25 Cdo 1654/2019-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce: L. B., narozený dne
XY, bytem XY, zastoupený advokátem JUDr. Ladislavem Piterkou, se sídlem Dr.
Martínka 1377/22, 700 30 Ostrava, proti žalované: Oční centrum AGEL s.r.o., IČO
26825775, se sídlem Zalužanského 1192/15, 703 00 Ostrava, zastoupená advokátem
JUDr. Petrem Pečeným, se sídlem Purkyňova 74/2, 110 00 Praha 1, za účasti
vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO
45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 325/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2019, č. j. 57 Co
244/2018-369, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení 18 730 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
JUDr. Petra Pečeného.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 16 C 325/2013-332,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci bolestné ve výši 541 200 Kč, náhradu
za ztížení společenského uplatnění ve výši 597 600 Kč, náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti 129 756,80 Kč, náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 10. 2011 do 31. 3. 2018
ve výši 140 357 Kč, vše s úrokem z prodlení (výroky I až IV), zamítl žalobu
ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti za dobu od 1. 10. 2011 do 31. 3. 2018 v částce 309 042 Kč s
příslušenstvím a za dobu od 1. 4. 2018 do budoucna (výrok V), rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o povinnosti žalované
zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že žalobce se u žalované podrobil
řadě operací - dne 25. 4. 2008 operaci pravého oka spočívající v implantaci
multifokální čočky ReSTOR (1. operace) a dne 30. 4. 2008 operaci levého oka,
kdy mu byla implantována umělá monofokální nitrooční čočka Acrysof (2. operace); obě tyto operace byly lege artis s komplikací spočívající ve ztrátě
sklivce oboustranně. Dne 7. 5. 2008 se podrobil nezbytné operaci spočívající v
laserové discizi (rozříznutí) zadního pouzdra a sklivcového pruhu pravého oka
(3. operace). Dne 13. 5. 2008 byla žalovanou provedena na levém oku výměna
implantované monofokální nitrooční čočky za multifokální (4. operace). Výměna
monofokální čočky za multifokální byla špatně indikována, neboť po ztrátě
sklivce je správná centrace takové čočky obtížná, její implantace byla zbytečná
a ze strabologických důvodů kontraindikovaná; pouze původní monofokální čočka
mohla levé oko žalobce zachránit. Smyslem tří následujících operací levého oka
(4. 6. 2008 laserová ablace rohovky – 5. operace, 23. 9. 2008 repozice umělé
nitrooční čočky – 6. operace a 24. 10. 2008 laser pouzdra a výkony na sklivci –
7. operace) byla náprava poškození vzniklého v důsledku non lege artis postupu
žalované při 4. operaci. Z nich 6. a 7. operace byly sice lege artis, ale
zbytečné, 5. operaci zhodnotili znalci jako non lege artis, neboť byla
provedena v nepřiměřeně krátké době po předchozích komplikovaných nitroočních
výkonech. Další závažné chyby se dopustila žalovaná tím, že dne 29. 10. 2008
provedla na levém oku po ztrátě sklivce zbytečnou dodatečnou sekundární
implantaci piggy back čočky (8. operace). Nejen shora popsaná pochybení, ale i
opakované operativní manipulace s okem s porušeným sklivcem v krátkém intervalu
po sobě vedly postupně k dalším operacím prováděným již jinými poskytovateli
zdravotních služeb, a to 18. 11. 2008 vynětí čoček vlevo (9. operace), 3. 3. 2009 abraze centra rohovky (10. operace), 19. 3. 2009 transplantace rohovky
(11. operace), 7. 10. 2010 aplikace Avastinu do sklivce (14. operace) a
protiglaukomové operace 15. až 19. prováděné z důvodu bolestivého glaukomu
(nitroočního tlaku) levého oka. Vysoký nitrooční tlak působil velkou
bolestivost, ztrátu vidění a v důsledku toho byl dne 20. 11. 2012 obsah levého,
již slepého oka odstraněn eviscerací (20. operace). Operace 9. až 20. byly v
souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy a byly vynuceny výhradně přechozími
non lege artis výkony žalované. Výrazně bolestivá byla 10. a 14. operace, po
níž bolestivost způsobená nitroočním tlakem přetrvávala a všechny následné
operace (15. – 20.) byly prováděny k odstranění vysokého nitroočního tlaku a
trvalé bolesti, která skončila až 6. 12. 2012 (po zhojení spojivkové rány a
oční protézy), přičemž k tomuto dni se zdravotní stav žalobce ustálil; trvalé
následky spočívají ve ztrátě levého oka.
Žalobce pracoval jako montér, po
výkonech žalované byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, a to do 7. 11. 2009,
kdy byl pracovní poměr ukončen dohodou. Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2010 byl
žalobci od 8. 11. 2009 přiznán invalidní důchod. Žalobce uplatnil nárok na
bolestné ve výši 30 000 Kč již žalobou ze dne 10. 11. 2010, o níž bylo
rozhodnuto rozsudkem pro uznání, který nabyl právní moci 5. 8. 2011. Soud po
právní stránce uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen obč. zák.), neboť v souvislosti s
implantací umělé čočky nepostupovala v souladu s dostupnými poznatky lékařské
vědy – pochybení spočívalo v sérii non lege artis postupů, a to výměně dříve
implantované monofokální čočky za multifokální (4. operace), následných
zbytečných, riskantních a bolestivých operacích, jimiž bylo levé okolo
přetěžováno (5. až 7. operace) a implantací piggy back čočky (8. operace),
přičemž tyto chybné postupy si vyžádaly další operace u jiných poskytovatelů
zdravotních služeb (9. až 11. a 14. až 19. operace) a vedly k nutnosti obsah
levého slepého a silně bolestivého oka odstranit (20. operace). Škoda na zdraví
žalobce vznikla v příčinné souvislosti s postupem non lege artis při léčení u
žalované. O odškodnění rozhodl soud podle § 444 až 446 obč. zák. poté, kdy
uzavřel, že námitka promlčení není důvodná, neboť žalobce se o tom, kdo za
škodu odpovídá, dozvěděl až ze znaleckého posudku (dne 12. 8. 2015), neboť
vzhledem k většímu počtu poskytovatelů zdravotních služeb nemohl dříve
objektivně odpovědný subjekt zjistit. K odvolání žalované, jímž kromě zamítavého výroku napadla rozsudek soudu
prvního stupně v celém rozsahu, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 1. 2019, č. j. 57 Co 244/2018-369, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně
bolestného v částce 38 400 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu
před soudy obou stupňů i o soudním poplatku. Vyšel ze skutkových závěrů soudu
prvního stupně, ztotožnil se s jeho právním závěrem, že žalovaná za škodu
odpovídá podle § 420 obč. zák., neboť při léčení žalobce postupovala non lege
artis a tento postup byl příčinou dalších operací i konečné ztráty levého oka. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že kromě části
bolestného, v níž odvolací soud rozsudek potvrdil, jsou zbývající nároky
žalobce, včetně rozšíření nároků na bolestné, promlčeny (§ 106 odst. 1 a 2 obč. zák.). Vzhledem k okolnostem případu, zejména k tomu, kdy se žalobce dozvěděl
skutečnosti významné pro uplatnění svých nároků a kdy je u soudu uplatnil,
neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost obsahově
spatřuje v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od
rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 38/1975, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, 25 Cdo
1593/2015, 24 Cdo 297/2010, 21 Cdo 389/2013, 1 Cz 2/88 a 25 Cdo 5281/2008 a
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 774/18. Dovolací důvod spočívá v nesprávném
právním posouzení promlčení uplatněných nároků. Dovolatel obsáhle rekapituluje
průběh řízení (včetně předcházejícího řízení o náhradu škody zahájeného 10. 11. 2010) a zdůrazňuje, že pro silné a trvalé bolesti nebyl schopen se soudnímu
řízení věnovat a poskytnout součinnost svému právnímu zástupci. Namítal, že
vzhledem k tomu, že zdravotnické výkony provádělo více zdravotnických zařízení,
nevěděl, kdo za škodu na jeho zdraví odpovídá, a dozvěděl se to až ze
znaleckého posudku vypracovaného S., který mu byl doručen dne 12. 8. 2015. Teprve od té doby mu bylo známo, že k postupu non lege artis došlo při 4. až 8. operaci u žalované a nikoli u jiného poskytovatele zdravotních služeb. O nároku
na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se pak mohl
dozvědět nejdříve po ustálení zdravotního stavu ke dni 6. 12. 2012, avšak o
tom, že k tomuto dni k ustálení zdravotního stavu došlo, se dozvěděl až ze
zmíněného znaleckého posudku. Navíc mu jeho zaměstnavatel neposkytl údaje o
jeho průměrném výdělku před vznikem škody, a i proto je uplatnění námitky
promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy. Nárok na náhradu za ztížení
společenského uplatnění pak lze uplatnit až rok po ustálení zdravotního stavu,
v jeho případě proto začala promlčecí doba plynout od 6. 12. 2013, a
uplatnil-li tento nárok 7. 7. 2015, nedošlo k jeho promlčení. A to i proto, že
do seznámení se znaleckým posudkem v srpnu 2015 nevěděl nejen, kdo za škodu
odpovídá, ale neměl vědomost ani o skutečné škodě – jejím vyčíslení. Navrhl,
aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítala, že dovolatel nedostatečně vymezil
přípustnost dovolání i dovolací důvod. Odvolací soud posoudil otázku promlčení
zcela v souladu s judikaturou, na niž ve vyjádření odkázala. Žalobce již v roce
2010 neměl pochybnosti o tom, že za škodu odpovídá žalovaná, svou vědomost o
osobě škůdce začal zpochybňovat až ve vyjádření k odvolání žalované. V případě
žalobcem odkazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 774/18 se nejednalo o skutkově ani
právně totožnou věc; v odkazované věci se soudy náležitě nevypořádaly se závěry
jednotlivých znaleckých posudků a jejich rozpory, což se promítlo do právních
závěrů. V projednávané věci však žádný rozpor mezi znaleckými posudky není dán. V souladu s judikaturou se odvolací soud vypořádal s údajným uplatněním námitky
promlčení v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že není přípustné
podle § 237 o. s. ř. Z hlediska hmotného práva se podle § 3079 odst. 1 a § 3036 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, (dále též je jen „o. z.“), věc, ale i lhůty a doby,
které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzují podle
dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo
2308/2018, nebo ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněný pod
č. 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). Judikatura je ustálena v závěru, že jednotlivé nároky na náhradu škody na
zdraví jsou samostatnými nároky, u nichž běží vlastní promlčecí doby. Počátek
běhu subjektivní promlčecí doby (tzv. objektivní promlčecí doba se v případě
nároku na náhradu škody na zdraví neuplatňuje) se odvíjí od okamžiku, kdy
poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Poškozený se
dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik
škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit
přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody
přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce
se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit
úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný [srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný pod C 1168 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), ze dne
14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo
61/2003, Soubor C 2445, ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, či ze dne
27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010]. Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na bolestné je
podstatné, kdy bylo objektivně možno ohodnocení bolesti provést, nikoli
okamžik, kdy bylo ohodnocení lékařem skutečně provedeno (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Obdobně to platí i u nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. V souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně
dovolatelem odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1593/2015,
21 Cdo 389/2013) odvolací soud postupoval, jestliže na základě skutkových
zjištění (jež podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu)
uzavřel, že žalobce se dozvěděl o škodě (mohl zjistit skutkové okolnosti
rozhodné pro závěr o vzniku nároku na bolestné i na náhradu za ztížení
společenského uplatnění i jejich rozsahu) ke dni 6. 12. 2012.
K tomuto dni
kruté bolesti vyvolané zvýšením nitroočního tlaku, jehož příčinou byl postup
žalované non lege argis, jež vyústil v listopadu 2012 v nutnost odnětí
postiženého levého oka, po zhojení ustoupily, a bylo možno ohodnocení
bolestného provést. Sluší se však dodat, že toto platí pouze ve vztahu k
bolesti, jíž trpěl od 14. operace nadále, kdy byly bolesti již trvalé. Nároky
na bolestné spojené s operacemi předchozími (4. až 10. operace), kdy bolest po
operaci nepřetrvávala, byly nároky samostatnými, kde vždy po ustálení bolesti
po jednotlivé operaci bylo možno ohodnocení bolesti provést, a proto ohledně
těchto nároků by se vědomost o škodě vázala k době předcházející datu 6. 12. 2012. K trvalému poškození zdraví žalobce pak došlo odnětím levého oka, po němž
se jeho zdravotní stav ustálil rovněž dne 6. 12. 2012, a od té doby bylo možno
provést i ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Námitka žalobce, že tento
nárok lze uplatnit za rok po ustálení zdravotního stavu, není důvodná. Dovolatel měl zřejmě na mysli to, že k ustálení zdravotního stavu z hlediska
ztížení společenského uplatnění dochází většinou do roka, avšak rozhodný je
odborný závěr znalce - lékaře, přičemž v projednávané věci muselo být i pro
laika zřejmé, že odnětím oka došlo k trvalému poškození jeho zdraví. K datu ustálení zdravotního stavu, jak z hlediska bolestného, tak z hlediska
náhrady za ztížení společenského uplatnění, pak měl žalobce informace, na
jejichž základě si mohl učinit úsudek o tom, který konkrétní subjekt je za
škodu na jeho zdraví odpovědný. O tom, že si takový úsudek učinil, svědčí nejen
jeho tvrzení, že byl přesvědčen, že k pochybení došlo implantováním monofokální
čočky (3. operací) žalovanou, ale i skutečnost, že žalobce proti žalované již v
roce 2010 (úspěšně) uplatnil nárok na bolestné. Z hlediska § 106 odst. 1 obč. zák. pak není rozhodující, kdy se poškozený dozví o tom, jaká konkrétní chyba
lékaře při lékařském zákroku zapříčinila vznik škody; stačí vědomost
poškozeného, že zákrok ošetřujícího lékaře byl příčinou poškození jeho zdraví
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007). Žalobce nesporně trpěl krutými bolestmi (jak zdůraznil i znalec), jež mu
ztěžovaly (neumožňovaly) věnovat se činnostem potřebným k uplatnění nároků na
náhradu škody u soudu, avšak tyto bolesti skončily ustálením zdravotního stavu
po vynětí postiženého oka v prosinci 2012. Poté již měl (nebo mohl mít) k
dispozici všechny informace, na základě nichž si mohl učinit úsudek, který
konkrétní subjekt je za škodu odpovědný. Není proto důvodná jeho námitka, že až
do vypracování znaleckého posudku v roce 2015 nevěděl, kdo za škodu na jeho
zdraví odpovídá. Dovodil-li odvolací soud, že promlčecí doba nároku na bolestné počala běžet 7. 12. 2012 a skončila 7. 12. 2014, nelze závěru, že došlo k promlčení tohoto
nároku v rozsahu, v němž byla žaloba rozšířena až dne 30. 9. 2015 a 27. 5. 2016, ničeho vytknout.
Ke stavení běhu promlčecí doby totiž může dojít jen
ohledně nároku v té výši, v jaké byl včas uplatněn; v rozsahu, v jakém je
žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby, nelze nárok v
tomto rozsahu rozšíření přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010). Stejně je tomu i ohledně závěru o promlčení
nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, který byl uplatněn u
soudu dne 7. 7. 2015 (následně rozšířen 30. 9. 2015 a 27. 5. 2016), přičemž
promlčecí doba uplynula marně již 7. 12. 2014. Odvolací soud se tak při
posouzení námitky promlčení těchto nároků od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3228/2014 není
případný, neboť námitka promlčení byla v této věci posouzena v duchu výše
citované judikatury, jíž se řídil i odvolací soud v projednávané věci. Ani
nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, na
projednávanou věc nedopadá, neboť Ústavní soud shledal porušení základního
práva žalobkyně (stěžovatelky) v pochybení soudů, které se nevypořádaly se
závěry jednotlivých znaleckých posudků i jejich rozpory, což se promítlo do
závěru, že zdravotní stav stěžovatelky se ustálil (a promlčecí doba začala
běžet) v roce 2007, přestože i po tomto datu pokračovalo léčení a stěžovatelka
podstupovala další operace až do počátku roku 2009. V projednávané věci však
žádné pochybnosti o odborných závěrech nebyly, navíc odvolací soud uzavřel, že
k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo až po úplném ukončení léčení (po
odnětí oka). V případě nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
se poškozený dozví o výši škody zpravidla v okamžiku, kdy mu byla vyplacena
poslední dávka nemocenského, a kdy může ztrátu na výdělku blíže specifikovat. K
uplatnění nároku na náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti
pak subjektivní promlčecí doba začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy se
poškozený dozvěděl o výdělku dosahovaném před poškozením a po poškození, popř. kdy bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm
dozvěděl (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88), přičemž nárok na náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní
neschopnosti má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek,
nikoliv jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, publikovaný pod
č. 36/2007 Sbírky, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7, 2007, sp. zn. 25 Cdo 3293/2006 nebo usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1089/2006). Ani při posouzení námitky promlčení nároků na náhradu za ztrátu na výdělku se
odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. V pracovní neschopnosti
byl žalobce od 9. 5. 2008 do 7. 11. 2009, kdy byl jeho pracovní poměr ukončen
ze zdravotních důvodů. K tomuto datu žalobce věděl, kdo za škodu odpovídá,
neboť do té doby byl léčen výhradně u žalované (operaci u jiného poskytovatele
zdravotních služeb se poprvé podrobil až 18. 11.
2009, tedy po ukončení
pracovní neschopnosti) a bylo objektivně možné vyčíslit výši ušlého výdělku,
neboť bylo zjistitelné, jakého výdělku dosahoval před pracovní neschopností i
jaké dávky nemocenského po dobu pracovní neschopnosti obdržel. Začala mu tedy
běžet ve vztahu k tomuto nároku dvouletá subjektivní promlčecí doba, jež marně
uplynula, neboť žalobce v soudním řízení uplatnil tento nárok až dne 9. 9. 2016, téměř 5 let po uplynutí této doby. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti začala žalobci vznikat po
skončení pracovního poměru, tedy od 8. 11. 2009. V té době věděl, kdo za škodu
odpovídá (jak bylo výše zdůvodněno) a od března 2010 mu byly známy i skutkové
okolnosti, na základě nichž bylo možno nárok uplatnit u soudu, neboť
rozhodnutím OSSZ ze dne 10. 3. 2010 mu byl od 8. 11. 2009 přiznán invalidní
důchod. Uplatnil-li však tento nárok až žalobou ze dne 29. 11. 2013, tedy po
marném uplynutí promlčecí doby, je závěr odvolacího soudu, že došlo k promlčení
nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako
celku, zcela v souladu s judikaturou. Při posouzení otázky, zda námitka promlčení byla žalovanou uplatněna v rozporu
s dobrými mravy, vycházel odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe, podle níž
dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného
vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích
je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které
se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by bylo možno posoudit
jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) jen v těch výjimečných
případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který
marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace
zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně
tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a
s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely
být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný
zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku
promlčení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněné pod č. 59/2004 Sbírky, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, nebo ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010). Ve včasném uplatnění nároků žalobci žádná
objektivní okolnost nebránila. Krutá bolest, jíž žalobce skutečně trpěl,
takovou okolností být nemohla, neboť skončila nejpozději současně s počátkem
běhu promlčecí doby bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Jde-li pak o nároky na náhradu za ztrátu na výdělku, mohl tyto nároky uplatnit
v žalobě, již podal v roce 2010, přičemž mohl jinou osobu zmocnit, aby potřebné
podklady zajistila v jeho zastoupení. Žalobcem tvrzená okolnost, že mu
zaměstnavatel nevydal potřebné podklady, není sama o sobě důvodem k postupu
podle § 3 obč. zák. a navíc ji nelze přičítat k tíži žalované.
Ze všech těchto důvodů dovolací soud uzavírá, že odvolací soud se při posouzení
námitky promlčení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil,
dovolání proto není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Žalobce napadl dovoláním rozsudek v celém jeho rozsahu, tedy i v části výroku
I, kterým byl vyhovující výrok soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo v
tomto rozsahu rozsudkem odvolacího soudu vyhověno, proto není dovolání
subjektivně přípustné [§ 243b, 218 písm. b) o. s. ř.]. Směřuje-li dovolání
proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu přípustné podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.