21 Cdo 6073/2017-156
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce P. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem
Šafrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8, proti
žalovaným 1) A.T. AUTOSERVIS s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě,
Hybernská č. 1007/20, IČO 28538706, a 2) R. K., narozenému XY, bytem XY, oběma
zastoupeným JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2,
Fügnerovo náměstí č. 1808/3, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn.
20 C 131/2015, o 23 184 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2017 č. j. 62 Co
463/2016-128, takto:
I. Dovolání žalovaných v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení
se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3.
srpna 2016 č. j. 20 C 131/2015-97 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 3 k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 11. 11. 2015 se žalobce
domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu 23 184 Kč s 8,05%
úrokem z prodlení ode dne 26. 9. 2015 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze
žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Žalobu
zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 6. 2013 u žalovaného
1) od 1. 7. 2013 pracoval jako vedoucí autoservisu; mzda mu byla mzdovým
výměrem určena ve výši 25 000 Kč měsíčně. Tento pracovní poměr skončil dne 12.
2. 2015 na základě dohody o rozvázání pracovní poměru uzavřené mezi žalobcem a
žalovaným 1) téhož dne. Současně s dohodou o rozvázání pracovního poměru
žalobce a žalovaný 1) dne 12. 2. 2015 uzavřeli dohodu o vyrovnání finančních
závazků, ve které se žalovaný 1) zavázal k úhradě částky 48 000 Kč, zahrnující
„dlužnou mzdu žalobce za měsíce leden a únor 2015, nárok žalobce na náhradu
mzdy za jím nevyčerpanou dovolenou u žalovaného 1) a dále sjednané odstupné“.
Žalobce a žalovaný 1) dne 12. 2. 2015 uzavřeli též dohodu o splátkách, v níž se
žalovaný 1) zavázal uhradit žalobci částku 48 000 Kč tak, že mu zaplatí dne 12.
2. 2015 částku 5 000 Kč, dne 10. 3. 2015, dne 10. 4. 2015, dne 10. 5. 2015 a
dne 10. 6. 2015 vždy částku 10 000 Kč a dne 10. 7. 2015 částku 3 000 Kč. Ke dni
podání žaloby z dohodnutých splátek žalovaný 1) žalobci zaplatil dne 12. 2.
2015 částku 5 000 Kč, dne 25. 3. 2015 částku 9 816 Kč a dne 28. 5. 2015 částku
10 000 Kč. Žalovaný 1) je proto v prodlení se zaplacením částky 23 184 Kč.
Žalovaný 2) v uvedené dohodě o vyrovnání finančních závazků „převzal za dluh
žalovaného 1) ručení“ tím, že „písemně prohlásil žalobci, že jej uspokojí,
jestliže žalovaný 1) svůj dluh žalobci nesplní“.
Žalovaní se žalobě bránili tím, že na dohodu o vyrovnání finančního závazku je
třeba pohlížet jako na uznání dluhu podle § 2053 občanského zákoníku.
Nesouhlasí s tím, že by žalovaný 1) ke dni 12. 2. 2015 dlužil žalobci částku 48
000 Kč, neboť z předloženého mzdového výměru a výplatních pásek vyplývá, že
žalobci vznikl za měsíc leden 2015 nárok na výplatu čisté mzdy v částce 19 295
Kč (to odpovídá hrubé mzdě ve výši 25 000 Kč), za měsíc únor (s ohledem na to,
že pracovní poměr skončil ke dni 12. 2. 2015) nárok na čistou mzdu v částce 9
816 Kč, tedy celkem žalobci vznikl nárok na výplatu mzdy za dané období ve výši
29 111 Kč. Po zaplacení splátek ve výši 24 816 Kč zbývá tedy k úhradě 4 295 Kč.
K tvrzení žalobce, že částka ve výši 48 000 Kč zahrnuje vedle dlužné mzdy také
náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou a „sjednané odstupné“, žalovaní
namítali, že žalobce blíže nespecifikuje, jaké finanční částky připadají na
jednotlivé nároky, a že o těchto nárocích se nehovoří ani v uznání dluhu ze dne
12. 2. 2015, ani v předžalobní výzvě.
Obvodní soud pro Prahu 3 – poté, co usnesením ze dne 15. 3. 2016 č. j. 20 C
131/2015-56 řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil „ohledně
částky 4 295 Kč“ – rozsudkem ze dne 3. 8. 2016 č. j. 20 C 131/2015-97 žalobu na
zaplacení částky 18 889 Kč s příslušenstvím zamítl a uložil žalobci povinnost
zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 17 257 Kč k rukám advokátky
žalovaných. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pracovní poměr žalobce a
žalovaného 1) založený pracovní smlouvou ze dne 28. 6. 2013 skončil dne 12. 2.
2015 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru z téhož dne, že téhož dne
žalobce a žalovaný 1) uzavřeli dohodu o vyrovnání finančních závazků (mzdy za
odpracovaný měsíc leden 2015 a částečně odpracovaný měsíc únor 2015) ve výši 48
000 Kč (v dohodě nebylo uvedeno, zda tato částka „obsahuje i jiné nároky
žalobce, zejména odstupné a náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou“), že na
základě splátkového kalendáře ze dne 12. 2. 2015 žalovaný 1) uhradil žalobci
tři splátky v celkové výši 24 816 Kč a v průběhu řízení dne 22. 2. 2016 částku
4 295 Kč a že žalobci za leden 2015 náležela hrubá mzda ve výši 25 000 Kč
(čemuž odpovídá 19 295 Kč čistého) a za únor 2015 hrubá mzda ve výši 11 250 Kč
(čemuž odpovídá 9 816 Kč čistého). Dospěl k závěru, že dohoda o vyrovnání
finančních závazků ze dne 12. 2. 2015 není uznáním dluhu ve smyslu ustanovení §
2053 občanského zákoníku, není-li v jejím textu uvedeno, že „žalovaný 1) uznává
svůj dluh vůči žalobci co do důvodu a výše …“. Z listiny podle soudu prvního
stupně vyplývá pouze to, že se žalobce s žalovaným 1) dohodli, že žalovaný 1)
dluží žalobci na nevyplacených mzdách za měsíce leden a únor 2015 částku 48 000
Kč, a z listiny již dále nevyplývá, zda se jednalo o hrubou či čistou mzdu, a o
dalších nárocích žalobce v listině „není zmínka“. Vzhledem k tomu, že žalobce v
řízení neprokázal, že by měl nárok na odstupné (netvrdil ani, na základě jakých
právních skutečností mu nárok na toto odstupné náleží, a z dohody o vyrovnání
finančních závazků tato skutečnost nevyplynula), a dále ani „netvrdil a
neprokazoval, za kolik dní mu nárok na zaplacení nevyčerpané dovolené náleží a
v jaké výši“, byl dle soudu prvního stupně žalobcův nárok opodstatněný pouze v
částce 4 295 Kč. Tu však žalovaný 1) po podání žaloby uhradil a soud prvního
stupně ohledně této částky řízení zastavil k částečnému zpětvzetí žaloby. Ve
vztahu k žalovanému 2) soud žalobu shledal rovněž nedůvodnou, neboť žalovaný 2)
„není aktivně legitimován“, protože podle ustanovení § 346d odst. 5 a § 346e
zákoníku práce dluh, který má zaměstnavatel vůči zaměstnanci, nesmí převzít
jiná osoba a „pokud se smluvní strany odchýlí od takové úpravy, nepřihlíží se k
tomu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2017 č. j. 62 Co
463/2016-128 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným
povinnost zaplatit žalobci 18 889 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 26.
9. 2015 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 4 295 Kč od
26. 9. 2015 do 22. 2. 2016 s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v
rozsahu jím poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného, a rozhodl, že
žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci (k rukám jeho advokáta) společně a
nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26 895 Kč. Odvolací
soud po zopakování některých důkazů dospěl k závěru, že dohoda o vyrovnání
finančních závazků ze dne 12. 2. 2015 je uznáním dluhu podle ustanovení § 2053
občanského zákoníku; soudu prvního stupně vytknul, že nepřihlédl k vůli
účastníků při uzavření této dohody a nereflektoval postoj žalovaného 1) po
jejím uzavření, a to zejména v souvislosti s tím, že v následujícím období po
uzavření dohody v rozmezí 3 měsíců zaplatil žalobci celkem „24 186 Kč“ a v
následné komunikaci mezi účastníky ani nezpochybnil svůj závazek vůči žalobci.
Z obsahu dohody a splátkového kalendáře ze dne 12. 2. 2015 je podle odvolacího
soudu zřejmé, že uznání dluhu učinil žalovaný 1) vůči žalobci, že se jednalo o
dluh ve výši 48 000 Kč z titulu vyrovnání finančních závazků z pracovního
poměru, přičemž v tomto směru je zcela nerozhodné, že v textu dohody je dále
specifikováno, že tuto částku žalovaný 1) dluží žalobci na nevyplacených mzdách
za měsíc leden a únor 2015, když v tomto směru bylo dle odvolacího soudu
nezbytné přihlédnout zejména k tomu, že dohoda účastníků byla uzavírána v
souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobce u žalovaného 1); uzavřel
proto, že „listinu označenou jako dohodu o vyrovnání finančních závazků ve
spojení se splátkovým kalendářem uzavřeným téhož dne, v níž 1. žalovaný uznal
svůj závazek vůči žalobci co do důvodu a výše, lze zcela oprávněně posoudit
jako uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 o. z. za použití § 4 zák. práce“.
Odvolací soud též dospěl k závěru, že ze všech okolností případu je zřejmé, že
částečná plnění žalovaného 1) vůči žalobci, která následovala po uzavření
dohody a splátkového kalendáře, lze posoudit jako uznání zbytku dluhu; také
touto částečnou úhradou závazku žalovaného 1) byla „nastolena“ vyvratitelná
právní domněnka existence dluhu v době uznání. Odvolací soud rovněž nesouhlasil
se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace
žalovaného 2), neboť žalovaný 2) se svým prohlášením, že uspokojí žalobce,
pokud žalovaný 1) svůj dluh nesplní, stal ručitelem žalovaného 1) ve smyslu §
2018 občanského zákoníku, a proto „nemohla obstát argumentace soudu I. stupně
ustanoveními § 346d odst. 5 a § 346e zák. práce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jímž rozsudek
napadli v celém rozsahu. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
žalovaný 1) dohodou o finančním vyrovnání platně uznal svůj dluh vůči žalobci
ve výši 48 000 Kč. Namítají, že „žalobce neprokázal, jaký nárok představovala
žalovaná částka“ a že žalobce [správně žalovaný 1)] „jako dlužník vyvrátil, že
dluh v době uznání trval“. Podle dohody o finančním vyrovnání „dluží
zaměstnavatel společnost AT AUTOSERVIS s. r. o. na nevyplacených mzdách za
měsíce leden a únor 2015 panu P. K. celkem 48 000 Kč“, avšak v řízení bylo
prokázáno, že čistá mzda žalobce za období leden a únor 2015 činila 29 111 Kč,
a tuto částku žalovaný 1) žalobci zaplatil. V řízení nebylo prokázáno, že
částka 48 000 Kč byla tvořena též odstupným, a žalobce později „upustil“ od
tvrzení, že „představuje nevyčerpanou dovolenou“. Ani v „emailové komunikaci“
není zmínka o nároku na odstupné či náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou.
Dovolatelé proto odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil otázku
důkazního břemene, neboť „nerespektoval přesun důkazního břemene z dlužníka na
věřitele v případě uznání dluhu“. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 32 Odo 1173/2004 poukázali na to, že „pouhé uznání závazku nemůže nahradit
chybějící skutková tvrzení ve smyslu § 79 odst. 1 OSŘ“; „o skutkovém vymezení
věci by se mohlo uvažovat, pokud v uznání závazku, na něž by bylo v žalobě
odkázáno, byl závazek uznán co do konkrétních v něm uvedených důvodů“.
Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
„žalobu v plném rozsahu zamítne“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 –
posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání žalovaných přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť částka náhrady nákladů řízení
před soudy obou stupňů, k jejímuž zaplacení byli dovolatelé zavázáni,
nepřevyšuje 50 000 Kč (k povaze akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení v
pracovněprávních věcech srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp.
zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2013). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných
směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 6. 2013 u žalovaného 1) od 1. 7.
2013 pracoval jako vedoucí autoservisu, že mzda byla žalobci mzdovým výměrem
určena ve výši 25 000 Kč měsíčně a že tento pracovní poměr skončil dne 12. 2.
2015 na základě dohody o rozvázání pracovní poměru uzavřené mezi žalobcem a
žalovaným 1) téhož dne. Současně s dohodou o rozvázání pracovního poměru
žalobce a žalovaný 1) [za něhož jednal jednatel R. K.] dne 12. 2. 2015 uzavřeli
dohodu o vyrovnání finančních závazků, podle které žalovaný 1) dluží žalobci
„na nevyplacených mzdách za měsíce leden a únor 2015“ částku 48 000 Kč; mezi
účastníky není sporné, že dohoda obsahuje prohlášení žalovaného 1) o uznání
dluhu. Na dohodu navazoval splátkový kalendář ze stejného dne, ve kterém se
žalobce a žalovaný 1) dohodli, že žalovaný 1) zaplatí žalobci na „uznaný dluh“
dne 12. 2. 2015 částku 5 000 Kč, dne 10. 3. 2015, dne 10. 4. 2015, dne 10. 5.
2015 a dne 10. 6. 2015 vždy částku 10 000 Kč a dne 10. 7. 2015 částku 3 000 Kč.
Žalovaný 1) následně žalobci zaplatil dne 12. 2. 2015 částku 5 000 Kč, dne 25.
3. 2015 částku 9 816 Kč, dne 28. 5. 2015 částku 10 000 Kč a v průběhu řízení
další částku 4 295 Kč, tedy celkem 29 111 Kč. Zaplacená částka odpovídá výši
čisté mzdy žalobce za měsíce leden a únor 2015 (leden 19 295 Kč a únor 9 816
Kč). Žalovaný 2) v uvedené dohodě o vyrovnání finančních závazků prohlásil, že
uspokojí pohledávku žalobce, jestliže tak neučiní žalovaný 1).
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na posouzení, zda došlo k utvrzení závazku uznáním dluhu žalovaným 1), a
na vyřešení s tím souvisejících otázek hmotného práva, jaké jsou od 1. 1. 2014
předpoklady uznání dluhu v pracovněprávních vztazích a jakými pravidly se od
uvedeného dne řídí výklad pracovněprávních jednání. Vzhledem k tomu, že první
právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena a že při
řešení druhé právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že
dovolání žalovaných je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaných je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k
uznání svého dluhu žalovaný 1) přistoupil v dohodě o vyrovnání finančních
závazků ze dne 12. 2. 2015 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb.
a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008
Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č.
382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010
Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č.
341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011
Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č.
399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014
Sb. a č. 250/2014 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9.
2015 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4
zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
29. 12. 2016 (dále též „občanský zákoník“ nebo „o. z.“).
Vzhledem k tomu, že zákoník práce neobsahuje samostatnou úpravu uznání dluhu,
řídí se uznání dluhu v pracovněprávních vztazích příslušnými ustanoveními
občanského zákoníku (§ 2053 a 2054 o. z.).
Podle ustanovení § 2053 o. z. platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i
výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu
uznání v době uznání trvá.
Podle ustanovení § 2054 o. z. placení úroků se považuje za uznání dluhu ohledně
částky, z níž se úroky platí (odstavec 1). Plní-li dlužník dluh zčásti, má
částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že
tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu (odstavec 2). Ustanovení odstavců 1
a 2 neplatí, je-li pohledávka věřitele již promlčena (odstavec 3).
Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní
tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Prohlášení o
uznání dluhu podle ustanovení § 2053 o. z. představuje jednostranné právní
jednání dlužníka adresované věřiteli; to však nebrání tomu, aby prohlášení o
uznání dluhu bylo učiněno ve smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem. Kromě
obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je k
jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (tedy
uznání dluhu „co do důvodu a výše“). Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše
zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení,
stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci
výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel
vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce) důvod dluhu a
jeho výše nepochybně vyplývají (k uvedenému srov. ve vztahu k obdobné právní
úpravě obsažené v ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 33 Odo 133/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4492/2008 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2019/2010).
Protože uznání dluhu je právním jednáním, pro které je pod sankcí neplatnosti
stanovena písemná forma (§ 582 odst. 1 věta první o. z.), musí být určitost
projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranné právní jednání učinil,
případně věřiteli, kterému bylo toto právní jednání adresováno, byl jasný jak
důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. –
vedle již uvedených rozhodnutí – právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. 33 Odo 507/2001, rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 23. 1. 2003 sp. zn. 33 Odo 779/2002 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4975/2010).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu za předchozí obdobné právní úpravy obsažené
v ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. dospěla rovněž k závěru,
že uznává-li dlužník více dluhů, musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy
(co do důvodu i výše) uznává. Pouze v takovém případě je splněna podmínka
určitosti právního jednání (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 376/2003).
Písemné prohlášení podle ustanovení § 2053 o. z. jako výslovné uznání dluhu je
třeba odlišit od konkludentního uznání dluhu podle ustanovení § 2054 o. z. Při
konkludentním uznání dluhu dlužník dluh uznává s účinky podle ustanovení § 2053
o. z. svým faktickým jednáním (placením úroků z dlužné částky nebo plněním
části dluhu), ledaže by pohledávka žalobce byla v době placení úroků nebo
částečného plnění již promlčena. Zatímco uznání dluhu placením úroků není nijak
podmíněno (dobrovolné zaplacení úroků z dlužné částky se bez dalšího považuje
za uznání dluhu), částečné plnění musí být poskytnuto za takových okolností, že
lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i
zbytek dluhu. Tak je tomu především v případě, kdy dlužník částečně plní dluh z
povšechně známého závazkového vztahu, aniž by současně zpochybnil jeho
(zbývající) výši (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v ustanovení
407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinného do 31. 12. 2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2007 sp. zn. 32 Odo 1251/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp.
zn. 23 Cdo 2441/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn.
32 Odo 1115/2004).
Uznání dluhu plní zajišťovací funkci tím, že zakládá právní domněnku existence
dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v
něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo.
Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene)
z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl,
zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná
domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud
v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v
zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda
existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby
tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí
vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li
v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle §
133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2.
2001 sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp.
zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 32
Odo 1160/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo
2206/2010). Uznání dluhu tedy není samostatným zavazovacím důvodem a
existuje-li právní důvod plnění, není uznáním dluhu nahrazen (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 344/2012 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 33 Cdo 897/2010).
Z uvedeného vyplývá, že uznání dluhu je v pracovněprávních vztazích právním
jednáním (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k
právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku,
změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání
vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých
mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Není-li projev
vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze
dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle,
je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle.
Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý
projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li
při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý
výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se
podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako
první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce
vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy
ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který
připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z
hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích)
způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.
Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného
pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017
sp. zn. 21 Cdo 3480/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp.
zn. 21 Cdo 5281/2016).
Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013
(dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem
(srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve
své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98,
který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní
úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014,
opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální
hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné
vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy
podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u
vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li
takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li
(musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z
hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi
zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených
výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní
metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. již
uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
V projednávané věci žalobce a žalovaný 1) dne 12. 2. 2015 uzavřeli dohodu o
vyrovnání finančních závazků, podle které žalovaný 1) dluží žalobci „na
nevyplacených mzdách za měsíce leden a únor 2015“ částku 48 000 Kč, a současně
sjednali splátkový kalendář. Mezi účastníky není sporné, že tato dohoda
obsahuje prohlášení žalovaného 1) o uznání dluhu, neshodli se však na tom, jaké
konkrétní dluhy žalovaný 1) takto uznal. Zatímco podle skutkových tvrzení
žalobce se uznání týká dluhu na mzdě za měsíce leden a únor 2015, náhradě mzdy
za nevyčerpanou dovolenou a „sjednaném odstupném“, podle skutkových tvrzení
žalovaných byl takto uznán jen dluh na mzdě za měsíce leden a únor 2015, která
však již byla žalobci zcela uhrazena. Za těchto okolností měly soudy přistoupit
– jak vyplývá z výše uvedeného – k výkladu projevu vůle žalovaného 1)
vyjádřeného v uvedené dohodě za účelem objasnění jeho obsahu podle pravidel
vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce, přičemž měly
klást důraz na zjištění skutečné vůle žalované 1), kterou v projednávané věci
projevil její jednatel R. K. Náležitě přitom měly vzít v úvahu, že v případě
uznání více dluhů musí z písemného prohlášení dlužníka nebo jeho konkludentního
jednání (částečného plnění dluhu) nepochybně vyplývat, které jednotlivé dluhy
(co do důvodu i výše) uznává.
Odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval. Při výkladu projevu vůle
žalovaného 1) v písemném prohlášení o uznání dluhu přihlédl jen k výši dluhu
vyjádřené v písemném textu a ke skutečnosti, že dohodu o vyrovnání finančních
závazků, v níž je prohlášení obsaženo, žalobce a žalovaný 1) uzavřeli v
souvislosti s rozvázáním jejich pracovního poměru, a v souvislosti s částečným
plněním dluhu žalovaným 1) jen k samotné skutečnosti, že k částečnému plnění
došlo, a k obsahu „emailové korespondence účastníků“, ve které žalovaný 1)
„nezpochybnil svůj závazek vůči žalobci“. Postupoval tak, aniž by se při
výkladu posuzovaného právního jednání pokusil zjistit, jaká byla skutečná vůle
žalovaného 1), kterou projevil jednatel R. K. v písemném prohlášení, resp.
která byla projevena při částečném plnění dluhu, a zda úmysl (záměr)
jednajícího byl nebo musel být žalobci znám (například – za podmínek
stanovených v § 213a a 213 b o. s. ř. – výslechem R. K. a žalobce, popřípadě
provedením dalších důkazů navržených účastníky), a aniž by náležitě reflektoval
výše uvedené odlišnosti pravidel výkladu projevu vůle vyplývajících z
ustanovení § 555 a § 556 o. z. od pravidel výkladu projevu vůle obsažených v
zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném
do 31. 12. 2013 (zejména v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.). Závěr odvolacího
soudu, že „listinu označenou jako dohodu o vyrovnání finančních závazků ve
spojení se splátkovým kalendářem uzavřeným téhož dne, v níž 1. žalovaný uznal
svůj závazek vůči žalobci co do důvodu a výše, lze zcela oprávněně posoudit
jako uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 o. z. za použití § 4 zák. práce“ a že
„také částečná plnění 1. žalovaného vůči žalobci, která následovala po uzavření
dohody a splátkového kalendáře, ve spojení s emailovou korespondencí účastníků,
lze posoudit jako uznání zbytku dluhu“, proto nemůže být správný. To už také
proto, že odvolací soud se nevypořádal se shora uvedeným rozporem v tvrzeních
účastníků, není-li výsledkem provedeného výkladu jeho skutkový závěr o důvodu a
výši jednotlivých dluhů, které žalovaný 1) učinil předmětem svého písemného
prohlášení a na které následně zčásti plnil; není-li uznání dluhu samostatným
zavazovacím důvodem, nelze platné uznání dluhu dovozovat jen na základě
skutkového závěru odvolacího soudu, že „došlo k uznání dlužné částky v celkové
výši 48 000 Kč“.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Mezi základní náležitosti žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první a
druhé o. s. ř. patří vylíčení rozhodujících skutečností, jež předpokládá, že
žalobce vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Musí tedy
uvést alespoň takové rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva,
kterými je předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba
rozhodující skutečnosti nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo
nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem
řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jež brání jejímu věcnému
projednání a pokračování v řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp.
zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné pod č. 135 v časopise Soudní judikatura, roč.
2003).
V žalobním petitu (údaji o tom, čeho se žalobce domáhá), který rovněž
představuje základní náležitost žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první
a druhé o. s. ř., musí být vymezení práv a jim odpovídajících povinností
provedeno přesně a srozumitelně, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná
práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Požaduje-li žalobce
peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou
požaduje, a pokud navrhuje, aby bylo rozhodnuto o více peněžních nárocích se
samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých
uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový
děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého
jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o
věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 25 Cdo
1310/2003).
Není-li uznání dluhu samostatným zavazovacím důvodem, nenahrazuje (nemůže
nahrazovat) samotné uznání dluhu chybějící skutková tvrzení ve smyslu § 79
odst. 1 o. s. ř. O skutkovém vymezení věci by se mohlo uvažovat, pokud by v
uznání dluhu, na něž by bylo v žalobě odkázáno, byl dluh uznán co do
konkrétních v něm uvedených důvodů. Předložené písemné prohlášení o uznání
dluhu uplatněného žalobou by muselo obsahovat takové skutečnosti, kterými se
vylíčí skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 32 Odo
1173/2004). Je-li žalobou uplatněno více peněžních nároků se samostatným
skutkovým základem, musí tyto skutečnosti z písemného prohlášení vyplývat ve
vztahu ke každému jednotlivému nároku, a to včetně údajů o jejich výši.
V posuzovaném případě žaloba uvedené požadavky nesplňuje. Žalobce uplatnil více
peněžních nároků se samostatným skutkovým základem (nárok na mzdu za měsíce
leden a únor 2015, nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou a nárok na
„sjednané odstupné“), aniž v žalobě uvedl peněžitou částku, kterou z titulu
každého jednotlivého nároku požaduje, a nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou
dovolenou a nárok na „sjednané odstupné“ ani skutkově nevymezil tak, aby je
nebylo možné zaměnit s jiným nárokem (mimo údajů o pracovním poměru k nim žádné
jiné skutečnosti neuvedl). Uvedené nedostatky činí žalobu neprojednatelnou a
představují vadu, která brání pokračování v řízení. Soud prvního stupně však
žalobce postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. k jejich odstranění nevedl.
Jestliže potom odvolací soud nezjednal nápravu postupem podle ustanovení § 219a
odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
– správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 3. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu