USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: H.
V., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se
sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, proti žalovaným: 1) Kooperativa pojišťovna,
a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha
8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány
1079/3, Praha 1, a 2) R. M., narozený XY, bytem XY, o 4.523.460 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 394/2013,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021,
č. j. 17 Co 295/2020-663, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou ze dne 31. 12. 2013, ve znění rozšíření žaloby, se žalobkyně domáhala
na žalovaných zaplacení částky 4.946.400 Kč z titulu náhrady škody na zdraví –
ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“). Škoda jí vznikla 15. 6.
2012 při dopravní nehodě zaviněné druhým žalovaným jako řidičem vozidla
pojištěného u první žalované, při níž utrpěla těžká zranění. Při určení výše
odškodnění vycházela ze zhodnocení trvalých následků ze dne 29. 8. 2013
vypracovaného D. N. a J. T., kteří dospěli k závěru, že ZSU činí 6.870 bodů, po
zvýšení o 50 %, 10.305 bodů. Žalobkyně žádala z důvodu mimořádného zvýšení
náhrady čtyřnásobek (10.305 bodů x 120 Kč = 1.236.600 Kč x 4 = 4.946.400 Kč).
Rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. 17 Co 392/2017-438, Městský soud v Praze
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2017, č. j. 25 C
394/2013-345, v zamítavých výrocích ve věci samé II, III, V a VI a ve výrocích
o nákladech řízení VII a VIII, zastavil řízení o odvolání žalobkyně do výroku o
věci samé IV a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Těmito rozsudky
bylo rozhodnuto o žalobě proti žalované 1) [pojistitelce žalovaného 2)] na
pojistné plnění a proti žalovanému 2) na náhradu škody na zdraví (bolestného,
náhrady za ZSU, ztráty na výdělku) způsobené žalobkyni při dopravní nehodě ze
dne 15. 6. 2012. Žalobkyni bylo přiznáno pouze 422.940 Kč na základě znaleckého
posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., a další dokazování nebylo připuštěno. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo
2319/2018, zrušil oba rozsudky nalézacích soudů, pokud jimi byla zamítnuta
žaloba v rozsahu 4.523.460 Kč a ve výrocích o nákladech řízení, a věc vrátil
obvodnímu soudu k dalšímu řízení, ve zbytku odvolání odmítl. Dovolací soud se
ztotožnil s námitkou žalobkyně, že u ní jde o případ hodný mimořádného zvýšení
odškodnění ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky a že řízení bylo zatíženo vadou, když
nebylo náležitě provedeno zhodnocení psychických následků, ani nebylo
připuštěno doplnění dokazování. Následně rozsudkem ze dne 22. 5. 2020, č. j. 25 C 394/2013-610, soud prvního
stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 962.940 Kč, s tím,
že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého (výrok I), zamítl
žalobu o zaplacení částky 3.560.520 Kč (výrok II), a výroky III až V rozhodl o
náhradě nákladů mezi všemi účastníky a o soudním poplatku. Obvodní soud vyšel
ze zjištění, že dne 15. 6. 2012 došlo k dopravní nehodě zaviněné žalovaným 2),
při níž žalobkyně utrpěla škodu na zdraví. V době dopravní nehody bylo
žalobkyni 37 let, byla vdaná, na mateřské dovolené, měla tři nezletilé děti,
podnikala na základě živnostenského oprávnění (v roce 2012 vykázala příjmy z
podnikání 80.000 Kč, výdaje 48.000 Kč a dílčí základ daně 32.000 Kč) a řídila
osobní vozidlo. V době po úrazu a po ustálení zdravotního stavu je žalobkyně
stále vdaná, je poživatelkou invalidního důchodu nejprve III. stupně a od 10. 8. 2014 II. stupně se snížením pracovního potenciálu o 40 až 50 %. Je stále
osobou samostatně výdělečně činnou, přičemž podnikání má přerušeno. Pracuje na
částečný pracovní úvazek v obchodní společnosti jako účetní (na tuto činnost
přitom nemá odbornou kvalifikaci) a nadále řídí osobní vozidlo. Ze znaleckého
posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., obvodní soud zjistil, že prokázanými
trvalými následky utrpěnými žalobkyní při nehodě jsou omezení hybnosti
ramenního a loketního kloubu vlevo lehkého stupně, paréza vřetenního nervu
vlevo, postižení levé dolní končetiny (poúrazová plochá noha, středně těžké
omezení hybnosti levé kyčle, hlezna a palce, obrna lýtkového nervu),
hypertrofická jizva brady a keloidní jizvy ramene a kyčle; bodové ohodnocení
ZSU podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“) činí 2.650 bodů (bez tvrzených
vážných duševních poruch po těžkém poranění hlavy kombinovaném s celotělním
poraněním, které nemohl znalec pro nedostatek podkladů ohodnotit), po zvýšení o
33 % s ohledem na věk žalobkyně v době úrazu podle § 6 odst. 1 písm.
c)
vyhlášky činí hodnocení ZSU 3.524,5 bodu, což představuje 422.940 Kč. Doplnil
dokazování znaleckým posudkem MUDr. Gabriely Léblové z odvětví psychiatrie a
navýšil odškodnění za posttraumatickou stresovou poruchu o 2.250 bodů a částku
270.000 Kč, celkem tak určil základní bodové odškodnění ZSU na 5.774 bodů. Po
zhodnocení dopadů do života poškozené dospěl k závěru, že jde o zvlášť
výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a základní odškodnění navýšil na
dvojnásobek, celkem tedy žalobkyni náleží odškodnění ZSU ve výši 1.385.880 Kč,
z čehož jí byla částka 422.940 Kč pravomocně přiznána a zbývá doplatit 962.940
Kč. Ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 17 Co 295/2020-663, potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II, i
v nákladových výrocích III a V, pouze ve výroku IV jej změnil co do výše
náhrady nákladů, jinak jej rovněž potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným
soudem prvního stupně i s jeho právním závěrem, že výše přiznaného
zadostiučinění je adekvátní.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že se odvolací
soud odchýlil při řešení otázky doplnění dokazování znaleckým posudkem od
předchozího rozhodnutí ve věci, a tedy zatížil řízení vadou. Dovolatelka
rekapitulovala průběh řízení před soudy všech stupňů a uzavřela, že v této věci
měl být vypracován revizní znalecký posudek a provedeno komplexní zhodnocení
jejího zdravotního stavu jiným znalcem, který by ji rovněž vyšetřil. K úvahám
obvodního soudu ohledně své nespolupráce odkázala na předchozí dovolání, jež
bylo úspěšné, a dovozuje z něj pokyn k zadání nového znaleckého posudku. Odvolací soud porušil procesní práva a zásadu rovnosti stran, když nepřipustil
doplnění dokazování, a dospěl k neúplným závěrům. Navrhla proto, aby dovolací
soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná 1) ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolání za
nepřípustné. Ačkoli dovolatelka formálně vymezila přípustnost dovolání, napadá
pouze hodnocení důkazů a vady řízení, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a
není přípustné podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá
dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobkyně utrpěla při
dopravní nehodě dne 15. 6. 2012 škodu na zdraví s trvalými následky v podobě
snížení jejího pracovního potenciálu o 40 až 50 %, výrazného omezení či
vyloučení z volnočasových aktivit, kterým se dovolatelka před úrazem věnovala,
a omezení při sebeobsluze, obstarávání domácnosti a rodiny. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních
předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, a podle podzákonného předpisu – vyhlášky č. 440/2001
Sb. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25
Cdo 1965/2016, ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015). Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., umožňující ve zvlášť
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele soudu odškodnění stanovené
podle vyhlášky přiměřeně zvýšit, patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na
úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda je hypotéza
právní normy naplněna. V takových případech, ve kterých právní předpis
poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího
soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 9.
2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 2046/2009) nebo je založena na nesprávném právním názoru při
aplikaci příslušného ustanovení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017,
sp. zn. 25 Cdo 4650/2015, nebo ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 376/2017). Přiměřené zvýšení náhrady za ZSU ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele soud posuzuje v každém jednotlivém případě, přičemž tato
úvaha soudu není neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví
předpoklady pro základní výměru náhrady za ZSU a pro její zvýšení, stanoví
zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou
návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře "přiměřenosti" v jednotlivých
zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Výše
náhrady ZSU je založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v
době před poškozením a poté, přičemž mezi výší přiznané náhrady a způsobenou
újmou musí existovat vztah přiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, Soubor rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, C 6566). Výrazné zvýšení náhrady za ZSU je podle ustálené
judikatury vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je
poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve
společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010). Ve vztahu k výši náhrady za ZSU odvolací soud zohlednil, že dovolatelka utrpěla
nevratné poškození zdraví, které ji omezuje ve sféře pracovního života,
seberealizaci i v domácnosti. Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že dovolatelka
utrpěla vážné poškozené zdraví ve věku 37 let a ve svém volném čase byla
sportovně velmi aktivní. Uzavřel proto, že v daném případě jde o zvlášť
výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a ztotožnil se s názorem soudu
prvního stupně, že žalobkyni náleží náhrada za ZSU ve výši dvojnásobku
základního bodového ohodnocení, tj. 1.385.880 Kč, z čehož jí byla částka
422.940 Kč pravomocně přiznána již dříve a k doplacení zůstala částka 962.940
Kč. Ve srovnání s obdobnými případy, které dovolací soud rozhodoval [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1057/2008; rozsudek ze dne
12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010; usnesení ze dne 3. 11. 2015, sp. zn 25
Cdo 2100/2015], není úvaha odvolacího soudu o výši odškodnění zjevně
nepřiměřená, naopak hlediska, která odvolací soud zohlednil po předchozím
kasačním rozsudku dovolacího soudu, jsou v souladu se závěry ustálené
judikatury. Bylo především respektováno východisko, že náhrada za ZSU
představuje již v základní výměře náhradu za trvalé nepříznivé důsledky pro
životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Zvýšení odškodnění podle § 7
odst.
3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného
zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně
omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či
jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010,
uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakkoli jsou obtíže žalobkyně limitující a nepříjemné, není v jejich důsledku
vyloučena z pracovního, kulturního ani rodinného života, je pouze do určité
míry omezena. Okolnost, že dovolatelka utrpěla úraz ve středním věku a limituje
ji v pracovním zapojení a především v rozsahu volnočasových aktivit, byla
náležitě vzata v úvahu při posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ZSU, neboť
výraznější zvýšení je nutno vyhradit případům, kdy poškození ani při vynaložení
veškerého úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni (ochrnutí končetin,
závažné narušení kognitivních schopností apod.). Hlediska, která odvolací soud
při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují právní
úpravu i zásadu přiměřenosti, včetně srovnání s jinými obdobnými případy
řešenými v judikatuře. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěných
skutkových okolností případu považoval za přiměřené zvýšení odškodnění ZSU na
dvojnásobek, nejde o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou a přiznanou náhradu
nelze považovat za nepřiměřeně nízkou. Námitky dovolatelky v dovolání představují spíše námitky nesprávného hodnocení
provedených důkazů, na jejichž základě měl být učiněn nesprávný závěr o
skutkových zjištěních (zdravotním stavu dovolatelky) a vady řízení, jež nejsou
předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.