za jeden bod byla v době účinnosti vyhlášky několikrát zvýšena,
naposledy vyhláškou č. 54/1993 Sb. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (obdobně jako § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb.) umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v
každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává
soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení
posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je
závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s
posouzením jedinečného skutkového základu, nemá zpravidla judikatorní přesah, a
tedy ani zásadní právní význam. V takových případech, ve kterých právní předpis
poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud (jde-li o dovolání, jež
může být přípustné pouze dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zpochybnit úvahu
odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 24. 6. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). O takový případ se v souzené věci nejedná. Argumentace dovolatelky poukazující na údajně trvalé následky poškození zdraví
je nepřípadná již proto, že předmětem dovolání je nárok na náhradu bolestného,
a nikoli ztížení společenského uplatnění. Odškodnění za bolest se poskytuje za
bolesti způsobené poškozením na zdraví, jeho léčením nebo odstraňováním jeho
následků (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.).
Podle zásad pro hodnocení
odškodnění za bolest obsažených v příloze k vyhlášce č. 32/1965 Sb. pod A.I. za
bolesti podle § 2 odst. 1 vyhlášky se považuje i ztížení zdravotní pohody, jako
jsou závažné změny psychické, poruchy nervového ústrojí, stavy únavnosti,
závratě nebo jiné fyzické útrapy a strasti z omezení pohybu nebo bezmocnosti
(odst. 1). Pokud je sazba stanovena v rozmezí, ohodnotí lékař při lehčím nebo
kratším průběhu léčení bolest počtem bodů při dolní hranici rozmezí uvedeného v
sazbě; při těžším nebo delším průběhu ohodnotí bolest odpovídajícím větším
počtem bodů v daném rozmezí sazby, v jehož rámci také přihlédne ke ztížení
zdravotní pohody, pokud nastalo poškozením na zdraví (odst. 4). Hodnocení
poškození zdraví provedené podle odstavců 2 a 4 se zvýší až o polovinu,
jestliže a) došlo k infekci rány (s výjimkou tetanu); ohodnocení lze zvýšit jen
za to zranění, jehož doba léčení se infekcí prodloužila, b) poškození na zdraví
vyžadovalo bolestivější způsob léčby, jako jsou opětované transfúze a infúze,
nebo při léčbě nastaly komplikace, jako jsou zánět žil, proleženiny, zánět plic
apod., c) povaha zranění si vyžádala operační výkon, přičemž za operační výkon
se nepokládají injekce, punkce kloubu, hrudníku a hlíz, infúze, transfúze; toto
zvýšení se však neprovede, jestliže operační výkon je již uveden a hodnocen v
základní sazbě pro příslušné poškození (odst. 6). Z uvedeného vyplývá, že pokud
poškozený vytrpěl bolesti obvykle (typově) spojené s poškozením vyjádřeným v
jednotlivých sazbách, je příslušné odškodnění vyjádřeno již v základní sazbě. Pokud je bolest zvýšena okolnostmi odůvodňujícími dle citovaného odst. 6 zásad
zvýšení až o polovinu, je odškodnění vyjádřeno tímto zvýšením. A teprve pokud
by intenzita bolestí byla natolik mimořádná, že by ani zvýšení o polovinu dle
odst. 6 zásad tuto jejich extrémní intenzitu nevystihovalo, přichází v úvahu
mimořádné zvýšení dle § 7 odst. 3 vyhlášky. Součástí skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud a která
nepodléhají dovolacímu přezkumu, není poznatek o tom, že by bolest žalobkyně
utrpěná v důsledku komplikací při předmětném lékařském zákroku (včetně léčby
jejich následků), byla ve srovnání s bolestí obvyklou v případech obdobných
mimořádně intenzivnější, a proto zde není podklad pro závěr, že by se jednalo o
výjimečný případ hodný mimořádného zřetele odůvodňující zvýšení náhrady
bolestného dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Jelikož v otázce předložené dovolacímu přezkumu nebyly shledány předpoklady
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované
náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo, v souvislosti
s tímto řízením nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. března 2010