25 Cdo 4369/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Č. V., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Ostrovského 3, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke
Štvanici 656/3, IČO 47115971, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 129/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. 23 Co 289/2010-223, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, č. j. 23 Co
289/2010-223, v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby v částce 625.680,- Kč, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9.
2010, č. j. 23 Co 289/2010-223, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
o zamítnutí žaloby v částce 15.750.000,- Kč, se odmítá.
Žalobce se domáhal zaplacení 17.249.200,- Kč na náhradě škody na zdraví, kterou
utrpěl při dopravní nehodě; požadovaná částka sestává z náhrady za ztížení
společenského uplatnění ve výši 16.650.000,- Kč a za bolest ve výši 535.680,-
Kč, z náhrady nákladů spojených s léčením ve výši 16.490,- Kč a z náhrady za
ztrátu na výdělku ve výši 44.894,- Kč. Ohledně 2.136,- Kč a měsíčních částek
3.000,- Kč vzal žalobce žalobu zpět.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 1. 2010, č. j. 22 C 129/2005-167,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 331.384,- Kč, ohledně 16.915.680,-
Kč žalobu zamítl, zastavil řízení ohledně částek 2.136,- Kč a 3.000,- Kč
měsíčně a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči
státu. Vyšel ze zjištění, že dne 17. 11. 2002 Martin Pyták při řízení osobního
motorového vozidla provozovatele, jehož odpovědnost za škodu je pojištěna u
žalované, zavinil dopravní nehodu, při níž žalobce (cyklista) utrpěl otevřenou
tříštivou zlomeninu střední části levého bérce s posunem úlomků, mnohočetné
pohmožděniny a musel se podrobit třem operacím s následnou dlouhodobou
rehabilitací. Znaleckými posudky bylo bolestné ohodnoceno 496 body, tj. částkou
59.520,- Kč, a ztížení společenského uplatnění 3000 body, tj. částkou 360.000,-
Kč, obě částky již byly žalovanou uhrazeny. Po ukončení léčení přetrvává u
žalobce zejména lehké omezení pohybu kolena a hlezna, deformita bérce, omezení
krevního a lymfatického oběhu a trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Podle
soudu prvního stupně z provedeného dokazování nevyplývá, že by bolest žalobce
způsobená úrazem, jeho léčením nebo odstraňováním následků byla mimořádného
charakteru a zvlášť výjimečná, aby odůvodňovala zvýšení náhrady podle § 7 odst.
3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění (dále též jen „vyhláška“). Soud neshledal důvody ani pro mimořádné
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, pouze přiznal žalobci
částku 270.000,- Kč odpovídající tomu, že trvalé psychické následky úrazu v
rozsahu 1500 bodů znalec zvýšil podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50% na
2250 bodů s odůvodněním, že žalobce je mladý muž a vrcholový sportovec; jeho
uplatnění v cyklistice a zimních sportech však nebylo profesionální. Vzhledem
ke schopnosti zapojení žalobce do pracovního procesu bez výrazných omezení, kdy
v blízké době po návratu do zaměstnání dosáhl zvýšení mzdy, soud považoval
takto stanovenou náhradu za přiměřenou. Nebylo ani prokázáno, že by rozvod
žalobce byl zapříčiněn předmětnou dopravní nehodou, a skutečnost, že žalobce je
v důsledku utrpěného zranění omezen ve svém zájmu (cyklistice), je kompenzována
maximálním základním a následně o 50 % zvýšeným bodovým ohodnocením následků
utrpěného zranění. Soud prvního stupně přiznal žalobci rovněž náhradu nákladů
spojených s léčením a vynaložených na pořízení rotopedu (16.490,- Kč) a náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (17.714,- Kč).
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9.
2010, č. j. 23 Co 289/2010-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku, v zamítavé části jej změnil tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci dalších 540.000,- Kč, jinak jej v rozsahu
16.375.680,- Kč potvrdil, a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o
náhradě nákladů řízení. Odkázal na skutkové i právní závěry soudu prvního
stupně k nárokům na náhradu za ztrátu na výdělku, nákladů léčení a za bolest,
které považoval za zcela správné. Doplnil dokazování ohledně sportovní činnosti
žalobce a dovodil, že jsou splněny podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky o další dvojnásobek
(540.000,- Kč), jelikož žalobce je výrazně omezen ve své dosavadní sportovní
činnosti, nemůže se zejména účastnit cyklistických a lyžařských závodů jako
před úrazem. Výrazné zvýšení náhrady o další násobky je však vyhrazeno pro tak
závažné následky, kdy je poškozený téměř vyřazen ze života a předpoklady jeho
uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje ve skutečnosti, že přiznaná výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění neodpovídá principu proporcionality, že zvýšení postupem podle § 7
odst. 3 vyhlášky se vypočítává jako násobek celého základního bodového
ohodnocení, a že takový postup je možný i u náhrady za bolest a odvolací soud
se tím v podstatě nezabýval. Namítá, že odvolací soud vzal v úvahu pouze jednu
z oblastí (sportovní), v níž u žalobce došlo ke ztížení společenského
uplatnění, a nepřihlédl k závažným dopadům zranění do jeho soukromého života
(tj. že trpí stavy úzkosti, depresí a je psychiatricky léčen). Nesprávně též
vypočetl zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť měl vzít za
základ celkové bodové ohodnocení včetně části, kterou žalovaný uznal a vyplatil
(3000 bodů), nikoli jen 2250 bodů. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
přiznané odškodnění za bolest je s ohledem na důsledky zranění dostatečné, a má
za to, že komplikovaná léčba, nepředvídaná operace, nepovedená extrakce kovové
výztuhy, náročná a dlouhodobá rehabilitace činí jeho případ zvlášť výjimečným
hodným mimořádného zřetele. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odpovídá
principu proporcionality a požadované několikanásobné zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění je zcela nepřiměřené, jestliže celková výše,
která byla žalobci přiznána, resp. již vyplacena, činí 1.170.000,- Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou (dotčeným účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 a 4 o.s ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání. Postupoval
přitom vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle dosavadních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov.
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen v rozsahu 16.375.680,- Kč, aniž mu
předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li
zároveň o právní otázku zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne
31. 12. 2012, do té doby bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění
ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu. Uvedené
ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby
sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný
mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v
konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Vzhledem k tomu, že aplikace relativně
neurčité hypotézy na konkrétní případ je závislá na zhodnocení individuálních
okolností dané věci a je spjata s posouzením jedinečného skutkového základu,
nemá zpravidla zásadní právní význam. V takových případech, ve kterých právní
předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání,
jež může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] zpochybnit
úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23.
9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009).
Přiměřenost úvahy soudu o zvýšení náhrady se posuzuje nejen z pohledu vymezení
násobku, jímž se navyšuje základní částka, ale i z pohledu výsledné (absolutní)
částky, která poškozenému na náhradě za ztížení společenského uplatnění náleží.
Metoda zvýšení náhrady pomocí násobků totiž není výslovně upravena v právním
předpise, a je proto podstatná přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé
straně jsou násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování
rozhodovací praxe soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn.
25 Cdo 2822/2011). Aby však násobky mohly uvedenou funkci plnit, musí být
používány na jednotným způsobem určený základ.
Právní posouzení zjištěného skutkového stavu v dané věci (správnost skutkových
zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá v zásadě shora uvedeným
právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud dospěl k
závěru, že se v případě žalobce jedná o výjimečný případ hodný mimořádného
zřetele, a to především vzhledem k věku, v němž utrpěl újmu na zdraví, a k
výraznému omezení sportovních aktivit, které před poškozením vykonával v
nadstandardním rozsahu. Výši náhrady za ztížení společenského uplatnění
stanovil na základě zhodnocení, jak se následky úrazu žalobce projevily v jeho
životě a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti
omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského
i jiného uplatnění. Tomu odpovídá odvolacím soudem správně zdůvodněné mimořádné
zvýšení náhrady zejména proto, že žalobce je po úrazu výrazně omezen v
dosavadních sportovních aktivitách, které pro něj představovaly významnou
životní hodnotu a které provozoval na výkonnostní úrovni. Podle úrovně, která
vyplývá ze srovnatelných případů posuzovaných již soudní praxí (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 453/2010,
publikované pod C 10758 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též
jen „Soubor“), odpovídá dopadům následků dopravní nehody na zapojení
poškozeného do různých sfér společenského života dvojnásobek základní náhrady,
musí však být správně vypočten.
Jestliže právní posouzení nároku odvolacím soudem odpovídá shora uvedeným
právním principům (s výhradou dále popsané nesprávnosti samotného výpočtu), tj.
nelze-li důvodně dovozovat nárok na zvýšení o další mnohonásobky, nepředstavuje
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebylo vyhověno požadavku na přisouzení
dalších vícenásobků, rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam. Rovněž
rozpad manželství žalobce, k němuž mělo dojít v souvislosti s poškozením jeho
zdraví, je okolností, která mohla a nemusela nastat a která je individuálním
výsledkem, závislým na řadě skutečností, které nemají souvislost s újmou na
zdraví (kvalita rodinných vztahů, přístup manžela k potížím poškozeného,
apod.), nemůže proto jít o kritérium relevantní pro úvahu o mimořádném zvýšení
náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo
3457/2010, publikovaný v časopise Soudní rozhledy 4/2013, str. 144).
Ze všech těchto důvodů nelze dovodit, že by zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění odvolacím soudem bylo nepřiměřeně nízké. Dovolání tak,
pokud jde o otázku rozsahu mimořádného zvýšení náhrady, směřuje proti části
výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto v tomu odpovídajícím rozsahu
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Způsob výpočtu zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jak jej provedl odvolací soud, není ovšem
správný, je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto je
dovolání v tomto rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a je též
důvodné.
Podle § 6 odst. 2 vyhlášky pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více
položek poškození zdraví stanovených v přílohách této vyhlášky, bodové
ohodnocení těchto položek se sčítá. Jedná-li se však o poškození téhož orgánu,
nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou
nebo funkční ztrátu.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky
přiměřeně zvýšit.
Jak vyplývá z této právní úpravy, bodové ohodnocení uvedené v lékařském posudku
se sčítá v případě, že následky poškození zdraví byly ohodnoceny podle více
položek (limitováno je ohodnocení poškození téhož orgánu). Zdravotní stav
poškozeného je v takovém případě pro účely zvyšování náhrady podle § 7 odst. 3
vyhlášky třeba chápat jako jeden celek, z něhož nelze jednotlivá dílčí
poškození oddělovat. Je tomu tak již proto, že není podstatné, jaká je
klasifikace jednotlivých zdravotních poškození podle formálních kriterií
lékařské vědy, která je zařazují do jednotlivých medicínských oborů, a že
ztížení společenského uplatnění je třeba hodnotit komplexně, „napříč“
jednotlivými lékařskými specializacemi tak, aby ztížení, či ztráta uplatnění
poškozeného v životě a ve společnosti byla vystižena úplně a beze zbytku (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 149/2009,
publikovaný v Souboru pod C 8601).
Dovolateli je tak třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud, jestliže rozsah
náhrady odůvodnil trojnásobkem základního ohodnocení, výši náhrady stanovil
nesprávně; zvyšoval totiž jen částku odpovídající základnímu bodovému
ohodnocení v rozsahu 2250 bodů, které se však týká pouze psychických následků
poškození zdraví žalobce, aniž by mimořádné zvýšení bralo v potaz
traumatologické následky újmy na zdraví, které byly znalcem vyčísleny dalšími
3000 body (a v uvedeném rozsahu též žalovanou mimosoudně vyplaceny). Při
zvyšování odškodnění se však vychází z celkové základní výměry bodového
ohodnocení podle § 3 odst. 1 vyhlášky a nelze zvyšovat náhradu za ztížení
společenského uplatnění jen z hlediska jednotlivých položek, nýbrž je třeba
nahlížet na výsledný zdravotní stav jako na celek. Bodové ohodnocení se v
takovém případě, kdy následky poškození zdraví byly ohodnoceny podle více
položek, sčítá (srov. § 6 odst. 2 vyhlášky).
Z toho vyplývá, že za situace, kdy lékař stanovil základní bodové ohodnocení
ztížení společenského uplatnění žalobce pro traumatologické následky na 3000
bodů a pro psychické následky na 2250 bodů, je třeba při správném výpočtu
vycházet ze součtu bodového ohodnocení těchto položek (tj. z 5250 bodů). Tomu
odpovídá částka 630.000,- Kč, při zvýšení na dvojnásobek 1.260.000,- Kč.
Žalobci bylo odvolacím soudem nad rámec odškodnění přiznaného soudem prvního
stupně (270.000,- Kč) přiznáno odvolacím soudem 540.000,- Kč, přičemž
mimosoudně obdržel 360.000,- Kč, tj. celkem již 1.170.000,- Kč, takže do
celkového dvojnásobku odškodnění ztížení společenského uplatnění zbývá částka
90.000,- Kč, která žalobci nebyla v důsledku popsaného postupu přiznána. Tím je
naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., a Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 90.000,- Kč, zrušil (§
243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konečně dovolání proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby ohledně
bolestného nad rozsah základního bodového ohodnocení je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud posoudil rozsah náhrady za bolest
v rozporu s ustálenou judikaturou; dovolání je též důvodné.
Podle § 2 odst. 1 vyhlášky odškodnění bolesti se určuje podle sazeb bodového
ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest
způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků;
za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou
na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla. Bodové ohodnocení škody na zdraví se
vymezuje v lékařském posudku.
Podle § 4 odst. 1 vyhlášky při určování bodového ohodnocení bolesti se hodnotí
akutní fáze bolesti, přitom posuzující lékař vychází z podrobných písemných
informací předaných předchozím ošetřujícím lékařem. Při určování bodového
ohodnocení bolesti stanoveného rozmezím bodů se dále přihlíží zejména k rozsahu
a způsobu poškození zdraví, jeho závažnosti, k průběhu léčení včetně náročnosti
použité léčby a ke vzniklým komplikacím.
Dovolateli lze přisvědčit, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky o mimořádném
zvýšení výše odškodnění nečiní rozdíl mezi oběma dílčími nároky práva na
náhradu škody a zakládá právo soudu přiměřeně zvýšit částku odpovídající
základnímu počtu bodů stanoveného lékařem jak v případě odškodnění ztížení
společenského uplatnění, tak i v případě odškodnění bolesti. Soudu pak přísluší
zvažovat, zda bolest, kterou poškozený utrpěl v příčinné souvislosti s
poškozením zdraví, představuje ve srovnání s jinými obdobnými případy zvlášť
výjimečný případ hodný mimořádného zřetele.
Žalobce v posuzované věci utrpěl bolesti jednak při úraze samotném, jednak při
třech následných operacích. První se uskutečnila hned po úrazu, druhá operace o
několik měsíců později byla vynucena pomalým hojením a třetí operací byl vyňat
kovový hřeb; ani po ustálení zdravotního stavu není poškozený zcela bez
bolestí. Náhrada za bolest v základním bodovém hodnocení sice pamatuje na
opakování bolestivých stavů a přiznává se za každou vytrpěnou bolest, avšak
právě dlouhodobá či opakovaná bolest může být natolik nepříznivou okolností pro
poškozeného, že představuje důvod, pro který je třeba přistoupit k mimořádnému
zvýšení náhrady. Odvolací soud tak nesprávně posoudil podmínky pro mimořádné
zvýšení náhrady za bolest podle § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť zmíněná poranění,
komplikovanost léčby a dlouhodobá rehabilitace zakládají důvody zvláštního
zřetele hodné. Stanovení náhrady v rozsahu základního bodového hodnocení, k
němuž odvolací soud přistoupil, nevystihuje výjimečnost případu a neodpovídá
intenzitě vytrpěné bolesti (srov. v obdobné věci rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010).
Jelikož žalobcem uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení
mimořádného zvýšení odškodnění bolesti byl shledán opodstatněným, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř.
v potvrzujícím výroku o věci samé ohledně 535.680,- Kč zrušil a věc i v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první
o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu