U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci
žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem v Praze
1, Na Příkopě 18, proti žalovaným 1) R. P., zastoupenému JUDr. Radkem
Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6, a 2) M. J., zastoupené
Mgr. Ing. Pavlem Němcem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 271/13, o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C
7/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci ze dne 15. prosince 2015, č. j. 69 Co 321/2015-214, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. prosince
2015, č. j. 69 Co 321/2015-214, se vyjma meritorního výroku I. zrušuje a věc se
v tomto rozsahu vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání žalobkyně odmítá.
dále výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. V předmětném řízení se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda (ve smyslu
žalobního tvrzení) došlo ze strany žalovaného 1) k porušení zákonného
předkupního spoluvlastnického práva žalobkyně či nikoliv, přičemž po provedeném
řízení dospěl k závěru, že k tvrzenému porušení tohoto práva žalobkyně nedošlo. Soud se dále „teoreticky“ zabýval aplikací podle něj v úvahu přicházejících
pravidel chování – s ohledem na přijetí nového civilního kodexu (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – pro případ, že by zákonné předkupní
spoluvlastnické právo žalobkyně bylo porušeno. Nákladové výroky soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 7, § 9 odst. 3 a §
11 odst. 1 a 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 15. prosince 2015, č. j. 69 Co 321/2015-214, rozsudek soudu prvního stupně
v meritu věci (tj. ve výroku I.) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a v nákladových
výrocích jej v rámci svých výroků II. a III. změnil (jak se z těchto výroků
podává), když oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě
předmětem řízení je věc penězi ocenitelná (neboť spoluvlastnický podíl byl
prodán za částku 404.000,- Kč), a proto je třeba aplikovat § 8 odst. 1
advokátního tarifu. Konečně výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se nemohla důvodně dovolat
relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle § 40a zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále též „obč. zák.“), neboť její
předkupní právo nebylo porušeno a nevyužitím řádné nabídky zaniklo. Z tohoto
důvodu se žalobkyně nemůže důvodně domáhat, že je žalovaný 1) vlastníkem podílu
na předmětných nemovitostech, neboť tento podíl převedl na žalovanou 2). Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil, že s ohledem
na § 3062 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) se v dané
věci uplatní § 140 obč. zák., avšak oproti němu je toho názoru, že „ze
zákonného předkupního práva nelze aplikovat izolovaně jen § 140 obč. zák., ale
že je třeba aplikovat kompletně úpravu zákonného předkupního práva v z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to včetně možnosti dovolat se relativní
neplatnosti dle § 40a obč. zák. v případě jeho porušení (žalobkyně se relativní
neplatnosti dovolala přípisem ze dne 27. 11. 2014). Nelze přisvědčit úvaze, že
by se jinak měla analogicky aplikovat ustanovení nového občanského zákoníku,
konkrétně pak § 2144 občanského zákoníku, který se dotýká smluvního předkupního
práva. Tímto postupem by zákonné předkupní právo, které zákonodárce zjevně
mínil po dobu jednoho roku nadále zachovat, získalo zcela jiný obsah.
Pokud by
byl správný názor okresního soudu na aplikaci nové právní úpravy při porušení
předkupního práva a nutnost postupovat pouze dle § 2144 občanského zákoníku,
musela by být žaloba bez dalšího zamítnuta a nebyl by důvod zkoumat, zda
předkupní právo bylo porušeno, neboť by se žalobkyně musela domáhat nikoli
určení vlastnického práva žalovaného 1), ale převodu za úplatu.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti
vymezuje prostřednictvím následujících právních otázek, které podle jejího
názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
„1) Lze považovat nabídku předkupního práva za doručenou, když se s ní
žalobkyně objektivně nemohla seznámit pro nemoc, pobyt v zahraničí a odcizení
dokladů? 2) Mají podmínky nabídky předkupního práva neomezenou dobu platnosti? 3) Byl žalovaný 1) povinen, vědom si skutečnosti, že nabídka žalobkyní nebyla
převzata (když se mu poštovní zásilka vrátila), pokusit se o doručení nabídky
znovu, když k tomu měl objektivně řadu příležitostí (email, telefon a zejména
osobní kontakt s žalobkyní na např. jednáních soudů v jiných věcech v mezidobí
od uzavření kupní smlouvy)? 4) Lze pro určení náhrady nákladů řízení vycházet z tarifní hodnoty, která
vychází pouze z kupní ceny dohodnuté mezi žalovanými, se kterou žalobkyně
nesouhlasí a kterou žalobkyně nemohla nijak ovlivnit?“
Dovolatelka k uvedeným právním otázkám předkládá svou právní argumentaci a
závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
je přípustné toliko v řešení otázky ad 4).
Předně je třeba uvést, že dovolací argumentace vztahující se k právním otázkám
ad 1) a 3) je založena na skutkové polemice, kdy dovolatelka zjevně vychází z
jiné skutkové verze případu, než ze které při rozhodování vycházel odvolací
soud, přičemž na podkladě této skutkové polemiky pak dovozuje nesprávnost
právního posouzení věci, což ovšem nelze považovat za právně relevantní
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vazbě na
§ 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy
nikoliv že vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu, který v dovolacím
řízení nelze revidovat.
Zbylá meritorní právní otázka ad 2) je konzumována již dovolacím soudem
vyřešenou právní otázkou právních důsledků při porušení předkupního
spoluvlastnického práva (ještě) za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, v rozhodném znění, s ohledem na v mezidobí v právní účinnost
nastoupivší nový civilní kodex – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Tak Nejvyšší soud (navíc v právní věci týkající žalobkyně a žalovaného 1/) v
aktuálním rozsudku ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016 [všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu
České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti k dispozici na jeho
internetových stránkách http://nalus.usoud.cz], vyložil a odůvodnil právní
názor, že došlo-li v průběhu jednoroční doby stanovené v § 3062 o. z. k
porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle § 140 obč. zák. a
uplatnil-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu
plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku
rozhodoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění; to
neplatí, jestliže se dotčený spoluvlastník po 1. lednu 2015 domáhá určení
spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka, neboť vzhledem
k zániku zákonného předkupního spoluvlastnického práva k 1. lednu 2015 nemá na
podání takové žaloby již naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř.
Ve shodě s právě citovaným rozsudkem lze proto i v poměrech této právní věci
zopakovat, že „s přihlédnutím k připomenutému zániku zákonného zástavního
práva, popsaným časovým limitům a dovolatelkou uplatněnému nároku je zřejmé, že
dovolatelce vůbec nesvědčil naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě,
kterou dovolatelka usilovala, aby spoluvlastníkem předmětného pozemku byl určen
žalovaný 1), jemuž by však již de lege lata vůči dovolatelce nevyplývaly žádné
povinnosti z titulu porušení zákonného předkupního spoluvlastnického práva
podle § 140 a násl. obč. zák., které s účinností od 1. ledna 2015 zaniklo.
Dovolatelka se tak objektivně, i kdyby bylo prokázáno, že se po právu dovolala
relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, nemůže již v popsaném směru
domoci svého příznivějšího právního postavení, tedy i kdyby bylo určeno, že
žalovaný 1) je spoluvlastníkem předmětného pozemku.“
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu dovolání žalobkyně
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolací argumentaci ad 4) vztahující se k řešené právní otázce tarifní
hodnoty ve sporu o určení vlastnického (v tomto případě spoluvlastnického)
práva k nemovité věci, nutno – opět ve shodě s již vysloveným právním názorem
obsaženým v rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 789/2016 - uvést, že
ačkoliv dovolatelka přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
nedůvodně vymezila tvrzením, že tato právní otázka v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přesto splnila mimo jiné podmínku
právně relevantního vymezení přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 ve
vztahu k § 237 o. s. ř.), byť přípustnost dovolání je v tomto případě založena
tím, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nikoliv tím, že předmětná právní otázka v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo
5155/2014, vyložil:
„V obecné rovině lze k řešené problematice uvést, že § 8 odst. 1 advokátního
tarifu stanovuje pravidla pro určení tarifní hodnoty v případě peněžitých
plnění a ocenitelných věcí a práv, zatímco ustanovení § 9 odst. 1 se aplikuje
tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji
zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nastane-li taková situace, vychází se [v
případě žaloby na určení vlastnictví k nemovité věci] z fixní výše tarifní
hodnoty, a to do 31. 12. 2012 podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a počínaje
1. 1. 2013 [tedy po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012
Sb.] postupuje se podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b)
advokátního tarifu. Cenou ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu se přitom
rozumí skutečná hodnota nemovitosti vyjádřená cenou v místě a čase obvyklou.
K dovoláním označené otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem, ve
věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti, za situace, kdy chybí
spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, tedy v situaci, kdy hodnotu
věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze odkázat např. již na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož
závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o
tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat
ustanovení speciální [s účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu
vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b)
advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr
Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při
rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v
rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo
3794/2014). Zmíněné závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního
soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14).“
V posuzované věci odvolací soud k judikovaným závěrům dovolacího soudu vůbec
nepřihlédl a při rozhodování o náhradě nákladů (odvolacího) řízení mechanicky
vycházel z předmětné kupní ceny, kterou ztotožnil s hodnotou převáděného
spoluvlastnického podílu, resp. s cenou nemovitosti, kterou vzal za základ
tarifní hodnoty pro určení výše odměny advokáta ve sporu úspěšné strany. Za
této situace proto jeho rozhodnutí v řešení této právní otázky již z tohoto
důvodu nemůže obstát a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v dotčeném rozsahu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc v tomto rozsahu podle druhého
odstavce věty první cit. par. vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť
dovolacímu soudu nepřísluší v dovolacím řízení nahrazovat uvedené defekty.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§
243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu