25 Cdo 1096/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. B.,
zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem Praha 2, Lazarská 6,
proti žalované Nemocnici Třinec, příspěvkové organizaci, IČO 005 34 242, se
sídlem Třinec, Kaštanová 268, zastoupené Mgr. Petrem Poločkem, advokátem, se
sídlem Frýdek-Místek, Novodvorská 667, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s.,
Vienna Insurance Group, IČO 471 16 617, se sídlem Praha 1, Templová 747, s
adresou pro doručování pracoviště Ostrava - právní odbor, Ostrava, Zámecká 19,
o 6.163.079,- Kč s příslušenstvím a vyplácení měsíční renty ve výši 17.299,-
Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku–Místku pod sp. zn. 20 C 30/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu
2012, č.j. 11 Co 522/2012-425, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se domáhal náhrady bolestného ve výši 2.500.000,- Kč, náhrady za
ztížení společenského uplatnění ve výši 3.500.000,- Kč a náhrady za ztrátu na
výdělku ve výši 163.079 Kč, včetně úroků z prodlení, a počínaje únorem 2007
vyplácení pravidelné měsíční renty ve výši 17.299,- Kč s odůvodněním, že v
důsledku nesprávného léčebného postupu v zařízení žalované, kde byl 21. 12.
2004 hospitalizován pro akutní bolesti břicha, došlo k závažnému poškození jeho
zdraví.
Okresní soud ve Frýdku-Místku částečným rozsudkem ze dne 23. 4. 2012, č.j. 20 C
30/2007-384, uložil žalované zaplatit žalobci na bolestném 926.400,- Kč s
příslušenstvím a na odškodnění ztížení společenského uplatnění 378.000,- Kč s
příslušenstvím, ve zbytku žalobu stran náhrady za bolest a ztížení
společenského uplatnění zamítl. Rozhodnutí o dalších uplatněných nárocích a
nákladech řízení vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Vyšel ze zjištění, že
žalobce byl dne 21. 12. 2004 hospitalizován v zařízení žalované pro akutní
bolesti břicha a s podezřením na infekční střevní zánět typu salmonely léčen na
infekčním oddělení analgetiky a projímadly. Dne 27. 12. 2004 došlo k prudkému
zhoršení jeho zdravotního stavu, následujícího dne (28. 12. 2004) byl vyšetřen
chirurgem a poté operován pro akutní peritonitidu (zánět pobřišnice).
Následovalo několik dalších reoperací, včetně odnětí sleziny a náhrady aortální
chlopně. Na základě znaleckého dokazování dospěl soud k závěru, že postup
žalované ve dnech 27. a 28. 12., tedy časová prodleva mezi vznikem akutních
obtíží žalobce a stanovením správné diagnózy, byl non lege artis; následné
operační zákroky již byly provedeny lege artis a riziko vzniklých komplikací
vyplývá ze závažného základního onemocnění (zánět v oblasti tlustého střeva).
Bolestné bylo ústavním znaleckým posudkem 3. lékařské fakulty Univerzity
Karlovy v Praze ohodnoceno 1.930 body a podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č.
440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) zvýšeno na dvojnásobek (3.860 bodů) a
ztížení společenského uplatnění po zvýšení o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky 1.575 body. Soud zvýšil bolestné podle § 7 odst. 3 vyhlášky na
dvojnásobek, neboť léčení žalobce spojené s dlouhotrvajícími vyšetřeními a
opakovanými chirurgickými zákroky prováděnými v krátkém časovém úseku je nutno
považovat za mimořádně náročné, a přiznal žalobci 926.400,- Kč. Důvody pro
mimořádné zvýšení náhrady shledal rovněž v případě ztížení společenského
uplatnění. Žalobce byl v důsledku poškození zdraví uznán plně invalidním, a tak
zcela vyloučen z profesního života; před úrazem pracoval jako horník, vykonával
tedy těžkou fyzickou práci, což je do budoucna vyloučeno. V době, kdy k
poškození jeho zdraví došlo, mu bylo 35 let, jeho životní poměry tak doznaly
výrazné změny, je omezen ve sportovním životě. Za přiměřené považoval soud
zvýšení na dvojnásobek a přiznal žalobci 378.000,- Kč.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 11.
2012, č.j. 11 Co 522/2012-425, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
rozsahu potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního
stupně a uzavřel, že příčinou vzniku škody na zdraví žalobce je nesprávný
postup žalované ve dnech 27. 12. a 28. 12. 2004, neboť včasné nerozpoznání
správné příčiny žalobcových zdravotních obtíží vedlo v konečném důsledku k
trvalému poškození žalobcova zdraví. Konstatoval, že výše náhrady za bolest
blížící se 1.000.000,- Kč dostatečně a přiměřeně zohledňuje náročnou léčbu
spojenou s dlouhodobou hospitalizací a opakovanými chirurgickými zákroky.
Odškodnění ztížení společenského uplatnění shledal rovněž přiměřeným vzhledem k
věku žalobce a omezení jeho fyzických aktivit v pracovním i sportovním životě.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3787/2009)
připomněl, že v důsledku protiprávního jednání žalované sice došlo k poškození
žalobcova zdraví, avšak nejedná se o případ, kdy by poškozený byl téměř vyřazen
ze života nebo by nebyl schopen se sám o sebe postarat.
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
v zamítavém výroku ohledně náhrady bolestného a ztížení společenského
uplatnění, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky,
zda může být náhrada za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3
vyhlášky výrazně zvýšena i za situace, kdy předpoklady poškozeného pro
uplatnění ve společnosti nejsou zcela nebo téměř ztraceny, ale pouze sníženy.
Uvádí, že před poškozením svého zdraví vykonával těžkou fyzickou práci jako
horník, aktivně sportoval, v současné době je v invalidním důchodu a není
schopen větší fyzické zátěže; následky nesprávného léčebného postupu se tak
projevily ve všech oblastech jeho osobního, sportovního, pracovního, rodinného
i společenského života. Jelikož bodové ohodnocení ztížení společenského
uplatnění v jeho případě naprosto nereflektuje závažnost dopadů poškození jeho
zdraví a současná judikatura nepřipouští mimořádné zvýšení odškodnění, není-li
poškozený zcela nebo téměř vyřazen ze života, navrhuje, aby dovolací soud
otázku zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění posoudil odchylně od
dosavadní judikatury. Výši bolestného, jak byla soudy stanovena, považuje za
nepřiměřenou intenzitě bolesti, kterou vytrpěl během mimořádně náročného léčení
zahrnujícího 10 invazivních chirurgických zákroků. Dovolatel navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání poukazuje na skutečnost, že žalobce v
době vzniku škody trpěl psoriadickou artritidou a užíval řadu léků, některých
se závažnými vedlejšími účinky. Potřeba většího počtu invazivních chirurgických
zákroků nebyla zaviněna žalovanou, nýbrž způsobena komplikacemi pooperační
léčby, na nichž se podílel také oslabený imunitní systém žalobce. Nadto byly
všechny chirurgické zákroky hodnoceny jako lege artis a směřovaly k záchraně
života žalobce. Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako
nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o
první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním
významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu
ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012,
do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Úvahy dovolatele týkající se možnosti, respektive domnělé nemožnosti aplikace §
7 odst. 3 vyhlášky pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění v případech, kdy poškozený není zcela vyřazen ze života, popř.
předpoklady pro jeho uplatnění ve společnosti nejsou zcela nebo téměř ztraceny,
ale pouze sníženy, nevymezují otázku zásadního právního významu ve smyslu shora
uvedeném. Dovolatel zřejmě přehlíží, že odvolací soud, resp. soud prvního
stupně, shledal důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu § 7 odst. 3
vyhlášky a přiznal žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši
dvojnásobku základního bodového ohodnocení zvýšeného podle § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky o 50 %. Napadené rozhodnutí tedy (v souladu se současnou judikaturou
Nejvyššího soudu) nespočívá na závěru, že mimořádné zvýšení odškodění se
uplatní pouze v případech, kdy je poškozený zcela nebo téměř vyřazen ze života.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však
nezakládají ani námitky zpochybňující přiměřenost mimořádného zvýšení
odškodnění, jak bylo žalobci soudy přiznáno.
Výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového
bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za
následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně
nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti.
Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového
ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je
existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména
vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při
uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního
povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v
životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk
poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v
životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení
společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přestože tedy citované stanovisko
neomezuje možnost zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky pouze na
případy mimořádně vysoké úrovně dosavadního zapojení poškozeného do
společenských aktivit, nadále (v souladu s výslovným zněním § 7 odst. 3
vyhlášky) setrvává na požadavku, že ke zvýšení je třeba existence výjimečných
skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen
základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Mezi rámcová
hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně
společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době
před vznikem škody s jeho možnostmi poté, co došlo k poškození jeho zdraví.
Stejně tak odškodnění bolesti již samo o sobě v základní výměře představuje
náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné
bolesti. Okolnost, že takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní
intenzitu bolesti, lze pak promítnout do případné aplikace ustanovení § 7 odst.
3 vyhlášky a do mimořádného zvýšení náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, publikovaný v časopise
Soudní rozhledy č. 10/2013, s. 360, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
pod C 8370). Soudu potom přísluší, aby po zhodnocení důkazu znaleckým posudkem
a jím uváděných skutečností (okolností), s přihlédnutím ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.) sám ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti za
zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a v kladném případě, jaké
zvýšení považuje za přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4.
2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí pod
C 9636).
Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady – a to jak v případě ztížení
společenského uplatnění, tak při odškodňování vytrpěné bolesti - vychází jednak
z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné
zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov.
odůvodnění shora citovaného stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění
ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na
úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o
„zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného
závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V
takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení,
může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně
nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp.
zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O
takový případ se však v souzené věci nejedná.
V daném případě právní posouzení skutkového stavu (správnost jeho zjištění
dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům
vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu
dospěl k závěru, že se v případě žalobce jedná o výjimečný případ hodný
mimořádného zřetele. U ztížení společenského uplatnění především vzhledem k
věku, v němž utrpěl újmu na zdraví, a k výraznému omezení jeho pracovních a
sportovních aktivit a u bolestného pro dlouhodobou hospitalizaci a opakované
chirurgické zákroky, přičemž první čtyři chirurgické zákroky byly provedeny v
krátkém časovém úseku od 28. 12. 2004 do 7. 1. 2005. Zvýšení náhrady na
dvojnásobek v obou případech respektuje požadavek přiměřenosti odškodňování.
Vzhledem k tomu, že základní odškodnění bolesti zahrnuje nejen primární
poškození zdraví, ale i následné bolestivé zdravotnické zákroky, a zohledňuje i
náročnost způsobu léčení [§ 6 odst. 1 písm. a), b) vyhlášky], je mimořádné
zvýšení náhrady za bolest podle § 7 odst. 3 vyhlášky v soudní praxi zcela
ojedinělé a požadavek žalobce na zvýšení této náhrady na více než
třináctinásobek zjevně extrémní.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu