25 Cdo 376/2017-410
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: R. K., zastoupený JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem
Fügnerova 651/III, Poděbrady, proti žalovaným: 1. Česká pojišťovna a. s., IČO
45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, 2. J. K., zastoupený JUDr. Jiřím
Kozákem, advokátem se sídlem Příkopy 25, Pelhřimov, 3. J. K., zastoupený JUDr.
Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Příkopy 25, Pelhřimov, o 396 427 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 289/2009,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č.
j. 55 Co 61/2015-341, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 55 Co 61/2015-341,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2014, č. j. 16 C
289/2009-307, v zamítavém výroku o věci samé (II) a zrušil jej ve výrocích
III-VI o nákladech řízení účastníků a nákladech státu a v tomto rozsahu věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvoláním žalobce byl napaden
výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
částky 325 680 Kč představující odškodnění bolesti. Odvolací soud vycházel ze
závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, který na základě
dokazování zjistil, že dne 27. 10. 2007 došlo k dopravní nehodě, při níž
žalobce utrpěl polytrauma, zlomeninu obratlů C2 a C7, zhmoždění plic, otřes
mozku, zlomeninu XI. žebra vlevo, zlomeninu pánve, kosti křížové vlevo,
roztržení močového měchýře, zhmoždění lokte a mnohačetné tržné rány a oděrky na
celém těle. Dopravní nehodu zavinil třetí žalovaný jako řidič vozidla, jehož
vlastníkem byl druhý žalovaný a v době dopravní nehody bylo vozidlo pojištěno
pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u první žalované.
Žalobce byl po nehodě opakovaně hospitalizován, podrobil se několika operačním
výkonům (sutura močového měchýře se zavedením katetru, fixace obratlů, dotažení
fixátoru). Znalec ohodnotil bolest celkem 2 278 body (273 360 Kč při 120 Kč za
1 bod) včetně zvýšení dle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb. pro
pooperační oběhovou nestabilitu s napojením na ventilátor a dalšími operačními
zákroky, což lze považovat za mimořádně náročný způsob léčby. Žalobce
poukazoval i na další obtíže, např. neuropatické bolesti, křeče, závratě a
poruchy spánku. Žádal mimořádné navýšení bolestného postupem podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb. o částku 325 680 Kč. Odvolací soud posoudil nárok
žalobce shodně se soudem prvního stupně podle zákona č. 40/1964Sb., občanský
zákoník (dále jen „obč. zák.“), a podle vyhlášky č. 440/2001Sb., o odškodnění
bolesti a ztížení společenského uplatnění, a neshledal (stejně jako soud
prvního stupně) požadavek žalobce na mimořádné navýšení náhrady za bolest podle
§ 7 odst. 3 citované vyhlášky důvodným, protože zjištěné újmy byly již
dostatečně vystiženy zvýšením náhrady za bolest podle § 6 vyhlášky, vytrpěné
bolesti byly srovnatelné s jinými osobami se srovnatelným druhem poškození
zdraví. Zdůraznil princip proporcionality a porovnal odškodnění žalobce s
jinými případy a dovodil, že žalobci přiznaná částka 273 360 Kč je odpovídající
a spravedlivá.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku ohledně částky 325 680 Kč, napadl žalobce dovoláním z
důvodu nesprávného právního posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která
dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Za dosud neřešenou
právní otázku považoval nutnost posouzení jeho nároku na náhradu za bolest
podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to
na základě přechodného ustanovení § 3029 odst.1 o. z., protože obč. zák. v §
444 odst. 2 odkazuje na vyhlášku č. 440/2001 Sb., která byla ke dni 1. 1. 2014
zrušena. Jestliže se právní předpis dovolává ustanovení, které bylo novým
občanským zákoníkem zrušeno (vyhláška č. 440/2001 Sb.), na jeho místo vstupují
odpovídající ustanovení o. z. o náhradě škody na zdraví. Ustanovení § 3029
odst.1 se jeví jako speciální k § 3028 o. z. Dovolatel považoval za nesprávný
závěr soudu, že prodělané bolesti jsou již dostatečně zohledněny v navýšení
bodového hodnocení podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky, protože peněžitá
náhrada nevyvažuje plně vytrpěné bolesti. Přiznaná částka je nepřiměřeně nízká,
rozhodnutí o náhradě za bolest je v rozporu s principem proporcionality a v
rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III ÚS 350/03, a
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, tato
rozhodnutí zdůrazňují princip proporcionality a přiměřenosti výše odškodnění. Z
uvedených důvodů dovolatel navrhl změnu napadeného rozsudku a přiznání
bolestného v žalované výši, případně zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu
řízení.
První žalovaná navrhla odmítnutí dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodného.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelem předestřená otázka
byla již dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatelem předestřená právní otázka, jaká právní úprava se použije pro
posouzení nároku na náhradu škody na zdraví, jestliže ke škodní události došlo
před 1. 1. 2014, byla již dovolacím soudem vyřešena a není důvodu, aby tato
otázka byla posouzena jinak, proto uvedená otázka přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §
3028 odst. 3 věty první a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a
podle podzákonného předpisu - vyhlášky č. 440/2001 Sb. (srovnej např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, ze
dne 18. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo
1930/2016, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015). Přechodné ustanovení
§ 3029 odst. 1 o. z. na projednávanou věc vůbec nedopadá, ustanovení míří
primárně na případy, kdy by jiný (po 1. 1. 2014 platný) právní předpis
jmenovitě odkazoval na některý ze zrušovaných předpisů nebo nějakou jeho část,
pak na místo zrušeného předpisu vstoupí jemu odpovídající ustanovení o. z.
Taková situace však v projednávané věci nenastala a aplikace dovolatelem
uvedeného § 3029 odst. 1 a následně § 2958 o. z. je vyloučena.
Je tedy namístě vyjít ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného
systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením
dotčených částí lidského těla, který byl vlastní právní úpravě účinné do 31.
12. 2013. Tento bodový systém sice podrobil kritice Ústavní soud v
pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS
3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být
nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného
a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat
ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak,
aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s
případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně
akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I.
ÚS 1162/15.
Odškodnění bolesti již samo o sobě v základní výměře představuje náhradu za
nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti. Okolnost,
že takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, její
dlouhodobost či opakování při více zákrocích či jiné důvody zostřeného vnímání
bolesti poškozeným, lze pak promítnout do případné aplikace ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky a do mimořádného zvýšení náhrady (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy č. 10/2013, s. 360, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008, publikované pod C 8370 v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4369/2011). Soudu potom přísluší, aby po
zhodnocení důkazu znaleckým posudkem a jím uváděných skutečností, s
přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.) sám ve smyslu
§ 7 odst. 3 vyhlášky uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše
odškodnění bolesti za zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a v
kladném případě, jaké zvýšení považuje za přiměřené.
Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady vychází jednak z konkrétních,
individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti
soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010). Ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky, které nastavuje kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění a za bolest, patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém
případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém
jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se
jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě
kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci
„přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu
možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen
je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2046/2009) nebo je založena na nesprávném právním názoru při aplikaci
příslušného ustanovení.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci, jehož správnost nepodléhá
dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), lze dovodit, že odvolací soud
uvedená základní východiska právní úpravy respektoval a zvážil všechny
relevantní okolnosti – operační zákroky a komplikace při léčbě. Odvolací soud
provedl srovnání i s jinými dosud řešenými případy, porovnal vzhledem k
vytrpěným bolestem částky odškodnění bolesti, které v těchto případech byly
přiznány nebo které byly „ve hře“ (nejednalo-li se o rozhodnutí konečné, ale
kasační), a tudíž postupoval v souladu s požadavky na uplatnění principu
proporcionality a neodchýlil se v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe,
jeho rozhodnutí není v rozporu s dovolatelem uváděnými rozhodnutími Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu. Jestliže pak soud neshledal případ žalobce tak
výjimečným a hodným mimořádného zřetele, aby bylo na místě další zvýšení
náhrady za bolest, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou.
Protože dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu