21 Cdo 2850/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce L. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. P J.,
zastoupenému advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti K., p. a.s.,
jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v
Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 13/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2006, č.j. 16 Co 101/2006-100,
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o 66.000,-
Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Žalobce se [poté, co žalobu v průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal
zčásti zpět (ohledně částky 10.500,- Kč s 2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004
do zaplacení na náhradě „ušlé mzdy za měsíce listopad 2002 až leden 2003“ a
ohledně částky 104.160,-Kč s 2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004 do zaplacení
na náhradě bolestného a na náhradě za ztížení společenského uplatnění)]
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě bolestného 39.120,- Kč s 2,25 %
úrokem z prodlení od 8.12.2004 do zaplacení a na náhradě za ztížení
společenského uplatnění 132.000,- Kč s 2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004 do
zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 9. 4. 2002 utrpěl při plnění
pracovních úkolů pro žalovaného pracovní úraz, jehož důsledkem bylo poranění
II. a IV. prstu levé ruky. Protože pracovní úraz zanechal trvalé následky a v
jeho důsledku se výrazně zhoršily životní podmínky žalobce, neboť má omezené
možnosti při pracovním uplatnění, sportovním vyžití, oblékání, běžných denních
činnostech (např. otevírání dveří, řízení automobilu), poškozenou ruku, která
je výrazně slabší, nemůže při žádné činnosti přetěžovat, v místech provedené
plastické operace má kůži přecitlivělou na hygienické a chemické prostředky, a
protože stav po pracovním úrazu může mít vliv i na jeho partnerský život,
zvláště za situace, kdy v době úrazu mu bylo 21 let, byl svobodný a nezadaný,
považuje žalobce za opodstatněné zvýšení odškodnění náhrady za ztížení
společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001
Sb.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, č.j. 6 C
13/2005-64, zastavil řízení o zaplacení „náhrady mzdy“ ve výši 10.500,- Kč s
2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004 do zaplacení a o zaplacení částky
104.160,- Kč s 2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004 do zaplacení (v důsledku
účinného zpětvzetí žaloby v této části), zamítl žalobu, aby žalovaný byl
povinen zaplatit žalobci na bolestném částku 39.120,- Kč s 2,25 % úrokem z
prodlení od 8.12.2004 do zaplacení a úrok ve výši 2,25 % z částky 132.000,- Kč
od 8.12.2004 do zaplacení, a dále rozhodl, že „žalovaný s vedlejším účastníkem
jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu za ztížení
společenského uplatnění ve výši 132.000,- Kč“, že „žalovaný s vedlejším
účastníkem jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na nákladech řízení“
žalobci 25.267,- Kč k rukám advokáta, České republice 900,- Kč a na soudním
poplatku 5.280,- Kč, obojí „na účet“ Okresního soudu v Novém Jičíně, a že
„žalovanému bude po právní moci tohoto rozhodnutí vrácena částka 4.100,- Kč z
účtu Okresního soudu v Novém Jičíně ze zaplacené zálohy na znalecký posudek“.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce, který pracoval u
žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 4. 2001 jako truhlář, utrpěl
dne 9. 4. 2002 při plnění pracovních úkolů (při frézování dřevěné výplně)
pracovní úraz – poranění druhého a čtvrtého prstu levé ruky, v jehož důsledku
byl v pracovní neschopnosti do 31. 1. 2003; doba léčení úrazu trvala od 9. 4.
2002 do 3. 3. 2003. Podle znalce MUDr. L. B., který ve znaleckém posudku ze dne
7. 7. 2005 provedl podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. hodnocení bolestného a
ztížení společenského uplatnění a slyšen soudem prvního stupně vysvětlil, proč
se jeho hodnocení liší od posudku MUDr. R. J. ze dne 1. 12. 2004, bylo bolestné
ze základního počtu 163 bodů z důvodu mimořádně náročného způsobu léčení
zvýšeno o 100% [§ 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb.], tedy na 326
bodů, a ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno 550 body; podle znalce
bolestné bylo možno poprvé ohodnotit začátkem ledna 2003. Při posuzování
základu a výše uplatněného nároku dospěl soud prvního stupně k závěru, že za
škodu způsobenou pracovním úrazem odpovídá žalobci v plném rozsahu žalovaný [§
190 odst. 1, § 193 odst. 1 písm. b) zák. práce], že nárok žalobce na náhradu
bolestného je promlčen (proto žalobu ohledně částky 39.120,- Kč s úrokem z
prodlení zamítl) a že – vzhledem k tomu, že u žalobce se jedná o důvody hodné
zvláštního zřetele (když přihlédl k závažnosti a následkům úrazu žalobce, k
věku, ve kterém se mu úraz stal, a k hodnocení poruchy uchopové funkce
ukazováku levé ruky jako poruchy těžkého stupně) – jsou splněny podmínky pro
zvýšení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
č. 440/2001 Sb. o jednonásobek (o dalších 550 bodů), celkem na 1.100 bodů;
dovodil, že „při korunové hodnotě jednoho bodu 120,- Kč tak činí škoda za
ztížení společenského uplatnění částku 132.000,- Kč“, a proto „soud zavázal
žalovaného spolu s vedlejším účastníkem“ žalobci škodu „uhradit“.
K odvolání obou účastníků a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 18. 5. 2006, č.j. 16 Co 101/2006-100, rozsudek soudu prvního
stupně „v odstavci IV. výroku, pokud byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci
částku 66.000,- Kč“, potvrdil, v části, „pokud bylo vyhověno žalobě na
zaplacení částky 66.000,- Kč vůči žalovanému“, jej změnil tak, že se žaloba o
zaplacení (dalších) 66.000,- Kč zamítá, „v odstavci IV., pokud byl vedlejší
účastník zavázán zaplatit žalobci částku 132.000,- Kč společně a nerozdílně s
žalovaným“, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil
a rozhodl, že žalovaný s vedlejším účastníkem jsou povinni společně a
nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně
8.227,- Kč k rukám advokáta, že žalovaný je povinen zaplatit České republice
„na účet“ Okresního soudu v Novém Jičíně na soudním poplatku 2.640,- Kč, že
každý z účastníků je povinen zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu
v Novém Jičíně náklady řízení, a to žalobce částku 333,- Kč a žalovaný částku
567,- Kč, a že žalovaný s vedlejším účastníkem jsou povinni společně a
nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 26.658,- Kč k rukám
advokáta; odvolací řízení o odvolání žalobce, které směřovalo do výroku o
zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 39.120,- Kč s úroky z prodlení (na
náhradě bolestného), odvolací soud – protože odvolání bylo vzato zpět –
zastavil (§ 207 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud přisvědčil námitce vedlejšího
účastníka, že za škodu vzniklou zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu
odpovídá zaměstnavatel, nikoliv pojišťovna z titulu zákonného pojištění
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, a že z žádného zákona nevyplývá, že by
pojišťovna odpovídala společně a nerozdílně se zaměstnavatelem; protože
žalobce požadoval náhradu škody toliko a výlučně po žalovaném (po svém
zaměstnavateli), nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí, že „žalovaný s
vedlejším účastníkem jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci
náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 132.000,- Kč“. Nárok žalobce
na náhradu za ztížení společenského uplatnění shledal odvolací soud co do
základu opodstatněným, avšak – s poukazem na ustálenou judikaturu („R 10/1992“)
a s přihlédnutím k hodnocení ztížení společenského uplatnění znalcem MUDr. L. B. [položka 1203 - porucha uchopové funkce ukazováku levé ruky těžkého stupně
(u praváka) 350 bodů a položka 1213 – ztráta koncového článku 4. a 5. prstu
vlevo (u praváka) 2x 100 bodů, celkem 550 bodů] a ke zjištěním z výpovědi
žalobce (že na ukazováčku levé ruky má voperovaný umělý kloub, má v něm tedy
menší sílu, že má těžce omezenou uchopovou schopnost levé ruky, nemůže ji
přetěžovat a že v současné době může vykonávat svou profesi, ale má problémy s
uchopením drobných součástek) – dovodil, že omezení žalobce jsou zcela v
souladu se závěrem znalce MUDr. L. B., který poruchu uchopové funkce ukazováku
levé ruky hodnotil jako poruchu těžkého stupně.
Na rozdíl od soudu prvního
stupně proto dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny předpoklady
přiměřeného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění z částky
odpovídající základnímu počtu 550 bodů o jednonásobek, jak požaduje žalobce,
neboť nebyla zjištěna existence takových skutečností, které by umožňovaly
závěr, že omezení žalobce nelze vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení
společenského uplatnění, které již samo o sobě představuje náhradu za
prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojení
žalobcem tvrzených životních a společenských potřeb a úkolů [§ 6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb.]. Už vůbec nepovažoval za splněné podmínky pro
aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť přiměřené
zvýšení nad stanovené nejvyšší výměry odškodňování podle tohoto ustanovení
přichází v úvahu jen zcela výjimečně v případech hodných mimořádného zřetele,
kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké
úrovni a mimořádné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu – do jeho měnícího výroku ve věci samé
(jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 66.000,- Kč) - podal žalobce z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. z hlediska splnění podmínek jeho aplikace a namítá, že odvolací
soud podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vyložil
příliš restriktivně. Nesouhlasí s jeho závěrem, že „obecně nejsou dány podmínky
pro navýšení, když navýšit lze pouze za situace, kdy kulturní, sportovní či
jiné zapojení před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné“. Sám je toho
názoru, že navýšit bodové ohodnocení může soud i za situace, kdy poškozený se
aktuálně nezapojuje do sportovního, kulturního či jiného společenského života
nad obvyklou míru, neboť smyslem náhrady za ztížení společenského uplatnění je
vyrovnat toto ztížení i v případech, kdy by se poškozený chtěl do tohoto života
aktivněji zapojit v budoucnu, ale vzhledem k následkům již nemůže. Mělo by být
přihlédnuto také k obecnějším souvislostem, například k jeho nízkému věku, k
tomu, že má zohyzděnou ruku, zčásti funkční, což mu působí problémy při hledání
životního partnera, v rodinném životě, při relaxaci i při výkonu jakéhokoliv
povolání. Proto je v jeho případě namístě navýšit odškodnění na dvojnásobek,
jak rozhodl soud prvního stupně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť odvolací soud
rozhodl správně, když neshledal podmínky nezbytné pro zvýšení náhrady za
ztížení společného uplatnění. Je přesvědčen, že žalobce v důsledku úrazu
nezměnil svůj životní styl ani v pracovním zařazení, ani ve sportovním,
kulturním a společenském vyžití.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je v jeho měnícím výroku ve věci samé dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal rozsudek v
napadené části bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu může
přihlížet jen k těm důvodům, které dovolatel v dovolání označil; přihlédne též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Žalobce odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb. z hlediska splnění podmínek jeho aplikace na
posuzovaný případ; namítá, že odvolací soud podmínky pro zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění vyložil příliš restriktivně. Podle jeho názoru
„soud může navýšit bodové ohodnocení i za situace, kdy poškozený se aktuálně
nezapojuje do sportovního, kulturního či jiného společenského života nad
obvyklou míru, neboť smyslem náhrady za ztížení společenského uplatnění je
vyrovnat toto ztížení i v případech, kdy by se poškozený chtěl do tohoto života
aktivněji zapojit v budoucnu, ale vzhledem k následkům již nemůže“.
V posuzovaném případě – vzhledem k tomu, že žalobcem tvrzená škoda spočívající
ve ztížení společenského uplatnění vznikla nejdříve za rok po pracovním úrazu
ze dne 9. 4. 2002 – se určování výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění, jakož i výše, do které lze poskytnout náhradu za ztížení
společenského uplatnění, stanovuje (srov. též zmocnění obsažené v ustanovení §
203 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č.
50/2003 Sb. (dále též jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), která s účinností od 1.
1. 2002 nahradila vyhlášku č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení
společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen vyhláška č.
32/1965 Sb.).
Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení
společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v
přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou
trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v
životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských
potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění se hodnotí
závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§ 5 odst.
1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým
následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4
této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými
následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují
nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v
životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v
životě [§ 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.].
Výše odškodnění ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového
ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (§ 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001
Sb.).
Podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou
podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Z citovaných ustanovení vyhlášky č. 440/2001 Sb. vyplývá, že odškodnění ztížení
společenského uplatnění samo o sobě ve své podstatě již v základní výměře podle
sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky
představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony
poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro
plnění jeho společenských úkolů (§ 3 odst. 1 této vyhlášky). Přiznání takového
odškodnění samotného tedy předpokládá, že poškozený je vlivem následků
utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů
osobního uplatnění v rodinném životě a ve volném čase (různé záliby), v
možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách
společenského uplatnění; jsou tedy „omezeny jeho možnosti uplatnit se v životě
a ve společnosti“.
Zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ustanovení § 6 odst. 1 písm.
c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. (nejvýše o 50 %) předpokládá [stejně jako zvýšení
bodového ohodnocení bolestného podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b) této
vyhlášky] existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení
poškozeného nelze vyjádřit jen podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v
přílohách č. 2 a 4 vyhlášky. Zvýšení bodového ohodnocení škody podle tohoto
ustanovení v konkrétním případě předpokládá, že ohodnocení škody na zdraví
podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky plně
nevyjadřuje důsledky zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony
poškozeného, neboť škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, jež jsou
charakterizovány jako takové následky, které podstatně omezují nebo významně
mění anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk
poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě. Půjde tedy o takové
případy, kdy lékař při stanovení bodového ohodnocení ztížení společenského
uplatnění dospěje k závěru, že s ohledem na následky škody na zdraví, které
podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují další uplatnění v životě,
a to s přihlédnutím k věku poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě,
je třeba bodové ohodnocení podle příloh č. 2 a 4 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
zvýšit. Použití zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ustanovení §
6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. předpokládá, že jsou již naplněny
předpoklady uvedené v ustanovení § 3 odst. 1 této vyhlášky.
Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (který přísluší
pouze soudu) pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení bodového ohodnocení ztížení společenského
uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) uvedené vyhlášky dostatečně
nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale
omezeny nebo ztraceny. Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že musí jít o
zcela výjimečné případy hodné mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného
jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou
úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21
Cdo 2887/2006, nebo ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, a obdobně ve
vztahu k ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., jež bylo obsahově
shodné, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 1988, sp. zn.
1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1992, ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2497/2004, nebo ze dne 10. 8. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 2510/2005).
Ve vztahu mezi zvýšením ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6
odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. a ustanovením § 7 odst. 3 uvedené
vyhlášky platí, že zatímco zvýšení ztížení společenského uplatnění podle
ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) této vyhlášky vyjadřuje, že oproti bodovému
ohodnocení škody podle přílohy č. 2 a 4 vyhlášky je třeba s ohledem na zvlášť
těžké následky škody na zdraví bodové ohodnocení škody zvýšit, tak zvýšení
ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 této vyhlášky je
možné, jen jedná-li se o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele.
Samotná okolnost uplatněná žalobcem jako poškozeným v konkrétním případě (že
„je nízkého věku“ a že „má zohyzděnou ruku, zčásti funkční, což mu působí
problémy při hledání životního partnera, v rodinném životě, při relaxaci i při
výkonu jakéhokoliv povolání“), že tedy u něj došlo ke zvlášť těžkým následkům
škody na zdraví (které podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují
další uplatnění v životě), pro postup podle ustanovení § 7 odst. 3 uvedené
vyhlášky nestačí. Pro použití citovaného ustanovení je nezbytné, aby se navíc
jednalo o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, jak byl
charakterizován výše.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné
zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém
jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké
zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu v tomto
směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví
předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a pro vznik nároku
na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž
(jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“
zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele
usměrňována. Případem „hodným mimořádného zřetele“ podle ustanovení § 7 odst. 3
této vyhlášky je např. nevratné a trvalé poškození zdraví, v důsledku něhož
došlo k omezení funkčnosti jednoho z nejvýznamnějších orgánů v lidském těle
jako celku (srov. ve vztahu k ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.,
jež bylo obsahově shodné, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9.
2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).
Z uvedených právních názorů odvolací soud v posuzované věci – jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozsudku - důsledně vycházel. Tím, že zvážil všechna omezení
žalobce, vzniklá v důsledku pracovního úrazu ze dne 9. 4. 2002 (zejména to, že
má na ukazováčku levé ruky voperovaný umělý kloub, že v něm tedy má menší sílu,
že má problémy v běžném životě, že má těžce omezenou uchopovou schopnost levé
ruky a nemůže ji přetěžovat, že však v současné době může vykonávat svou
profesi), dostatečně přihlédl k charakteru následků pracovního úrazu žalobce a
k rozsahu, v jakém byly omezeny jeho možnosti uplatnit se v životě a ve
společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského a jiného
uplatnění. Názor odvolacího soudu, že vzhledem k okolnostem projednávaného
případu nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb., neboť se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného
zřetele (kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení žalobce před úrazem bylo na
vysoké úrovni a mimořádné), je proto v souladu se zákonem a ustálenou
judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že „podmínky pro zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění vyložil příliš restriktivně“, a namítá-li, že
„mělo být přihlédnuto také k obecnějším souvislostem“ (například k jeho nízkému
věku a k tomu, že má zohyzděnou ruku, zčásti funkční, což mu působí problémy
při hledání životního partnera, v rodinném životě, při relaxaci i při výkonu
jakéhokoliv povolání), pak – nehledě k tomu, že odvolací soud k okolnostem
namítaným žalobcem přihlédl - přehlíží, že v projednávané věci šlo o výklad
právní normy s neurčitou hypotézou, kde – jak výše uvedeno – pouze soud je
oprávněn stanovit hlediska, ke kterým při posuzování konkrétního případu je
třeba s ohledem na jeho okolnosti přihlížet.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci požadované
mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nenáleží, je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti měnícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o.s.ř., neboť, i když by žalovaný měl
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1
o.s.ř.), dovolací soud s ohledem na okolnosti projednávané věci žalovanému toto
právo nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu