U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně N. V., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze
1, Francouzská 171/28, proti žalované Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, se
sídlem v Praze 2, U Nemocnice 2, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617,
jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 1.380.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 283/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 55
Co 160/2015-410, takto:
Dovolání se odmítá.
prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 11.
2008 byla žalobkyni na chirurgické klinice žalované provedena resekce prvního
žebra vpravo, při níž byla roztržena pravá podklíčková žíla, a komplikace tím
vzniklé si vyžádaly okamžitý další operační výkon, při němž musel být vytvořen
přístup k místu předchozího poranění žíly tak, že byla přeťata klíční kost ve
skloubení s kostí hrudní. Následně vzniklý pakloub byl odstraněn pozdější
operací. Žalobkyně v důsledku toho trpí přetrvávajícími bolestmi v místě pravé
klíční kosti, což limituje hybnost pravé ruky. Podle lékařských posudků
hodnotil soud bolestné 525 body se zvýšením podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky
č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále
též jen „vyhláška“), na 785,5 bodů (94.260,- Kč) a shledal, že jsou dány
okolnosti pro mimořádné zvýšení náhrady za bolest na 132.000,- Kč podle § 7
odst. 3 vyhlášky. Soud zvýšil podle téhož ustanovení i náhradu za ztížení
společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) na šestinásobek základního
bodového hodnocení, tj. na 216.000,- Kč. Zohlednil, že žalobkyně utrpěla újmu
na zdraví ve věku 50 let, byl jí přiznán invalidní důchod, má neustálé bolesti,
musí brát léky, bez bolesti nevykoná ani základní potřeby, doma nemůže uklízet
ani vařit, nemůže řídit motorová vozidla, jelikož má problém se zařazením
rychlosti, a ke zlepšení jejího zdravotního stavu nedojde. Žalobkyni náleží
celková náhrada za bolest a ZSU ve výši 348.000,- Kč; po odečtení částky
69.000,- Kč, která jí již byla žalovanou zaplacena, a vzhledem k tomu, že
žalobkyně měla potíže s krční páteří ještě před operací, snížil soud prvního
stupně tuto částku o 30 % (83.700,- Kč) na výsledných 195.300,- Kč jako náhradu
za bolest a ZSU.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j.
55 Co 160/2015-410, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 117.480,- Kč,
zrušil rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení a ve zbývajícím rozsahu
jej potvrdil. Odvolací soud opravil početní chybu soudu prvního stupně a vyšel
z ohodnocení bolestného 787,5 body a ZSU 765 body. Vzhledem k sazbě 120,- Kč za
1 bod představovala základní výše náhrady po zvýšení znalcem za bolest 94.500,-
Kč a za ZSU 91.800,- Kč. Náhradu za bolest zvýšil odvolací soud podle § 7 odst.
3 vyhlášky na dvojnásobek, tj. na 189.000,- Kč, s odkazem na rozhodnutí
dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 4296/2010 a na okolnost, že do doby ustálení
zdravotního stavu šlo o dlouhodobou výraznou bolestivost. Od této částky
odečetl mimosoudně zaplacených 36.000,- Kč a soudem prvního stupně pravomocně
přiznaných 69.300,- Kč. Při úvaze o výši náhrady za ZSU odvolací soud srovnal
situaci žalobkyně s následky poškozených řešenými u dovolacího soudu pod sp.
zn. 25 Cdo 2510/2005, 25 Cdo 4853/2014 a 25 Cdo 864/2010 a dospěl k závěru, že
přiměřená náhrada činí trojnásobek základního bodového ohodnocení, tedy
275.400,- Kč. Zohlednil věk žalobkyně a její společenské zapojení hodnotil jako
běžné (ve srovnání se skutkovým stavem v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25
Cdo 3086/2009). Dovodil, že pracovní zapojení žalobkyně není zcela vyloučeno,
ale sníženo, zejména přetrvávající bolestivost jí setrvale znepříjemňuje
všechny běžné činnosti, jichž je jinak schopna. Odvolací soud se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, že s ohledem na zdravotní stav žalobkyně před
operací je na místě snížení náhrady za ZSU o 30 %, tedy na 192.780,- Kč, z
čehož již bylo mimosoudně uhrazeno 33.000,- Kč a soudem prvního stupně
pravomocně přiznáno 126.000,- Kč.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že napadené
rozhodnutí nerespektuje zásadu proporcionality. Odvolací soud chybně rozhodl o
výši odškodnění, aniž by se v odůvodnění rozsudku zabýval délkou trvání
bolestí, které mají setrvalý charakter, a namítá, že rozhodnutí soudu postrádá
dostatečné a srozumitelné odůvodnění, což je v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 739/2004 nebo 30 Cdo 1033/2002). Vytýká odvolacímu
soudu, že se zabývá výší odškodnění v jiných případech, aniž by se dostatečně
věnoval charakteru obtíží v projednávané věci. Navrhuje proto, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen ve výroku, jímž se potvrzuje zamítavý výrok rozsudku
soudu prvního stupně, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem (§ 241 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle
§ 237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto
ustanovení uvedené.
V posuzovaném případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobkyně utrpěla
újmu při operačním zákroku (resekce prvního žebra vpravo) a následných
komplikacích. Odvolací soud přiznal náhradu za bolest a ZSU v celkové výši
381.780,- Kč zohledňující i předchozí zhoršený zdravotní stav. Dovolatelka
namítá, že odškodnění v této výši je nepřiměřeně nízké.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného
od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též
jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Je tedy namístě vyjít ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného
systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením
dotčených částí lidského těla, který byl vlastní právní úpravě účinné do 31.
12. 2013. Tento bodový systém sice podrobil kritice Ústavní soud v
pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS
3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být
nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného
a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat
(či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním
poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální
výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako
ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne
16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Podle § 444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti
poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1), a to ve výši
určené podle vyhlášky vydané Ministerstvem zdravotnictví v dohodě s
Ministerstvem práce a sociálních věcí (odst. 2), tj. vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění bolesti určuje podle
sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to
za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích
následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání
způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla, (dále jen
"poškozený"). Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského
uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a
4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a
mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se výše odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v
lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle
této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového
bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za
následky újmy na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně
nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti.
Předpokladem přiměřeného zvýšení náhrady stanovené na základě bodového
ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je
existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména
vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při
uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního
povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v
životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk
poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v
životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení
společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Přestože tedy
citované stanovisko neomezuje možnost zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3
vyhlášky pouze na případy mimořádně vysoké úrovně dosavadního zapojení
poškozeného do společenských aktivit, nadále (v souladu s výslovným zněním § 7
odst. 3 vyhlášky) setrvává na požadavku, že ke zvýšení je třeba existence
výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze
vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Mezi
rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně
společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době
před vznikem škody s jeho možnostmi poté, co došlo k poškození jeho zdraví.
Stejně tak odškodnění bolesti již samo o sobě v základní výměře představuje
náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné
bolesti. Okolnost, že takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní
intenzitu bolesti, její dlouhodobost či opakování při více zákrocích či jiné
důvody zostřeného vnímání bolesti poškozeným, lze pak promítnout do případné
aplikace ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky a do mimořádného zvýšení náhrady
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo
4296/2010, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10/2013, s. 360, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008,
publikované pod C 8370 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, dále též jen „Soubor“). Soudu potom přísluší, aby po zhodnocení důkazu
znaleckým posudkem a jím uváděných skutečností (okolností), s přihlédnutím ke
všemu, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.) sám ve smyslu ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše
odškodnění bolesti za zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a v
kladném případě, jaké zvýšení považuje za přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, Soubor C 9636).
Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady – a to jak v případě ztížení
společenského uplatnění, tak při odškodňování vytrpěné bolesti - vychází jednak
z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné
zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov.
odůvodnění shora citovaného stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, Soubor C 9037). Ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky, které nastavuje kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na
úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o
„zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného
závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V
takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení,
může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně
nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009)
nebo je založena na nesprávném právním názoru při aplikaci příslušného
ustanovení.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci, jehož správnost nepodléhá
dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.), lze dovodit, že
odvolací soud uvedená základní východiska právní úpravy respektoval a při
zvyšování náhrady zvážil všechny relevantní okolnosti, u bolesti nepříznivou
okolnost opakovaného zákroku a stupňující se zhoršené vnímání bolestivých stavů
poškozenou, u ztížení společenského uplatnění pak věk a srovnání aktivit
žalobkyně před operací a po ní (v nich výjimečnost neshledal) a zejména
setrvalou bolestivost, která neustoupila ani po ustálení zdravotního stavu.
Námitka dovolatelky, že rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění (tím se měl
odvolací soud odchýlit od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 739/2004 nebo 30 Cdo
1033/2002), není opodstatněná, neboť z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakých
hodnot stanovených znaleckými posudky soud vycházel, jak z nich plynoucí částky
upravil vlastním hodnocením individuálních okolností na straně žalobkyně a jak
navíc odstranil i nepřesnosti, jichž se dopustil soud prvního stupně. Jestliže
potom odvolací soud provedl srovnání i s jinými soudy dosud řešenými případy,
které se svou povahou intenzity bolesti a charakteru trvalých následků blíží
zdravotnímu postižení žalobkyně, postupoval v souladu s požadavky na uplatnění
principu proporcionality ve snaze dosáhnout srovnání případu žalobkyně s jinými
právními případy shodnými v podstatných znacích, a zajistit tak stanovení
přiměřené výše odškodnění (srov. princip legitimního očekávání zakotvený s
účinností od 1. 1. 2014 v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Není
tedy důvodná dovolací námitka, že se soud jinými případy zabýval více než
poměry v projednávané věci.
Výše náhrady za bolest (celkově 189.000,- Kč, z níž již bylo mimosoudně
zaplaceno 33.000,- Kč a soudem prvního stupně pravomocně přiznáno 69.300,- Kč)
stanovená odvolacím soudem odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Ačkoli se
žalobkyně musela podrobit neplánovanému zákroku v rámci původně plánované
operace, její stav byl poté řešen reoperací a následně trpí trvalými bolestmi,
nejde o extrémně bolestivý stav, který by odůvodňoval ještě výraznější zvýšení,
tak jako v případě rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25
Cdo 2543/2010, ve kterém poškozená podstoupila bolestivé a psychicky
traumatizující lékařské zákroky v souvislosti s operací hemoroidů včetně tří
operací spojených s hospitalizací a čtyři měsíce trvajícího umělého vyústění
tlustého střeva, a kdy soudy dospěly k mimořádnému zvýšení bolestného na
274.320,- Kč (762 body podle vyhlášky). V jiném souzeném případě (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1096/2013) bylo
bolestné ohodnoceno 3.860 body a náhrada zvýšena na dvojnásobek ve výši
926.400,- Kč v případě poškozeného, který byl operován pro akutní zánět
pobřišnice a podrobil se několika dalším reoperacím, včetně odnětí sleziny a
náhrady aortální chlopně. I ve srovnání s tím je tedy požadavek žalobkyně na
náhradu za bolest v celkové výši 660.000,- Kč nepřiměřeně vysoký. Zbývá
doplnit, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu bolesti, stanou-li se
trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se v rámci náhrady za ztížení
společenského uplatnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn.
25 Cdo 3228/2014, publikovaný pod č. 7/2017 Sbírky), tedy dlouhodobost bolestí
se v takovém případě neprojeví ve zvýšení náhrady za bolest, nýbrž se zohlední
při stanovení výše náhrady za ZSU. Úvaha odvolacího soudu o výši náhrady za
bolest tedy není nepřiměřená.
Celkovou výši náhrady za ztížení společenského uplatnění stanovil odvolací soud
částkou 275.400,- Kč před snížením o 30 % vzhledem k předchozímu zhoršenému
zdravotnímu stavu. Žalobkyně má trvalé zdravotní následky spočívající v omezení
hybnosti pravé horní končetiny vyvolaném právě pohybovými bolestmi, které
výrazně snižují její možnosti zapojit ruku do běžných činností jak z pohledu
intenzity, tak času. Tyto obtíže zasáhly do jejího pracovního života (je
invalidní a nemůže pracovat jako listovní doručovatelka) a musela omezit i
některé další aktivity (úklid domácnosti, vaření, může řídit motorová vozidla
jen s omezením), což odůvodňuje mimořádné zvýšení základní náhrady za ZSU podle
§ 7 odst. 3 vyhlášky, i když její předchozí zapojení nebylo na mimořádně vysoké
úrovni a ani věk, v němž k následkům došlo, není výjimečný; rozsah omezení je
však zejména vlivem trvale působící bolesti natolik výrazný a dotýká se tak
širokého okruhu činností, že je prvek mimořádnosti naplněn. Na druhou stranu
žalobkyně není vyloučena úplně ze všech oblastí života a není ani zbavena
možnosti vykonávat své veškeré aktivity, není odkázána na trvalou pomoc třetí
osoby a její intelektové schopnosti zůstaly zachovány. Proto není opodstatněný
její požadavek na výraznější zvýšení náhrady za ZSU, totiž na požadovanou
částku 720.000,- Kč, která představuje zhruba osminásobek základního bodového
ohodnocení. Zvýšení základního ohodnocení tak výrazným mnohonásobkem přináleží
poškozeným v poměrech, kdy dochází ke ztrátě sebeobsluhy a k vyřazení z většiny
činností. Dovolatelkou požadovaná náhrada pak ani z hlediska absolutní výše
neodpovídá povaze ztížení jejího uplatnění ve společnosti ve srovnání s jinými
případy řešenými dovolacím soudem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4171/2010, Soubor C 11114, o závažnějším
zranění mladší ženy nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn.
25 Cdo 2822/2011, ve kterém šlo o nevratné poškození zdraví u muže ve věku 21
let, který je již ve věku krátce po dosažení zletilosti omezen ve všech sférách
života, je omezen ve sféře pracovního zařazení i partnerských vztahů, nemůže
sportovat, je neustále ohrožen na životě možností náhlého epileptického
záchvatu; náhrada za ZSU v tomto případě dosáhla výše 1.440.000,- Kč). Výši
náhrady za ZSU nelze považovat za nepřiměřeně nízkou ani s ohledem na skutkově
podobné případy. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25
Cdo 3086/2009, ve kterém poškozený ve věku 54 let utrpěl zranění, kvůli kterému
byl omezen nebo vyřazen z poměrně širokého okruhu činností a zájmů, které dosud
aktivně vykonával. Výše náhrady za ZSU zde byla stanovena na 360.000,- Kč při
vyšším bodovém ohodnocení. Konečně lze doplnit, že v nyní projednávané věci
jsou odvolacím soudem přisouzené částky srovnatelné s částkami, které u
poškozené s relativně obdobným rozsahem obtíží reflektoval i Ústavní soud v již
citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15.
Dovolatelka nezpochybňuje, že již před operací pobírala invalidní důchod III.
stupně, který byl po operaci a následných komplikacích, které s operací
souvisely, změněn na invalidní důchod I. stupně a že tedy již před operací bylo
její společenské uplatnění ztíženo. Odvolací soud tedy důvodně zohlednil
zhoršený zdravotní stav žalobkyně před škodnou událostí (tzv. předchorobí) a
snížil výši náhrady o odpovídajících 30 %.
Ze všech uvedených důvodů je zřejmé, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení není rozhodováno, protože řízení pokračuje
před soudem prvního stupně poté, co odvolací soud zrušil výrok rozsudku soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení. V dalším řízení tedy soud rozhodne o
všech nákladech řízení včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr.
Petr Vojtek
předseda senátu