30 Cdo 3477/2017-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně
M. K., zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v
Pardubicích, Teplého 2786, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, se
sídlem v Hradci Králové, Horova 180, 2) P. H., a 3) P. H., oběma zastoupeným
JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19,
za účasti Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze
11, Kaplanova 1931/1, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, zastoupené
JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Ohrazenicích 119, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 448/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.
března 2017, č. j. 25 Co 44/2017-350, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2017, č. j. 25 Co
44/2017-350, se v části výroku I., pokud jím byl potvrzen nákladový výrok II.
rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 10 C
448/2013-287, a dále ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému krajskému soudu k dalšímu řízení;
jinak se dovolání žalobkyně odmítá.
1. Okresní soud v Náchodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 9. listopadu 2016, č. j. 10 C 448/2013-287, určil, že Česká republika je
vlastnicí pozemku v katastrálním území M. (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z
účastníků ani vedlejší účastnice na straně žalovaných nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výroky II. a III.), že žalovaná 1) je povinna zaplatit státu na
náhradě nákladů řízení částku 3.562,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku (výrok IV.), a konečně že žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit
společně a nerozdílně státu na náhradě nákladů řízení částku 7.123,- Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).
2. Nákladové výroky II. a III. soud prvního stupně odůvodnil následovně:
3. „Pokud jde o náhradu nákladů řízení, o této bylo rozhodnuto, jak
uvedeno ve výrocích II. a III. tohoto rozsudku. Žalobkyně sice byla ve věci
plně procesně úspěšná, měla by proto nárok na náhradu nákladů řízení, nicméně
výsledek sporu závisel na výsledku znaleckého posudku, zkoumajícího (zpětně),
zda byl předmětný pozemek v intravilánu obce či nikoli. Výsledek sporu proto
nešlo předem určit a nelze ani dovodit, že by žalovaní, zvláště žalovaní 2) a
3), nesli na vzniku sporu nějakou vinu; soud se proto přiklonil k aplikaci §
150 o. s. ř. a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, soud veden výše uvedenou úvahou,
rozhodl obdobně tak, že vedlejší účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.“
4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni
účastníci, z toho žalobkyně do nákladového výroku II.
5. V odvolání žalobkyně mj. namítala nezákonnost nepřiznání náhrady
nákladů řízení a absenci naplnění podmínek pro aplikaci § 150 o. s. ř.
Žalobkyně na podporu své odvolací argumentace odkázala na nálezovou judikaturu
Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) vztahující se k
rozhodování o náhradě nákladů řízení a k aplikaci § 150 o. s. ř. (ve věcech sp.
zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. II. ÚS 826/06, sp. zn. III. ÚS 3299/09, a sp. zn.
II. ÚS 2658/10).
6. Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 16. března 2017, č. j. 25 Co 44/2017-350, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků, včetně vedlejší účastnice na
straně žalovaných, nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
7. Odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů (prvoinstančního a
odvolacího) řízení odůvodnil následovně:
8. „Soud prvního stupně nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně citlivě využil svého moderačního
práva předvídaného v ustanovení § 150 o. s. ř. tím, že žalobkyni, která v
soudní při zvítězila a které by formálně náleželo právo na náhradu všech účelně
vynaložených nákladů (§ 137, § 142 odst. 1 o. s. ř.), toto právo odňal. Vzal
přitom správně v úvahu okolnosti případu, kdy rozhodnutí ve věci samé do značné
míry záviselo na znaleckém šetření ohledně polohy předmětného pozemku v
intravilánu obce v době uzavření kupní smlouvy. Nebylo-li postaveno najisto,
kde se předmětný pozemek v rozhodné době nacházel, soud ani účastníci neznali
odpověď na otázku, zda za stát jednala k tomu oprávněná organizační složka.
Procesní zavinění žalovaných i vedlejšího účastníka se tak značně
relativizovalo do té míry, že soudcovské zmírňovací právo nemělo své plné
opodstatnění.
9. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z téhož
myšlenkového základu jako rozhodování o náhradě nákladů před soudem prvního
stupně (§ 150, § 224 odst. 1 o. s. ř.).“
10. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (a to do
všech jeho výroků) dovolání, byť dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s.
ř. týkající se nesprávné aplikace § 150 o. s. ř. odvolacím soudem, respektive
oběma soudy, a vymezený předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
založený na tvrzení o nesprávně řešené právní otázce rozhodování o nepřiznání
náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., a to odchylně od ustálené
rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), vztáhla pouze na dotčené nákladové
výroky.
11. Žalobkyně v obšírně koncipovaném dovolání pak rozvedla blíže
uplatněný dovolací důvod a zmíněný předpoklad přípustnosti svého dovolání, a to
s promítnutím celé řady odkazů především na nálezovou judikaturu Ústavního
soudu, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byly řešeny otázky
týkající se podmínek pro aplikaci § 150 o. s. ř., tj. nepřiznání náhrady
nákladů řízení v důsledku uplatněného tzv. moderačního práva soudu.
12. Žalobkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil (v celém
rozsahu) rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání žalobkyně – pokud nesměřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II., a dále do výroku
II. o náhradě nákladů odvolacího řízení – neobsahuje zákonem stanovené
náležitosti (absentuje v něm vymezení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. a předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.), v důsledku
čehož byla dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se v uvedeném rozsahu
přípustností dovolání; nezbylo tudíž, než v tomto rozsahu dovolání bez dalšího
odmítnout.
14. Naopak dovolání směřující proti předmětným nákladovým výrokům je –
jak bude rozvedeno níže – přípustné podle § 237 o. s. ř. a je i důvodné.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29.
září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně
výroků o nákladech řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované pod č. 80/2013 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz).
18. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29
ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je
pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů
řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely.
19. Z obsahu spisu (srov. též žalobkyní učiněnou specifikaci nákladů
řízení prvoinstančního řízení v jejím odvolání na č. l. 324) je zřejmé, že
oběma soudy žalobkyni odepřená částka na náhradě nákladů řízení přesahuje výši
50.000 Kč, pročež lze konstatovat, že se zde neuplatní režim ve smyslu § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolání žalobkyně proti dotčeným nákladovým výrokům
rozsudku odvolacího soudu je tudíž ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je také
– jak bylo shora naznačeno – i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení
uvedené procesní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, jakož i Ústavního soudu.
20. Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi
argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z
rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly
soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016,
sp. zn. II. ÚS 2154/15).
21. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí
se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat,
případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní.
Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může
legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten
výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna
2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009,
sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).
22. Uvedené požadavky lze přiměřeně vztáhnout i na odůvodnění rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října
2016, sp. zn. 30 Cdo 1984/2016, nebo ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo
5801/2016).
23. Ačkoliv žalobkyně ve svém odvolání odkazovala na judikaturu Ústavního
soudu, která podle jejího názoru se vztahuje na problematiku podmínek pro
uplatnění moderačního práva, odvolací soud se s takto uplatněnou právní
argumentací v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, respektive na tuto
argumentaci vůbec nereagoval, což již samo o sobě koliduje s právem účastníka
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn.
II. ÚS 4927/12).
24. Již pro tuto okolnost byl tedy osvědčen důvod (v dovoláním dotčeném
rozsahu) ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu.
25. Kromě toho žalobkyně (ve stručnosti shrnuto z její obsažné dovolací
argumentace) správně a důvodně odkazuje na judikaturu dovolacího soudu v otázce
rozhodování o náhradě nákladů řízení, respektive naplnění podmínek pro aplikace
§ 150 o. s. ř., jež stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele,
nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s
mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat.
26. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je
nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo
právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně
vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou
výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné
pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. listopadu
2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo
1878/2013).
27. Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí (ve stručnosti shrnuto), že
závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných
hledisek s tím, že nadepsaná rozhodnutí uvádí demonstrativní výčet těchto
rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost přitom musí být věnována náležitému
odůvodnění úvah, které vedly soud k závěru ohledně aplikace § 150 o. s. ř.
Tento závěr přijímá v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud, když opakovaně
zdůrazňuje, že: „i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v
otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního
práva soudu ve smyslu aplikace § 150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován
požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i
učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů
a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Zásady, upínající se k čl. 36
odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem
řízení, a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně
odůvodněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS 153/06, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 127)“ (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 14. března 2007, sp. zn. II. ÚS 145/06).
28. Úvaha soudu, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, nutné pro
aplikaci § 150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní
věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši
nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další
poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady
nákladů řízení na každého účastníka. Soud musí také své rozhodnutí řádně a
přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen,
lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
29. V judikaturou shora vyložených mezích se ovšem odvolací soud
nepohyboval, neboť své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení založil toliko v
akcentu okolnosti, že „rozhodnutí ve věci samé do značné míry záviselo na
znaleckém šetření ohledně polohy předmětného pozemku“, aniž by zohlednil další
okolnosti, které podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba
před rozhodnutím o využití moderačního práva při rozhodování o náhradě nákladů
řízení zohlednit a promítnout do odůvodnění rozhodnutí, pakliže soud dospěje k
závěru o nezbytnosti aplikace § 150 o. s. ř.
30. Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části
spočívá na neúplných a tudíž nesprávných právních závěrech. Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v předmětné jeho
části bez jednání zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
31. Právní názor odvolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu