U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v
Lounech, Beneše z Loun 50, proti žalované TOP TRANS HIGHWAY s.r.o., se sídlem v
Horních Počáplech, Elektrárna Mělník, IČ: 45310246, zastoupené JUDr. Petrem
Zikmundem, advokátem se sídlem v Mělníku, Macharova 376, za účasti Kooperativy
pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747,
IČ: 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody,
vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 222/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007, č. j. 27 Co 116,
119/2007-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že žalobce
je v důsledku dopravní nehody způsobené zaměstnancem žalované vážně poškozen na
zdraví, není schopen delší chůze, nošení těžkých břemen, chodí jen s
francouzskou holí, má poruchu vyprazdňování střev, takže nemůže cestovat
veřejnými dopravními prostředky, navštěvovat kulturní představení a jiné
společenské akce, s ohledem na velkou břišní kýlu je deformována jeho postava,
trpí postkomočním syndromem a psychickou alterací s depresivním laděním a
nervozitou, není schopen vykonávat dříve obvyklé domácí práce a jeho manželka o
něj musí celodenně pečovat, v minulosti rád jezdil na kole, navštěvoval taneční
zábavy, vykonával práce na zahradě, opravu a údržbu rodinného domu. Ztížení
společenského uplatnění žalobce lékař ohodnotil na 3.850 bodů. Soud prvního
stupně zohlednil produktivní věk (50 let), v němž se žalobci úraz přihodil, a
skutečnost, že žalobce je omezen téměř ve všech formách života pracovního,
společenského, osobního a rodinného. Dospěl tak k závěru, že jsou dány podmínky
pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění (dále též jen „vyhláška“), které stanovil v rozsahu trojnásobku
základního bodového ohodnocení, tj. s přihlédnutím k pojišťovnou vyplacené
částce 642.000,- Kč uložil žalované povinnost k náhradě ve výši 924.000,- Kč;
pro navýšení o další násobky neshledal důvody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2007, č. j. 27
Co 116, 119/2007-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými
závěry soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že s ohledem na závažnost
poškození zdraví žalobce a jeho následky jsou naplněny podmínky pro mimořádné
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky,
a že zvýšení na trojnásobek základního bodového ohodnocení plně vystihuje
rozsah, v jakém je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším životě a
ve svém uplatnění ve společnosti a rodině. Takové posouzení plně odpovídá
hlediskům uvedeným v § 7 vyhlášky, zásadě přiměřenosti a konstantní judikatuře.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
odůvodňuje tím, že napadený rozsudek je v rozporu s hmotným právem a ustálenou
judikaturou dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem o přiměřeném zvýšení
ztížení společenského uplatnění na pouhý trojnásobek a namítá, že odvolací soud
nepřihlédl ke skutečnosti, že úraz mu zcela změnil život, že je neschopen
pracovat, sportovat, věnovat se koníčkům a společensky žít, a že jeho zdravotní
stav bude vyžadovat další léčebné a operativní zákroky. Přitom judikatura
obecných soudů připouští ve srovnatelných případech zvýšení ztížení
společenského uplatnění i o desetinásobky (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 25 Cdo 2186/2004). Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů se vypořádaly s
námitkami žalobce v souladu s hmotným právem i konstantní judikaturou, a proto
napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam nemá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 5. 4. 2007,
Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde z
kvalitativního hlediska o zásadně jinou úvahu, než - jestliže dovolání jinak
přípustné je – prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je-li
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle
obdobného užití tohoto ustanovení, Nejvyšší soud prověřuje správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky
právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.). Jestliže dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam
rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné [ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.], tj. že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce není tedy procesem shodným s prověřováním jeho
správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto
zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém
případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní
otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími
soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v
rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7.
2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).
Spatřuje-li dovolatel nesprávné právní posouzení věci v úvaze odvolacího soudu
o výkladu podmínek pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle
§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., je třeba uvést, že pro určení výše
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak
lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení
předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a
které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového
ohodnocení podle § 6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit
podle § 7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zcela výjimečných případech, neboť
odškodnění samo již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně
nepříznivé důsledky pro uspokojování životních a společenských potřeb
poškozeného, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání,
dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém,
kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody
na zdraví (srov. § 3 odst. 1 vyhlášky). Přiměřené zvýšení podle ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen ve výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele, kdy základní odškodnění za ztížení společenského uplatnění
dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození
zdraví trvale omezeny nebo ztraceny (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005). Podstatný je vždy výsledek úvah,
jež vedly soud ke stanovení celkové výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění. Nejde totiž jen o četnost násobku základního bodového ohodnocení,
neboť násobení základu je sice přehlednou metodou vyjádření rozsahu zvýšení,
není však v předpise výslovně upraveným a tedy ani jediným (výlučným) způsobem,
jak se dobrat zvýšené náhrady; podstatná je tedy celková výše odškodnění s
ohledem na proporcionalitu mezi částkou náhrady škody a způsobenou újmou (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006), a
to i v porovnání s jinými skutkově obdobnými případy.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (obdobně jako § 7 odst. 3
vyhlášky č. 32/1965 Sb.) umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v
každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává
soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení
posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je
závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s
posouzením jedinečného skutkového základu, nemá zpravidla judikatorní přesah, a
tedy ani zásadní právní význam. V takových případech, ve kterých právní předpis
poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež
může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] zpochybnit úvahu
odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 24. 6. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). O takový případ se v souzené věci nejedná.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci, z něhož je povinen vycházet i
dovolací soud, lze dovodit, že odvolací soud tato základní východiska právní
úpravy respektoval a zvážil všechny relevantní okolnosti. Zvýšení odškodnění za
ztížení společenského uplatnění na celkovou částku, která spolu s plněním,
uhrazeným žalobci již před zahájením tohoto řízení žalovanou (vedlejší
účastnicí na straně žalované), přesahuje 1.380.000,- Kč, nelze považovat za
nepřiměřené rozsahu, v jakém jsou omezeny či ztíženy možnosti žalobce pro další
uplatnění v životě a ve společnosti, zahrnuje i zohlednění jeho věku, a v
porovnání s jinými případy, kdy trvalá ztráta dosavadních možností poškozeného
je rozsáhlá a výrazná, odpovídá i principu proporcionality. Představa
dovolatele o zvýšení náhrady na pětinásobek základního bodového ohodnocení
neodpovídá ustálené soudní praxi, která takto výrazné (v absolutních částkách
několikamilionové) odškodnění přisuzuje zpravidla jen natolik závažným
následkům, pro které je poškozený pro zbytek života téměř zcela vyloučen ze
všech oblastí života, zbaven možnosti vykonávat veškeré dosavadní aktivity či
je odkázán na trvalou pomoc třetí osoby, což není případ žalobce. Odvolací soud
tato hlediska zvažoval, respektoval tak právní úpravu i soudní judikaturu a
jeho závěr, že vzhledem ke konkrétním okolnostem důvody pro požadovanou výši
zvýšení náhrady dány nejsou, nečiní rozhodnutí po právní stránce zásadně
významným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v
posuzovaném případě na základě okolností významných pro stanovení náhrady za
ztížení společenského uplatnění, způsobeného úrazem, posoudil projednávaný
případ jako výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a výši náhrady stanovil
na základě zhodnocení, jak se následky úrazu žalobce v jeho životě konkrétně
projevily a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti
omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského
i jiného uplatnění. Tomu odpovídá celkově přisouzený trojnásobek základního
odškodnění, přičemž výše náhrady v absolutní částce za ztížení společenského
uplatnění obstojí i při porovnání s jinými obdobnými případy [srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2186/2004,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4286, C. H. BECK] a je v
souladu i se zásadou proporcionality. Jestliže právní posouzení věci odpovídá
shora uvedeným právním principům, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
jím byla stanovena konkrétní částka náhrady za ztížení společenského uplatnění
se zřetelem k okolnostem individuálního a skutkově jedinečného případu,
spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam z hlediska
rozhodovací praxe soudů vůbec.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní
význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a že dovolání proti němu podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není tudíž přípustné; dovolací soud je proto
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř za situace, kdy ve věci úspěšná žalovaná
by měla proti žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
řízení, nicméně dovolací soud podle § 150 o.s.ř. z důvodů hodných zvláštního
zřetele na straně žalobce žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal; uložení
této povinnosti by totiž vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu závisí na výkladu
při aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou, bylo vůči žalobci přílišnou
tvrdostí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr.
Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu