25 Cdo 5079/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně A. H., zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Mělník,
Fibichova 218, proti žalované Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, IČO
00064165, se sídlem Praha 2, U Nemocnice 499/2, za účasti vedlejší účastnice na
straně žalované Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO
47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, o náhradu škody na zdraví, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 210/2009, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č.j. 72 Co 377, 379,
563/2014-335, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se domáhá náhrady škody na zdraví - mimo jiné též náhrady za
ztížení společenského uplatnění zvýšené podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001
Sb., účinné do 31. 12. 2013 (dále jen „vyhláška“) - způsobené jí operačním
zákrokem žalované.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 7. 2013, č.j. 18 C
210/2009-269, shledal nárok žalobkyně na náhradu za ztížení společenského
uplatnění včetně mimořádného zvýšení vyplývající z poškození zdraví žalobkyně
(přerušení nervů v oblasti levé horní končetiny) při chirurgickém zákroku
provedeném žalovanou dne 11. 12. 2006 důvodným ve výši 432 000 Kč, což
představuje devítinásobek základního bodového ohodnocení (48 000 Kč).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2015, č.j. 72 Co 377, 379,
563/2014-335, změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 240.000 Kč
představující část mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění tak, že se žaloba zamítá, ohledně nároku na náhradu za ztrátu na
výdělku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že při
operačním zákroku v r. 2006 došlo k poškození nervů levé horní končetiny
žalobkyně, což má za následek výrazné a nevratné omezení hybnosti této
končetiny, jakož i deprese. Před poškozením zdraví žalobkyně pracovala jako
zdravotní sestra, běžně řídila automobil, jezdila na kole, rekreačně se
věnovala tenisu, turistice a vodáctví, pečovala o rodinu a domácnost. Nyní má
problémy se spaním, neboť musí spát ve vynucených polohách. Není nadále schopná
vykonávat své předchozí zaměstnání, omezuje ji dlouhodobé stání či sezení, může
vykonávat práci v rozsahu do čtyř hodin denně, avšak pravidelně střídavě vsedě
a vestoje. Má potíže se zvládáním situací v přeplněných prostorách (prostředky
hromadné dopravy) s ohledem na obavu o další možné poranění postižené
končetiny. Postiženou končetinu může používat pouze k nesení lehčích břemen do
5 kg, poté ale mívá větší bolesti, stejně jako při volné poloze končetiny bez
zavěšení. Nemůže se nadále věnovat svým sportovním koníčkům ani řídit
automobil, potřebuje pomoc třetí osoby s péčí o domácnost (nákupy, vaření) a
svou osobu (hygiena, oblékání). Po zhodnocení zjištěného skutkového stavu
odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu uzavřel, že v daném
případě je přiměřené mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky v částce 192.000 Kč představující
čtyřnásobek základního bodového ohodnocení. Uvedené navýšení odpovídá skutkově
obdobným případům poškození zdraví žen ve věku 30 – 40 let, naopak soudem
prvního stupně zvolené navýšení o devítinásobek je vyhrazeno především těm
případům, kdy je poškozený téměř vyřazen ze života, jeho předpoklady pro
budoucí uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, popřípadě není
vůbec schopen samoobslužných úkonů.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v jeho zamítavé
části co do částky 240.000 Kč. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že
dovolací soud má vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Judikatura Nejvyššího
soudu, na níž odvolací soud odkázal, vychází ze starého občanského zákoníku,
„kdy náhledy soudů a obecně společenské přístupy k náhradě škod na zdraví a k
veškerým újmám byly chápány poměrně přísně a co do finančního hodnocení velmi
nepříznivě vůči poškozeným“. Namítá, že vzhledem k jejímu věku, osobním
poměrům, míře životní aktivity před poškozením zdraví a intenzitě poškození
zdraví je přiměřené navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění o
devítinásobek základního bodového ohodnocení. I když je v daném případě
rozhodná právní úprava účinná do konce roku 2013 (zákon č. 40/1964 Sb.), je
nespravedlivé, aby nebyla reflektována změna právní úpravy provedená zákonem č.
89/2012 Sb., občanským zákoníkem, když posouzení věci dle tohoto aktuálně
účinného právního předpisu by pro žalobkyni bylo příznivější. Poukazuje též na
to, že trvalé následky poškození zdraví se u ní nadále zhoršují.
Lze předeslat, že dovolatelkou formulovaný předpoklad přípustnosti
dovolání („by měla být dovolacím soudem řešena posuzovaná právní otázka jinak“)
striktně vzato neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených
v § 237 o. s. ř. Avšak se zřetelem k dalšímu obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.
s. ř.), v němž dovolatelka zpochybňuje judikaturu Nejvyššího soudu zabývající
se interpretací a aplikací právních norem upravujících do 31. 12. 2013 náhradu
škody na zdraví (byť bez konkrétního označení příslušných rozhodnutí), dospěl
dovolací soud k závěru, že dovolání netrpí vadou bránící jeho projednání a
přípustnost dovolání je dovolatelkou spatřována v naplnění předpokladu, dle
nějž má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (přiměřenosti mimořádného
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění) posouzena jinak.
Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
přípustné, neboť odvolací soud posoudil věc v souladu s dosavadní judikaturou,
od níž dovolací soud nemá důvod se odchylovat, a zohlednil všechny okolnosti
případu, jež vedly k přiznání odškodnění za ztížení společenského uplatnění,
které nelze považovat v daném případě za nepřiměřeně nízké.
Dovolací soud je především přesvědčen, že jeho aktuální judikatura k
náhradě nemajetkové újmy na zdraví interpretující právní předpisy účinné do 31.
12. 2013 (zejména rozhodnutí vydaná po přijetí stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010,
publikovaného pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není
„velmi nepříznivá vůči poškozeným“ a respektuje ústavněprávní požadavek
přiměřenosti a srovnatelnosti s jinými obdobnými případy.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení
odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém
případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém
jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se
jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě
kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci
„přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu
možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen
je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9.
2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009,
nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1096/2013, všechna i dále citovaná
rozhodnutí jsou dostupná na webové stránce Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Jestliže odvolací soud po zhodnocení všech individuálních okolností skutkově
jedinečného případu a zvážení právně relevantních kritérií dospěl k závěru, že
je v případě žalobkyně přiměřená částka náhrady za ztížení společenského
uplatnění v celkové výši 240.000 Kč (základní odškodnění, jež bylo uhrazeno
před podáním žaloby, ve výši 48.000 Kč a jeho mimořádné navýšení o 192 000 Kč),
tedy celkově pětinásobek základního bodového ohodnocení, nelze jeho úvahu
považovat za nepodloženou, nesprávnou či zjevně nepřiměřenou. Nelze přisvědčit
dovolatelce, že nebyl dostatečně zohledněn její věk a společenské zapojení před
poškozením zdraví, neboť i tato hlediska odvolací soud náležitě uvážil. Veškerá
hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, respektují požadavky
zákona a zásadu přiměřenosti (k tomu srov. např. citované stanovisko sp. zn.
Cpjn 203/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo
1106/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo
759/2005). Lze sice připustit, že zvyšování náhrady za ztížení společenského
uplatnění pomocí násobků není výslovně upraveno v právním předpise a že
podstatná je přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně jsou
násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací
praxe soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25
Cdo 975/2012). Jde zároveň o nástroj odstraňující rigidnost bodového systému,
který umožňuje soudu dostát požadavku proporcionality. Samotný bodový systém
slouží objektivizaci jinak těžko kvantifikovatelných subjektivních obtíží,
přičemž právě možnost mimořádného zvýšení o přiměřené násobky vyvazuje soud z
vlivu paušálních sazeb nastavených mocí výkonnou a dává prostor pro náležitou
diferenciaci odškodnění zohledňující individuální okolnosti konkrétního
případu.
Odvolací soud přiznané odškodnění přiléhavě srovnal také s ostatními (v
určitých kritériích) skutkově srovnatelnými případy (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4171/2010, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 453/2010, ústavní stížnost proti němu
podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS
830/12, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011, ústavní stížnost proti němu
podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 830/12,
odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). Zároveň je zřejmé, že další navýšení
odškodnění (žalobkyní požadovaný devítinásobek) by odpovídalo mnohem těžším
následkům utrpěným v podstatně nižším věku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011).
Lze tedy uzavřít, že výše odškodnění přisouzená žalobkyni plně odpovídá
principu proporcionality a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní
otázka přiměřené výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla za daných
skutkových okolností posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že měla být zohledněna
právní úprava zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1.
2014 (dále též jen „o. z.“).
Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 o. z. odvolací soud správně
posuzoval věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“),
neboť ke škodné události ve smyslu § 421a obč. zák., z níž je dovozována
odpovědnost žalované, došlo před 1. 1. 2014. Uvedená přechodná ustanovení jsou
projevem obecné zásady zákazu retroaktivity, jež je konkretizací požadavku
právní jistoty subjektů práva. Výjimku v oblasti náhrady újmy pak představuje
pouze § 3079 odst. 2 o. z., který umožňuje přiznat poškozenému náhradu
nemajetkové újmy podle zákona č. 89/2012 Sb., i když je jinak pro posouzení
konkrétní věci rozhodným právem předchozí právní úprava. Jedním z nezbytných
předpokladů aplikace § 3079 odst. 2 o. z. je návrh poškozeného. V daném případě
však z obsahu spisu neplyne, že by dovolatelka kdykoliv v průběhu řízení takový
návrh učinila. Odvolací soud tak otázku případného přiznání nemajetkové újmy
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, v
napadeném rozhodnutí vůbec neřešil a bez návrhu dovolatelky ani řešit nemohl,
napadené rozhodnutí tedy na uvedené otázce nespočívá (§ 237 a § 241a odst. 1 o.
s. ř.). S ohledem na charakter a meze dovolacího přezkumu pak nelze návrh ve
smyslu § 3079 odst. 2 o. z. vznést až v rámci dovolání (§ 241a odst. 6 a § 243f
odst. 1 o. s. ř.). Konečně je třeba dodat, že dovolatelka na principy
odškodnění nemateriální újmy podle nového občanského zákoníku poukazuje pouze v
obecné rovině, aniž by specifikovala konkrétní mimořádné důvody hodné
zvláštního zřetele ve smyslu § 3079 odst. 2 o. z. svědčící pro aplikaci daného
ustanovení v jejím případě, zároveň takové důvody nevyšly najevo ani v průběhu
řízení.
Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.) a v dovolání nelze
uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), proto dovolací
soud nemohl přihlížet k tvrzení dovolatelky o zhoršování jejího zdravotního
stavu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhodoval o náhradě nákladů řízení, jelikož tímto rozhodnutím
řízení nekončí. O nákladech řízení včetně dovolacího řízení bude rozhodnuto v
konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu