25 Cdo 3410/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně Z. N., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1,
Politických vězňů 21, proti žalované Nemocnici Strakonice, IČO: 26095181, se
sídlem Strakonice, Radomyšlská 336, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se
sídlem Praha 1, Vodičkova 28, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve
Strakonicích pod sp. zn. 6 C 184/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2010, č.j. 5 Co
681/2010-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 12.360 Kč k rukám JUDr. Viktora Paka, advokáta se sídlem
Praha 1, Politických vězňů 21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení 8.500.000,- Kč s příslušenstvím na náhradě
škody (bolestného 500.000,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění
8.000.000,- Kč), jež jí vznikla v důsledku injekčně aplikovaného léku při
ošetření úrazu pravé ruky.
Okresní soud ve Strakonicích poté, co mezitímním rozsudkem ze dne 16. 7. 2008,
č.j. 6 C 184/2006-201, rozhodl o základu nároku, rozsudkem ze dne 20. 1. 2010,
č.j. 6 C 184/2006-283, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 867.600,-
Kč, zamítl žalobu na zaplacení 7.632.400,- Kč a úroků z prodlení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud vyšel z ústavního znaleckého posudku, dle nějž
bylo bolestné ohodnoceno 610 body a ztížení společenského uplatnění 1800 body,
přičemž znalci zvýšili dle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. obě složky
náhrady o 50 %. Soud dospěl k závěru, že je dán důvod pro zvýšení bolestného i
náhrady za ztížení společenského uplatnění dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001
Sb. na trojnásobek (1830 bodů, tj. 219.600,- Kč, resp. 5400 bodů, tj. 648.000,-
Kč).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
14. 6. 2010, č.j. 5 Co 681/2010-322, zastavil odvolací řízení ohledně odvolání
žalované co do částky 109.800,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výroku o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 324.000,- Kč a o
zamítnutí žaloby ohledně částky 7.352.000,- Kč, změnil jej tak, že žalované
uložil povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 433.800,- Kč za
dobu od 28. 4. 2006 do 30. 6. 2006 ve výši 9 % ročně a za dobu od 1. 7. 2006 v
blíže specifikované výši, potvrdil jej ve výroku o zamítnutí žaloby na
zaplacení úroků z prodlení z další částky 7.785.800,- Kč, dále jej změnil ve
výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky,
potvrdil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně, přisvědčil jeho závěru, že s přihlédnutím k okolnostem daného
případu je trojnásobné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění dle §
7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. přiměřené, a neshledal důvod pro snížení
náhrady škody dle § 450 obč. zák.
Proti „výroku pod bodem II“ (podle obsahu dovolání jde o potvrzující výrok
ohledně přisouzení částky 324.000 Kč) rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci
[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] ohledně aplikace § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. při určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění.
Rozsudek odvolacího soudu je dle jejího přesvědčení nepřezkoumatelný a
nedostatečně odůvodněný, neboť neuvádí, v čem spočívá zvláštní výjimečnost
daného případu hodná mimořádného zřetele. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že je věcí soudu, v jaké výši odškodnění přizná,
s tím, že odvolací soud při aplikaci ustanovení vyhlášky č. 440/2001 Sb.
nikterak nepochybil, a navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí
prvý rozsudek soudu prvního stupně, není dána podle § 237 odst. 1 písm. a) ani
b) o. s. ř., přichází tak v úvahu pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., která je podmíněna zásadním právním významem rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovoláním napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, jestliže řešení jím
posuzovaných a dovoláním zpochybněných právních otázek nemá význam jen pro
rozhodnutí v konkrétní věci, ale je současně významné i z hlediska rozhodovací
činnosti soudů obecně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.
2008, sp. zn. 25 Cdo 1746/2008). Proces zkoumání zásadního právního významu
rozhodnutí odvolacího soudu přitom není procesem shodným s prověřováním jeho
správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 4474).
Dovolatelka otázku (otázky) zásadního právního významu neformulovala. Nesprávné
právní posouzení věci spatřuje v úvaze odvolacího soudu o výkladu podmínek pro
mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“).
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění
ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na
úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o
„zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného
závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je
závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s
posouzením jedinečného skutkového základu, nemá zpravidla judikatorní přesah, a
tedy ani zásadní právní význam. V takových případech, ve kterých právní předpis
poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež
může být přípustné pouze dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu
odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Judikatura zdůrazňuje komplexní posuzování všech okolností konkrétního případu,
které jedině ve svém souhrnu mohou dosáhnout intenzity, jež naplní znaky zvlášť
výjimečného případu hodného mimořádného zřetele. Proto nelze izolovaně
zdůrazňovat jednotlivé okolnosti, naopak vždy je nutno posuzovat všechny
konkrétní okolnosti jednotlivého případu, zejména porovnat aktivity poškozeného
před poškozením zdraví a po něm (srov. zejména stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010,
uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají) vyplývá, že
žalobkyně utrpěla poškození zdraví ve středním věku (47 let), provozování
sportovních aktivit se předtím věnovala v nadprůměrném rozsahu (byť rekreačním
způsobem), následkem poškození zdraví je v částečném invalidním důchodu, byť s
obtížemi vykonává původní zaměstnání účetní, přetrvává u ní obrna levé horní
končetiny od lokte dolů s drápovitými jen nepatrně pohyblivými prsty a s
nemožností tzv. apozice palce, tedy se ztrátou jeho úchopové funkce, ruka je
tedy prakticky nefunkční, jedná se o nevratný stav. V důsledku toho je
žalobkyně významně omezena při výkonu zaměstnání, péči o domácnost, sebeobsluze
i rekreačních aktivitách. Svalstvo levého předloktí je viditelně atrofováno, je
tedy i z estetických důvodů znevýhodněna.
Právní posouzení zjištěného skutkového stavu v daném případě odpovídá právním
závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Proto pokud odvolací soud po
zhodnocení konkrétních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k závěru,
že omezení žalobkyně v uvedených sférách jejího života není dostatečně
vystiženo již základním odškodněním ztížení společenského uplatnění, a shledal,
že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu § 7
odst. 3 vyhlášky a že rozsahu a intenzitě omezení žalobkyně odpovídá zvýšení
odškodnění na trojnásobek, nelze jeho rozhodnutí považovat za zásadně právně
významné.
Vytýká-li dovolatelka nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, namítá tím vady řízení, tento dovolací důvod však není
uplatnitelný v případě, že přípustnost dovolání může být založena pouze podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně soud prvního stupně mimořádné zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění podrobně odůvodnil a odvolací soud
na toto odůvodnění odkázal a dále je doplnil.
Z těchto důvodů dovolání žalované není přípustné, a proto je Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za
zastupování advokátem za 1 úkon (vyjádření) v částce 10.000,- Kč [odměna z
částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb.
ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, §
15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč,
vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu