25 Cdo 2250/2023-523
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. V., zastoupený Mgr. Petrou Mrňovou Vojtíškovou, advokátkou se sídlem Pontassievská 918/1, 669 02 Znojmo, proti žalované: PUMPY ČR – čerpání betonu, s. r. o., IČO 29190266, se sídlem Slaměníkova 1008/23b, Maloměřice, 614 00 Brno, zastoupená JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem Ponávka 185/2, 602 00 Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 304/2014, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2023, č. j. 44 Co 170/2021-483 takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2023, č. j. 44 Co 170/2021-483, ve výroku I v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2021, č. j. 45 C 304/2014-421, v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 256 581 Kč a 567 000 Kč, a ve výrocích III až V, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2021, č. j. 45 C 304/2014-421, v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 256 581 Kč a 567 000 Kč, a ve výrocích III a IV, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak se dovolání žalobce i žalované odmítají.
I. Předmět sporu
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 17. 9. 2014 domáhal po žalované náhrady újmy na zdraví, která mu vznikla v důsledku pádu hadice, která byla součástí pumpy na čerpání betonu a jejímž vlastníkem byla žalovaná. Požadoval bolestné, náhradu ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“), ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po skončení pracovní neschopnosti a účelně vynaložených nákladů léčení.
II. Rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 7. 2021, č. j. 45 C 304/2014-421, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 108 155,20 Kč, z toho 139 320 Kč na náhradu bolestného, 81 000 Kč na náhradu ZSU, 81 669 Kč na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, 799 521 Kč na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a 6 645,20 Kč na náhradu nákladů léčení (výrok I), žalobu na zaplacení bolestného 256 581 Kč, náhrady ZSU 567 000 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 37 951 Kč a nákladů léčení 5 339,80 Kč, úroků z prodlení ze všech uplatněných nároků a renty 10 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2020 nadále zamítl (výrok
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 44 Co 170/2021-483, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, pokud jím zamítl žalobu na placení 10 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2022 do budoucna, pro zpětvzetí žaloby zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve výroku I a zbývající části výroku II rozsudek potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky II až IV). Soudy vyšly ze zjištění, že dne 14. 7. 2012 J. Š., jako objednatel, s žalobcem, jako zhotovitelem, který podnikal v oboru zednictví, ústně uzavřel smlouvu o dílo spočívající v rekonstrukci silážního žlabu v XY.
Téhož dne byl žalobce proškolen v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na této akci. Při betonáži stěny silážního žlabu došlo dne 24. 9. 2012 kolem 11. hodiny k ucpání pumpy na beton, kterou vlastnila a dodala žalovaná na základě objednávky č. 17/2012, a k následnému vyvléknutí trubního vedení (hadice) v místě ocelového kolena na konci ramene a utržená hadice pádem z výšky asi 5 nebo 6 m zranila žalobce. V tu dobu žalobce stál na lešení s helmou a reflexní vestou a hadicí naváděl čerpaný beton do bednění, kam ho hadice odmrštila.
Po rozebrání utrženého trubního vedení byl v betonu v redukci na konci hadice nalezen kámen nebo betonový kus, který hadici ucpal. Před utržením hadice se přestal sypat beton, proto dal svědek Š. znamení žalobci, aby upozornil svědka K., že se beton přestal sypat. Svědek K., který obsluhoval pumpu na beton, to ale pochopil tak, že má pumpu pustit na plné obrátky. Když to udělal, hadice se utrhla. Kdyby hadice byla opatřena jisticím řetězem, který měl být na čerpadle instalován, zůstala by na něm viset.
Žalobce v důsledku této události utrpěl kompresivní zlomeniny obratlového těla L1 s posunem zadní hrany cca o 3 mm do páteřního kanálu, obratle L5 se snížením těla o více než 50 % s lehkou prominencí fragmentů do páteřního kanálu, postižení dorsálních (zádových) elementů (zlomenina typu B) a zhmoždění hrudníku. Hospitalizován byl od 24. 9. 2012 do 4. 10. 2012 ve Fakultní nemocnici Brno, kde prodělal dva epileptické záchvaty, přičemž do té doby epilepsií netrpěl. Dne 27. 9. 2012 byl žalobce operován a od 4.
10. 2012 do 8. 10. 2012 byl hospitalizován v Nemocnici Znojmo. Protože se šrouby začaly žalobci prořezávat obratli a tlačit mu na míchu, musel v listopadu 2013 podstoupit další operaci. Další průběh léčby žalobce dokládají četné lékařské zprávy a fotografie. Žalobce trpí bolestmi zad. Před úrazem vedl aktivní život – sportoval (jezdil na kolečkových bruslích a na půldenní výlety na kole, nepravidelně hrál tenis nebo volejbal), přihlásil se k dobrovolným hasičům, jezdil s manželkou na výlety, chodili na plesy a na diskotéky.
Sportovat v důsledku úrazu už nemůže, na plesy a diskotéky přestali chodit, protože se jim narodily děti. Před úrazem chtěl s manželkou stavět dům, jet na svatební cestu, což mu úraz znemožnil (stal se mu dva týdny po svatbě), a následky úrazu nesl těžce. Ze znaleckého posudku MUDr. Vítězslava Lorence soud zjistil, že ohledně bolesti se zdravotní stav žalobce ustálil dne 27. 3.
2014 a z hlediska trvalých následků dne 22. 12. 2014. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od úrazu do doby, než byl od 6. 3. 2013 uznán invalidním pro invaliditu II. stupně, neboť v důsledku škodní události mu poklesla pracovní schopnost o 50 %. Od 1. 7. 2015 žalobce pracuje jako zaměstnanec služby ochrany majetku a osob. V důsledku úrazu mu bylo dočasně odejmuto řidičské oprávnění.
4. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu jak podle § 420a odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), neboť škoda byla způsobena okolností mající původ v provozu žalované, tak podle § 420 obč. zák, protože škodu způsobil pád hadice nezajištěné jisticím řetězem, která byla součástí neudržované a řádně nerevidované pumpy betonu, a v tom soud spatřoval protiprávní hrubě nedbalé jednání žalované. Nárok žalobce na bolestné a náhradu ZSU posoudil (ve shodě se soudem prvního stupně) podle § 444 obč. zák. a vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“) na základě znaleckého posudku MUDr.
Lorence, který ohodnotil bolestné 1 161 body a ZSU 675 body, přičemž vycházel z hodnoty bodu 120 Kč. Bolestné vyčíslil na 139 320 Kč a náhradu ZSU na 81 000 Kč. Stejně jako soud prvního stupně neshledal předpoklady pro zvýšení bolestného a náhrady ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky. U bolestného dovodil, že škoda na zdraví žalobce nevyžadovala náročný způsob léčení, a neshledal důvody ani pro postup podle § 6 odst. 1 vyhlášky. Ohledně ZSU pak měl za to, že žalobcem uváděné skutečnosti zohlednil znalec postupem podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (věk, nucenou změnu profese, nemožnost zajišťovat běžný chod domácnosti nebo vykonávat fyzicky náročnější činnosti) a další tvrzené okolnosti (úraz krátce po svatbě, psychické potíže manželky, zanechání návštěv diskoték a plesů, inflaci) považoval za irelevantní.
Po porovnání náhrady s jinými případy ji hodnotil jako přiměřenou. Námitku promlčení bolestného a náhrady ZSU považoval za důvodnou pouze ohledně příslušenství těchto nároků, neboť úrok z prodlení žalobce uplatnil až 9. 3. 2020, ale ohledně částek požadovaných na bolestném a náhradě ZSU pouze odstranil vady žaloby (nedošlo k její změně). Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 446 obč. zák.) vyšly soudy z daňového přiznání žalobce za rok 2012. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od 24.
9. 2012 do 6. 3. 2013, přičemž jeho průměrný měsíční výdělek činil 27 058 Kč, proto stanovily náhradu ve výši 81 669 Kč. Odvolací soud dále uzavřel, že rozšířil-li žalobce tento svůj nárok dne 6. 10. 2020 (nárok byl rozšířen podáním ze dne 9. 3. 2020, jež došlo soudu 19. 3. 2020 – pozn. dovolacího soudu) o 37 951 Kč s úrokem z prodlení a o úrok z prodlení z celé požadované částky 119 620 Kč, je námitka promlčení vznesená žalovanou důvodná. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 447 obč. zák.) vyšel soud ze stejného průměrného výdělku žalobce (27 058 Kč), odečetl od něj invalidní důchod a mzdu a za období od března 2014 do prosince 2019 dospěl k částce 799 521 Kč, na niž má žalobce právo.
Dovodil dále, že nárok na úroky z prodlení byl promlčen. Jestliže od roku 2020 začal součet invalidního důchodu a výdělku žalobce převyšovat jeho průměrný výdělek před úrazem, další nárok na náhradu za ztrátu na výdělku mu již nevznikal.
Účelně vynaložené náklady spojené s léčením (§ 449 obč. zák.) ve výši 6 645,20 Kč spočívaly v nákladech na cesty do Brna a Znojma za účelem vyšetření, i úroky z prodlení z tohoto nároku považoval odvolací soud za promlčené. Soudy pak neshledaly předpoklady pro postup podle § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). III. Dovolání žalobce a žalované
soudu a jako dovolací důvod uváděl nesprávné právní posouzení věci, a to zejména v otázce výše bolestného a náhrady ZSU. Tyto náhrady měly být zvýšeny postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Ohledně bolestného znalec pochybil, pokud nezohlednil intubaci a anestezii při dvou operacích a ani poúrazovou epilepsii žalobce. Znalecký posudek považuje za neúplný a přiznané bolestné za bolest vytrpěnou při úrazu, operacích i léčení za nepřiměřeně nízké. Ohledně ZSU dovolatel zdůraznil, že zvýšení znalcem podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky a soudem podle § 7 odst. 3 vyhlášky podléhá zcela jinému režimu, neboť znalec ZSU i procentní navýšení hodnotil pouze z lékařského hlediska, nevěděl o psychických obtížích žalobce a neznal všechny okolnosti (žalobcův život před úrazem a následná omezení), neboť ty byly předmětem až následného dokazování před soudem.
Prokázalo se, že trpí stálou bolestí zad, kterou tlumí léky, je unavený, činí mu potíže zajistit těžší práce v domě či na zahradě, proto o pomoc musí žádat třetí osoby. Nemůže sportovat a být aktivním členem sboru dobrovolných hasičů jako před úrazem. Nemůže si hrát s dětmi jako jiní otcové, zvedat je, neboť mu to působí bolesti. Nemohl jet na svatební cestu ani stavět rodinný dům, což měl v úmyslu, a byl mu odebrán řidičský průkaz, což mu podstatně ztížilo dopravování a život s novorozeným dítětem při cestách k lékaři apod., a po jeho vrácení jej nemůže použít k zaměstnání, protože může řídit pouze pro osobní potřebu.
V mladém věku přišel o 50 % pracovní schopnosti a plné pracovní uplatnění, pro následky úrazu musí dělat práci vrátného, která ho neuspokojuje, na rozdíl od původního povolání. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že tyto okolnosti významné pro stanovení výše náhrady ZSU vůbec nezohlednil a nezhodnotil, přestože v nich mohou spočívat důvody pro postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3457/2010). Zdůraznil, že v důsledku úrazu byl jeho dosavadní život v mladém věku zásadně změněn, trpí obavou, zda bude schopen zabezpečit svou rodinu, a je ochuzen o mnoho činností a zálib.
Odškodnění ZSU tak není přiměřené závažným následkům úrazu; proto měl soud při stanovení výše náhrady postupovat podle § 7 odst. 3 vyhlášky či podle § 3079 odst. 2 o. z. stanovit náhradu podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále též jen „Metodika“), podle níž by mu náležel zhruba osminásobek. Výši náhrady ZSU pak nepovažuje za proporcionální ve srovnání s jinými případy (odkazuje na sp. zn. IV. ÚS 3122/15), pokud soudy pro srovnání odkázaly na konkrétní rozhodnutí, nejsou pro skutkovou odlišnost přiléhavá.
V souvislosti s přiměřenou náhradou pak dovolatel poukázal na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2651/2015 a sp. zn. 25 Cdo 4853/2014. Namítal, že ve výši náhrady ZSU měl soud zohlednit zavinění žalované, inflaci a průtahy v řízení; pravomocného rozhodnutí se dočkal až po osmi letech (deset let od úrazu), takže náhrada neplní satisfakční ani preventivně-sankční funkci. Ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dovolatel namítal, že nepožadoval 81 669 Kč, ale 119 620 Kč. Tento nárok v částce 37 951 Kč není promlčený, protože podáními ze dne 7.
8. 2015 a ze dne 9. 3. 2020 neuplatnil nový nárok, ale nárok již uplatněný žalobou pouze upřesnil a upravil výpočet. Soudy rovněž nesprávně určily jeho průměrný měsíční výdělek, neboť vycházely pouze z posledních tří měsíců. Vzhledem k tomu, že u osob samostatně výdělečně činných výše příjmu během roku kolísá, měly soudy vypočítat průměr za posledních dvanáct měsíců; v takovém případě by přesahoval 30 000 Kč měsíčně. Nesprávný výpočet ovlivnil i výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Navíc soudy pochybily, pokud vyšly z hrubé, nikoliv z čisté mzdy. Dovolatel vznesl námitky i proti nákladovému výroku. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil nebo jej společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a polemizuje se skutkovým stavem, závěry znaleckého posudku i hodnocením důkazů. Souhlasí se závěrem soudů, že nebyly splněny předpoklady pro postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky.
7. Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Jeho přípustnost spatřuje v řešení otázek: 1. Zda se stavěla promlčecí doba u bolestného a náhrady ZSU, pokud náhrada nebyla v žalobě vyčíslena a jestliže žaloba ohledně nich neobsahovala rozhodná tvrzení o bolestech a trvalých následcích úrazu (namítá rozpor s rozhodnutími sp. zn. 25 Cdo 3196/2010, 25 Cdo 2980/2017 a 25 Cdo 2596/2018).
2. Jako dosud neřešenou předkládá otázku, zda bylo podání žalobce ze dne 9. 3. 2020 změnou žaloby, neboť v něm rozšířil svá tvrzení o konkrétní utrpěné bolesti a konkrétní následky úrazu. Namítá, že závěr soudu, že ohledně nároku na bolestné a náhradu ZSU došlo tímto podáním pouze k odstranění vad žaloby, a nikoliv k její změně, neodpovídá obsahu usnesení soudu prvního stupně, jímž byla změna žaloby připuštěna. Promlčecí doba u bolestného začala běžet nejpozději 27. 3. 2014, u ZSU nejpozději 22. 12. 2014, žaloba byla podána dne 17. 9. 2014. Žalobce v žalobě sice citoval zákonná ustanovení, avšak neurčil, co má být bolestným a náhradou ZSU kompenzováno, ani v jaké výši. Tyto nároky žalobce řádně uplatnil až podáním ze dne 9. 3. 2020, tedy po uplynutí promlčecí doby.
3. Zda bylo změnou žaloby, pokud žalobce v průběhu řízení změnil svá tvrzení u nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši dosahovaného příjmu a tím i výši uplatněného nároku; pokud ano, zda to mělo vliv na běh promlčecí lhůty (odkázala na stejná rozhodnutí jako u první otázky). Poukazuje na to, že průměrný výdělek žalobce před úrazem činil 20 294 Kč. V žalobě uplatnil ke dni 7. 9. 2014 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 14 012 Kč měsíčně. Podáním ze dne 9. 3. 2020 žalobce natolik výrazně změnil a doplnil svá skutková tvrzení, že soud rozhodoval o změně žaloby. Proto měl odvolací soud posoudit nárok za období od března 2013 do února 2018 jako promlčený. Pokud postupoval jinak, neodpovídá tento postup obsahu usnesení soudu prvního stupně, jímž byla změna žaloby připuštěna.
4. Zda na posuzovaný případ dopadá § 420a obč. zák., i když byl žalobce součástí stavební činnosti. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1906/2004 dovolatelka namítá, že na posuzovaný případ citované ustanovení nedopadá, protože žalobci vznikla škoda při výkonu práce v rámci provozu.
5. Zda patří mezi předpoklady vzniku odpovědnosti podle § 420 obč. zák. porušení konkrétní povinnosti plynoucí buď ze zákona, nebo ze smlouvy (rozpor s rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 2382/2010, 25 Cdo 2144/2015 nebo 25 Cdo 1960/2002). Dovolatelka zpochybňuje právní posouzení podle § 420 obč. zák., protože podle ní nebylo prokázáno její zavinění, jestliže se jím soudy z hlediska dokazování v zásadě nezabývaly. Poukázala na výpověď svědka K., který v ní uvedl, že podle něj hadice řetězem opatřena byla. Rovněž nelze s dostatečnou mírou jistoty konstatovat, co přesně bylo příčinou utržení hadice a jejího pádu z pumpy. Zde soudy opomněly výpovědi svědků Š. a D., podle nichž se do pumpy mohly dostat větší kusy kameniva i přes ochranný rošt. Kamenivo se tak mohlo dostat do pumpy z betonové směsi.
Pokud soud žalované vytýkal, že pumpu nedostatečně kontrolovala, není to pravda. Pumpa byla v řádném technickém stavu a vozidlo, na kterém byla nainstalována, prošlo řádnou technickou kontrolou. Ve výsledku tak nelze určit, jakou konkrétní povinnost měla žalovaná porušit, a proto nejsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti podle § 420 obč. zák. Svou odpovědnost za škodu zpochybňuje i tím, že smlouva o dílo uzavřená mezi žalobcem a panem Š. není platná pro její závažné vady. Navíc žalobce a pan Š. obcházeli zákon, protože se mezi nimi nejednalo o vztah obchodněprávní, ale pracovněprávní. Proto za vzniklou újmu odpovídá podle § 269 zákoníku práce pan Š. a nikoliv dovolatelka.
6. Zda se musí odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádat se všemi relevantními námitkami vznesenými v odvolání. Zdůraznila, že výše uvedené námitky vznesla již v odvolání, ale odvolací soud se k nim nijak nevyjádřil, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i nálezové judikatury Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 176/96, III. ÚS 703/06 nebo 28 Cdo 78/2021). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
IV. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud posoudil dovolání obou účastníků podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se zabýval jejich přípustností.
9. K podání dovolání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno; jde o tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, nebo usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, tedy i v části, kterou byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaná, která podala dovolání výslovně proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tím napadla i část výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. Dovolání obou dovolatelů nejsou v těchto částech subjektivně přípustná, neboť v jejich poměrech nenastala újma, která by mohla být odstraněna tím, že bude dovoláním v těchto částech vyhověno.
10. Žalovaná v dovolání namítala, že odvolací soud pochybil při právním posouzení, zda žalovaná za škodu odpovídá a zda jsou jednotlivé nároky promlčeny. Vzhledem k tomu, že tím žalovaná napadá základ nároku, věnoval se dovolací soud nejprve těmto otázkám.
11. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
12. Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. je založena na současném splnění tří podmínek – porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody, přičemž zavinění se předpokládá. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence – viz § 415 obč. zák.) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2144/2015).
13. Odvolací soud (mimo jiné) uzavřel, že žalovaná za škodu způsobenou žalobci odpovídá podle § 420 obč. zák., neboť byly splněny všechny předpoklady obecné odpovědnosti za škodu. Vycházeje ze skutkových zjištění (která nepodléhají dovolacímu přezkumu) spatřoval porušení právní povinnosti žalované v tom, že při lití betonu z pumpy nebylo trubní vedení (hadice) zajištěno jisticím řetězem a v důsledku tohoto pochybení se hadice uvolnila a způsobila zranění žalobce. Bylo totiž prokázáno, že hadice na lití betonu měla být k ocelovému koleni na konci ramene pumpy připevněna jistícím řetězem, což by zabránilo jejímu uvolnění a pádu.
Soud rovněž uzavřel, že uvedené pochybení žalované, které hodnotil jako hrubou nedbalost, je v příčinné souvislosti s újmou žalobce, neboť jeho zranění způsobila výlučně uvolněná hadice. Byly tedy splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu. Námitce žalované, že nebylo s jistotou prokázáno její zavinění, nelze přisvědčit. Zavinění se podle § 420 odst. 3 obč. zák. předpokládá a důkazní břemeno, aby domněnku zavinění vyvrátila, leželo na ní. Žalovaná ale netvrdila ani neprokazovala žádné relevantní okolnosti.
Zpochybňuje-li žalovaná dokazování a vznáší-li námitku, že svědek K. vypověděl, že pumpa jisticím řetězem vybavena byla, a tudíž nelze s jistotou zjistit příčinu pádu hadice, a že závěr o platnosti smlouvy o dílo uzavřené mezi panem Š. a žalobcem nemá oporu v provedeném dokazování, neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolatelka se v podstatě domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Jednoznačný závěr odvolacího soudu byl, že hadice měla být zajištěna řetězem, a pokud nebyla, lze v takovém opomenutí spatřovat přinejmenším porušení prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.).
Není tedy pravda, že nebylo možné určit, kterou konkrétní právní povinnost žalovaná porušila, a že by tudíž nebyly splněny předpoklady pro vznik povinnosti nahradit škodu podle § 420 obč. zák. Dovolací soud tedy uzavírá, že při posouzení odpovědnosti žalované za škodu podle § 420 obč. zák. se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně žalovanou odkazovaných rozhodnutí) neodchýlil, a proto tato námitka (otázka 5) přípustnost dovolání nezakládá.
14. Jestliže obstál jeden z na sobě nezávislých důvodů, pro něž bylo žalobě v základu nároku vyhověno, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalované nijak projevit. Dovolací soud se proto nezabýval řešením 4. dovolatelkou předložené otázky týkající se posouzení odpovědnosti žalované za škodu podle § 420a obč. zák.
15. Dovolací soud se dále zabýval žalovanou vznesenými otázkami 1, 2 a 3, které se týkají dle žalované nesprávného právního posouzení námitky promlčení nároků na bolestné, náhradu ZSU a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
16. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se změnou návrhu ve smyslu § 95 o. s. ř. rozumí zejména změna spočívající v tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu); na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky; na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu; požaduje sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než jak ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti; na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005).
17. Od změny žaloby je ovšem třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011). Právní teorie i soudní praxe je jednotná v závěru, že neúplné nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob (§ 112 obč. zák.) již od jejich podání tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 561/2020, a judikatura, na niž je v něm odkazováno). Platí rovněž, že navrhuje-li žalobce, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, nebo rozsudek ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017).
18. Žalobce v žalobě podané dne 17. 9. 2014 uplatnil více nároků včetně bolestného a náhrady ZSU. Žaloba obsahovala dostatečná tvrzení týkající se bolestného i ZSU (poukazoval na složitý a dlouhý průběh léčení, svůj věk, na následky na zdraví, pro které nemůže pracovat ve svém oboru ani provozovat aktivity, kterým se dříve věnoval, a na omezení v běžném životě představující obtíže při zaopatření rodiny, péči o dítě, rodinných výletech). Navrhoval, aby mu náhrada za uvedenou nemajetkovou újmu byla žalovanou nahrazena „ve výši, jež bude stanovena znaleckými posudky“, jejichž vypracování navrhl (konkrétně podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví) a požadoval, aby náhrada byla přiměřená újmě na zdraví. Uvedl tedy skutkové okolnosti, od nichž odvíjí nároky na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, které uplatnil. Takto formulovaný návrh lze považovat za vyhovující § 79 o. s. ř. s výjimkou nedostatku konkrétního vyčíslení jednotlivých nároků. Tuto vadu, která činila žalobu u uvedených nároků neprojednatelnou, odstranil žalobce až po poučení soudem dne 6. 10. 2020 podáním ze dne 9. 3. 2020 (č. l. 312), došlým soudu dne 19. 3. 2020, neboť uvedl výši náhrad, které požaduje, a žádal, aby soud postupoval podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Nejednalo se tedy o změnu žaloby, ale o odstranění jejích vad. Dospěl-li soud k závěru, že se promlčecí doba u těchto nároků od podání žaloby do doby, kdy byly vady žaloby odstraněny, stavěla (§ 112 obč. zák.), postupoval v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu (včetně dovolatelkou odkazovaného rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2596/2018; ostatní odkazovaná rozhodnutí přiléhavá nejsou, neboť se týkají rozšíření žaloby, k níž v dané věci ohledně nemajetkové újmy nedošlo). Ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Vyplývá z toho, že nároky žalobce na náhradu nemajetkové újmy promlčeny nejsou.
19. Námitka žalované, že nešlo o odstranění vad žaloby proto, že soud prvního stupně v usnesení ze dne 6. 10. 2020, č. j. 45 C 304/2014-385, kterým mimo jiné rozhodl o změně žaloby (výrok II), uvedl i nároky na náhradu nemajetkové újmy a ztráty na výdělku, není důvodná. Soud rozhodoval o změně žaloby proto, že žalobce rozšířil svou žalobu o příslušenství z žalovaných částek. Pouze z této skutečnosti však nelze dovozovat, že došlo ke změně žaloby i ohledně ostatních nároků žalobou již dříve uplatněných, ohledně nichž byly odstraněny vady. Zahrnul-li soud do výroku usnesení o připuštění změny žaloby spočívající v rozšíření o příslušenství pro úplnost a lepší srozumitelnost i nároky, jichž se změna žaloby netýkala, nelze v tom spatřovat vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
20. Dovolatelka v dovolání napadla i implicitní závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebyl promlčen, neboť podáním ze dne 9. 3. 2020 byly pouze odstraněny vady původně uplatněné žaloby. Žalobce tento nárok uplatnil již v žalobě, kde jeho výši vyčíslil; ohledně tohoto nároku byla žaloba projednatelná. Avšak v podání ze dne 7. 8. 2015 (č. l. 96) doplnil své tvrzení a vyčíslil výši svých příjmů (od nichž odvíjel výši nároku) vyšší částkou (za rok 2011 uváděl průměrný měsíční příjem 30 609,50 Kč a za část roku 2012 příjem 24 250 Kč), aniž však změnil požadovanou výši náhrady.
V důsledku tohoto doplnění se žaloba stala v tomto nároku (současně i v nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) vadnou (vnitřně rozpornou), neboť z doplněného podání vyplývala jiná výše náhrady než žalobou uplatněná. Za této situace bylo povinností soudu tento nedostatek postupem podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odstranit. To však soud učinil (jak u nároků na bolestné a náhradu ZSU, tak i u obou nároků na náhradu za ztrátu na výdělku) až při jednání 6. 10. 2020 (více jak 6 let po podání žaloby), když již předtím (podáním ze dne 9.
3. 2020) žalobce vady žaloby odstranil. Jestliže se žaloba u nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v důsledku jejího doplnění stala neurčitou, a tedy neprojednatelnou, dopadá i na tuto situaci výklad, který byl výše uveden. Znamená to, že od doručení podání žalobce ze dne 7. 8. 2015 soudu až do 19. 3. 2020 (kdy bylo soudu doručeno podání, jímž byly vady žaloby odstraněny), se promlčecí doba stavěla (§ 112 o. s. ř.). Účinky změny žaloby tak nastaly k datu, kdy podání žalobce ze dne 7.
8. 2015 bylo doručeno soudu, tedy ke dni 11. 8. 2015 (lze doplnit, že ohledně tohoto nároku bylo na místě rozhodnout o změně žaloby).
21. Promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 447 obč. zák. se s ohledem na dobu jeho vzniku a dobu jeho uplatnění u soudu posuzuje podle § 106 obč. zák., zatímco promlčení postupně vznikajících nároků na jednotlivá měsíčně se opětující plnění v jeho rámci se s ohledem na § 110 odst. 3 obč. zák. a na jejich splatnost řídí § 101 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, uveřejněný pod č. 36/2007 Sb. rozh. obč., ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1089/2006, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014, uveřejněný pod č. 37/2017 Sb. rozh. obč., ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1371/2015, nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1654/2019, a další). Žalobce nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uplatnil u soudu podáním žaloby dne 17. 9. 2014, přičemž od počátku běhu promlčecí doby nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (6. 3. 2013) dvouletá promlčecí lhůta neuplynula. Nárok jako celek tak byl uplatněn včas. Vzhledem k tomu, že jednotlivá měsíčně se opětující plnění se podle § 110 odst. 3 obč. zák. promlčují v tříleté promlčecí době (§ 101 obč. zák.), nedošlo ani k promlčení jednotlivých plnění v rozsahu, ve kterém bylo požadované plnění zvýšeno oproti výši uplatněné v žalobě (promlčecí doba začala běžet 6. 3. 2013 a účinky změny žaloby nastaly 11. 8. 2015). Lze uzavřít, že ani pokud jde o promlčení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nejsou námitky uplatněné žalovanou v dovolání důvodné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
22. Z těchto důvodů námitky žalované ani v otázkách 1, 2 a 3 přípustnost dovolání nezakládají; odvolací soud se totiž při jejich právním posouzení od ustálené praxe dovolacího soudu neodchýlil.
23. Pokud žalovaná spatřovala vadu řízení ve skutečnosti, že odvolací soud nevypořádal veškeré její námitky vznesené v odvolání ohledně argumentů týkajících se vztahu žalobce a pana Š., nelze jí přisvědčit. Odvolací soud se totiž v bodě 15 svého rozhodnutí přiklonil k názoru soudu prvního stupně vyjádřenému v bodě 12 jeho rozhodnutí, neboť přitakal jeho závěru, že i kdyby další subjekty (např. pan Š.) za způsobenou škodu spoluodpovídaly, nemělo by to vliv na odpovědnost žalované.
24. Oba dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, tedy i v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně v důsledku zpětvzetí žaloby zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno. Avšak žádné z podaných dovolání neobsahuje žádnou argumentaci, která by se této části napadeného rozsudku týkala (vymezení důvodu dovolání a jeho přípustnosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř.). Obě dovolání proto v této části trpí vadou a stejnou vadou trpí i dovolání žalobce, pokud napadl výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok II ohledně příslušenství z částek v něm specifikovaných a nároku na náhradu nákladů léčení; ani ohledně příslušenství a náhrady nákladů léčení neobsahuje dovolání žalobce žádnou argumentaci. Jeho dovolání tak v této části trpí vadou, pro niž je v této části neprojednatelné.
25. Dovolání obou účastníků směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
26. Žalobce dovoláním napadl (mimo jiné) rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen celý zamítavý výrok soudu prvního stupně, přičemž přípustnost spatřoval v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí-li však dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu. Dovolání žalobce však (s výjimkou námitek ve vztahu k bolestnému a náhradě ZSU a jeho zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky) neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení otázky částečného promlčení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a její výše, ani otázky výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, odchýlil. V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. I se zohledněním požadavku Ústavního soudu, aby soudy při posuzování podání účastníků řízení volily postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu, nelze dospět k závěru, že z dovolání vyplývá od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při posuzování promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti odchýlil, neboť v dovolání není na žádnou konkrétní judikaturu týkající se této právní otázky odkazováno. Obdobně je tomu i u námitky týkající se výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. V takovém případě není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), a pokud by dovolací soud shledal dovolání přípustným, porušil by ústavně zaručené právo druhé strany sporu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
27. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání obou dovolatelů ve výše uvedeném rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). V. Přípustnost a důvodnost dovolání žalobce
28. Přípustné podle § 237 o. s. ř. je však dovolání žalobce pro řešení otázky, zda se v daném případě jedná o případ hodný mimořádného zřetele podle § 7 odst. 3 vyhlášky a zda byla náhrada nemajetkové újmy na zdraví stanovena v přiměřené výši, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
29. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
30. Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
31. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky se odškodnění bolesti určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla, (dále jen "poškozený"). Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku.
32. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
33. Podle § 6 odst. 1 vyhlášky pokud škoda na zdraví a) vyžadovala náročný způsob léčení, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh 1 a 3 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; náročným způsobem léčení se rozumí zejména infekce rány prodlužující dobu léčení, b) vyžadovala mimořádně náročný způsob léčení, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh 1 a 3 této vyhlášky nejvýše na dvojnásobek celkové částky bodového ohodnocení; mimořádně náročným způsobem léčení se rozumí zejména léčení zahrnující dlouhodobou plicní ventilaci, kanylaci velkých cév nebo dialýzu, c) vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě.
34. Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
35. Žalobce spatřuje odklon od ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu v posouzení důvodnosti použití § 7 odst. 3 vyhlášky odvolacím soudem při stanovení bolestného a náhrady ZSU. Dovolací soud poznamenává, že níže uvedená judikatura vztahující se k výkladu uvedeného zákonného ustanovení se týká obou žalobcem uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy.
36. Odškodnění bolesti stanovené na základě zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, účinného v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013, již samo o sobě v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti. Odškodnění ztížení společenského uplatnění pak rovněž již ve své podstatě představuje náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů.
Zároveň ale platí, že odškodnění těchto nemajetkových újem musí být přiměřené povaze následků. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence mimořádných okolností jako je intenzita bolesti vytrpěné v důsledku poškození zdraví, způsob a doba léčení jeho následků, jež se výrazně odlišují od obdobných případů (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2543/2010).
U odškodnění ZSU je předpokladem zvýšení existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12.
1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sb. rozh. obč. – dále též jen „Rc 50/2011“). Soud při úvaze o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát na to, aby přiznaná výše náhrady byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29.
9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 2955/10, nebo ze dne 2. 2. 2016, IV. ÚS 3122/15). Mimořádné zvýšení náhrady ZSU pak judikatura neomezuje pouze na případy vysoké a mimořádné úrovně předchozího uplatnění poškozeného ve společnosti, nýbrž je přiznává i v případech, kdy úroveň kulturních, sportovních a jiných aktivit poškozeného před vznikem škody nebyla vysoká a mimořádná (nešlo o špičkové umělce, vrcholové sportovce apod.), a o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele jde i z jiných důvodů, přičemž je třeba diferencovat i různou intenzitu následků takové zvýšení odůvodňujících (srov. již zmíněné stanovisko Rc 50/2011, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2009, sp. zn.
25 Cdo 968/2008, publikované pod č. 8/2011 Sb. rozh. obč., ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, nebo rozsudek ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3086/2009). Ústavně konformní výklad vyhlášky č. 440/2001 Sb. totiž klade důraz na přiměřenost odškodnění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků se opírá především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005).
37. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou, umožňuje posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za bolest a ZSU je v konkrétním případě „přiměřené“. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady lze pak v rámci dovolacího řízení revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
38. Soudy nepovažovaly případ žalobce za mimořádného zřetele hodný ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky, a to u bolestného výhradně proto, že se nejednalo o náročný způsob léčení, jestliže znalec při ohodnocení bolestného nepostupoval podle § 6 vyhlášky. Ohledně ZSU pak odkázaly na to, že relevantní okolnosti již ve svém posudku zohlednil soudní znalec postupem podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Dovolateli lze však zcela přisvědčit, poukazoval-li na nesprávný výklad § 6 vyhlášky oběma soudy. Platí totiž, že není překážkou mimořádného zvýšení náhrady za bolest podle § 7 odst. 3 vyhlášky, jestliže lékař nedospěje k závěru, že škoda na zdraví vyžadovala náročný způsob léčení [§ 6 odst. 1 písm. a) vyhlášky], respektive mimořádně náročný způsob léčení podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008). Je tomu tak především proto, že zvýšení bodového ohodnocení podle § 6 odst. 1 vyhlášky přísluší lékaři (znalci), který se řídí odbornými (medicínskými) hledisky v citovaném ustanovení demonstrativně uvedenými, zatímco zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky přísluší soudu, jenž při posouzení, zda jde o výjimečný případ mimořádného zřetele hodný, vychází z komplexního posouzení všech okolností případu, a tedy může přihlížet k širšímu okruhu hledisek než lékař, přičemž nemůže být závěry vyslovenými lékařem v možnosti aplikace § 7 odst. 3 vyhlášky omezován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, nebo ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2543/2010). Stejně tak možnost přiměřeného zvýšení náhrady ZSU soudem není podmíněna tím, zda lékař ve svém posudku dospěl k závěru, že poškození zdraví postiženého vedlo ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (srov. Rc 50/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2754/2016).
39. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu se podává, že žalobce ve věku 27 let utrpěl v příčinné souvislosti se škodní událostí závažná poranění, se kterými se dlouhodobě léčil, podstoupil dvě operace páteře, po úrazu prodělal dva epileptické záchvaty, v důsledku čehož mu byl na dobu dvou let odebrán řidičský průkaz. Z hlediska trvalých následků učinily soudy skutkový závěr pouze ohledně ustálení jeho zdravotního stavu, uvedly, že trpí bolestmi zad a je v invalidním důchodu. Z rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) však nelze zjistit, v čem spočívají trvalé následky na zdraví žalobce, jak se v jeho životě projevují a jak jej omezují.
Odůvodnění rozsudku je z hlediska podstatných skutkových závěrů pro posouzení ZSU zcela nedostatečné a neodpovídající ani závěrům uvedeným ve znaleckém posudku. Právní závěr, že ohledně trvalých následků (jež po skutkové stránce nepopsal) nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, odůvodnil odvolací soud pouze odkazem na závěry soudu prvního stupně, který však (nesprávně) dovodil, že postačuje zvýšení provedené znalcem (lékařem), sám nezohlednil nízký věk poškozeného v době úrazu, dopad trvalých následků do jeho rodinného i společenského života, nemožnost věnovat se aktivitám, jimž se před úrazem věnoval, a zcela pominul to, že v důsledku poškození zdraví nemůže vykonávat svou profesi a hmotně zajistit svou rodinu (nehledě k tomu, že zaměstnání, které vykonávat může, jej neuspokojuje).
V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že jestliže byl žalobce již půl roku od úrazu shledán invalidním v rozsahu 50 %, svědčí takový rozsah invalidity o závažném poškození zdraví, jež však soudy blíže nezkoumaly. Výše uvedená judikatura soudům ukládá, aby náhrada ZSU (i bolestné) byly přiměřené povaze následků. Jestliže se tedy (jak se podává z jejich rozsudků) soudy dostatečně nezabývaly průběhem léčení ani povahou následků na zdraví žalobce, tedy tím, v čem se v jeho životě projevují a jak jej oproti době před úrazem omezují, nemají dostatečný skutkový podklad pro úvahu, zda se jedná o případ mimořádného zřetele hodný ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky, a nestanovily tak přiměřenou náhradu v souladu s uvedenou judikaturou.
Absence zhodnocení průběhu léčení i trvalých omezení žalobce ve všech sférách jeho života pak vylučují, aby soud řádně provedl porovnání s jinými případy; nehledě k tomu, že soudy odkazovaná rozhodnutí pro skutkovou odlišnost na posuzovaný případ nedopadají.
40. Vyplývá-li z kusých skutkových závěrů ohledně trvalých následků na zdraví žalobce, že před úrazem vedl aktivní život (sportoval, jezdil na výlety), úraz utrpěl na počátku produktivního věku (27 let) a že následky úrazu nesl těžce, dosud mívá bolesti zad, nemůže sportovat, musel změnit zaměstnání ze zedníka na pracovníka ostrahy a omezit svou činnost v rámci sboru dobrovolných hasičů, úraz mu znemožnil stavět dům, plnohodnotně se věnovat dětem a pečovat o rodinu a je omezen i při řízení motorových vozidel, potom odškodnění ZSU ve výši 81 000 Kč je třeba považovat za zjevně nepřiměřeně nízké. Odvolací soud (i soud prvního stupně) při hodnocení přiměřené výše náhrady bolestného i ZSU nerespektoval kritéria uplatňovaná v judikatuře a jeho závěr o neshledání důvodů pro použití § 7 odst. 3 vyhlášky je nesprávný a nepodložený.
41. Ohledně navštěvování plesů a diskoték se sluší poznamenat, že pokud je žalobce s manželkou přestali navštěvovat kvůli narození dětí, je v určitém životním období taková situace normální, což však neznamená, že by k takovému omezení nemělo být přihlíženo v rámci posouzení ZSU do budoucna, jestliže děti odrostou a rodiče by se mohli vrátit ke svým zálibám, jimž se s ohledem na péči o malé děti nemohli věnovat. Konečně poukazuje-li žalobce na to, že trpí trvalou bolestí zad, potom (v případě prokázání této skutečnosti) je na místě ji zohlednit rovněž v rámci náhrady ZSU (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, publikované pod č. 39/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).
42. K námitce žalobce, že soudy pochybily, pokud nezohlednily ve výši přiznaného zadostiučinění inflaci a délku soudního řízení, dovolací soud poznamenává, že tyto skutečnosti nebyly považovány za okolnosti, které by měly vliv na rozsah vzniklé újmy. Uvedené závěry však Ústavní soud korigoval v níže uvedeném nálezu, který je pro soudy závazný.
43. K řešené právní otázce výše náhrady ZSU (i bolestného) pak dovolací soud považuje za nezbytné zdůraznit závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2410/23, v němž se zabýval možností přiměřeného zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Uvedl, že posuzování přiměřenosti odškodnění nevyplývá jen ze specifických okolností případu, ale také z ekonomického kontextu doby přiznání odškodnění. Zdůraznil, že čas hraje tím větší roli, pokud je o odškodnění rozhodováno s velkým časovým odstupem od zrušení systému bodového ohodnocení podle vyhlášky.
Ústavní soud totiž opakovaně upozornil na problematičnost tehdejší právní úpravy z hlediska ústavního (např. nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15, body 21–25) a s každým dalším rokem je přísně formalistický postup podle vyhlášky méně a méně vhodným a legitimním. Právě problematická konstrukce bodového hodnocení vedla ke zrušení vyhlášky s účinností od 1. 1. 2014. Následně došlo k celkové koncepční změně právní úpravy odčinění újmy na zdraví, která stanovení konkrétní výše náhrady zcela ponechává na posouzení soudu (§ 2958 o.
z.). Jako nezávazné vodítko byla následně vydána Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Široká míra diskrece obecných soudů daná ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky přináší širokou škálu možností, jak výslednou výši odškodnění přizpůsobit okolnostem konkrétního případu, tak aby bylo dosaženo souladu s principem plné náhrady újmy, na niž má poškozený podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo. Ačkoli se zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky dle textu tohoto ustanovení zdá být na první pohled jako „mimořádné“, ve skutečnosti tak docela mimořádné není.
Možnost „mimořádného“ zvýšení odškodnění dlouhodobě soudům pomáhala překonat právě nedůstojně nízké výše odškodnění plynoucí z prosté aplikace vyhlášky. Mimořádného zvýšení také soudy masivně využívaly, o čemž ostatně hovoří i judikatura Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15). Proto i v situaci, kdy soudy na základě přechodných ustanovení o. z. postupují podle staré právní úpravy (tedy podle obč. zák. a vyhlášky), nelze odhlédnout ani od zmíněné Metodiky (srov. nález ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I.
ÚS 2221/22, bod 29, implicitně též nález ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, body 22– 29). Pro ilustraci zjevné nepřiměřenosti přiznané výše odškodnění poukazuje Ústavní soud v nálezu na to, jak by stěžovatelův případ byl (zjednodušeně) posouzen podle Metodiky. Shodné závěry vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1032/2023. Jestliže v dovolacím soudem nyní řešené věci uplynulo od škodní události více než 14 let a od ustálení zdravotního stavu žalobce z hlediska bolestného i ZSU více než 10 let, je nanejvýš vhodné při posuzování přiměřenosti výše náhrady za bolest i ZSU respektovat uvedené závěry Ústavního a Nejvyššího soudu.
44. Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej ve výroku I, byl-li jím potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně v částce 256 581 Kč (bolestné) a v částce 567 000 Kč (náhrada ZSU), a v nákladových výrocích II až V zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí v části výroku II, pokud byla žaloba zamítnuta ohledně výše uvedených částek, a v nákladových výrocích III a IV, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
45. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. 46. náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu