28 Cdo 344/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Sajdla ve věci
žalobkyně České republiky, Vězeňské služby České republiky se sídlem v Praze 4,
Soudní 1672/1a, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v
Pardubících – Semtíně, budova P9, č. p. 81, proti žalovanému D. A., bytem ve
V., o zaplacení 13.559,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Vsetíně pod sp. zn. 11 C 281/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2011, č. j. 8 Co 131/2011-20, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále též jako
„odvolací soud“) potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, jímž tento soud
zastavil řízení a rozhodl o postoupení věci řediteli Věznice P. Současně bylo
rozhodnuto o nákladech řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že projednání a rozhodnutí dané
věci – v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 13.559,- Kč coby nákladů
výkonu vazby a trestu odnětí svobody žalovaným – nepatří do pravomoci soudů (§
7 odst. 1 zákona č. 63/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Povinnost k náhradě těchto nákladů se řídí
zejména ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody a nevyplývá z občanskoprávního vztahu účastníků. O povinnosti k náhradě
nákladů (v jejich konkrétní výši) pak rozhoduje ředitel věznice podle § 9 odst.
1 vyhlášky č. 10/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na tom nic nemění ani
okolnost, že žalovaný náklady po propuštění z výkonu trestu neuhradil a že
tento svůj závazek písemně uznal. Nedostatek pravomoci soudu je
neodstranitelným nedostatkem této podmínky řízení, kdy soudu nezbývá, než
řízení zastavit a věc postoupit příslušnému orgánu (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
Jím je ředitel věznice, ve které žalovaný vazbu a trest odnětí svobody vykonal.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K otázce
přípustnosti dovolání se v něm nevyslovila, co do důvodů má za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr soudu o nedostatku pravomoci
k projednání a rozhodnutí dané věci, zdůrazňujíc, že svůj nárok opírá o listinu
označenou jako „závěrečné vyúčtování nákladů spojených s výkonem vazby a trestu
odnětí svobody“, v níž žalovaný nárok co do důvodu i výše uznal. Dovozuje
proto, že jde o vztah plynoucí z občanskoprávního vztahu, nikoliv o vztah
veřejnoprávní. Tvrdí, že účelem zákona č. 169/1999 Sb. je regulace vztahů
vznikajících mezi orgány zajišťujícími výkon trestu a samotnými odsouzenými
toliko po dobu výkonu trestu odnětí svobody a nelze proto jeho působnost
rozšiřovat na osoby z výkonu trestu již propuštěné. Má za to, že po vykonání
trestu již ředitel věznice nemůže po odsouzeném žádat úhradu nákladů výkonu
trestu a nemůže postihnout jiné příjmy tohoto dlužníka. Uplatněný nárok
žalobkyně kvalifikuje jako nárok z bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., tvrdíc, že „věznice plnila za odsouzeného to, co měl plnit on sám“. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o
usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné. K žalobkyní označené otázce se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
již opakovaně vyslovil (z mnohých rozhodnutí řešících uvedenou problematiku
srov. např. usnesení ze dne 21. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 897/2010; usnesení ze
dne 22. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 5131/2009; nebo usnesení ze dne 9. listopadu
2011, sp. zn. 28 Cdo 374/2011), uzavíraje, že povinnost odsouzeného k náhradě
nákladů spojených s výkonem vazby a trestu odnětí svobody je stanovena právními
předpisy veřejnoprávní povahy – viz § 152 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), resp. § 35 odst. 1
zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody; konkrétní výši těchto
nákladů pak určuje ředitel věznice svým rozhodnutím (§ 9 odst. 1 a § 11 odst. 1
vyhlášky č. 10/2000 Sb.). V případě odsouzených, kteří náklady nehradili z
odměny ze zaměstnání po dobu výkonu trestu odnětí svobody, je ředitel věznice
oprávněn rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů i po propuštění odsouzeného
z výkonu trestu. Rozhodnutí ředitele o povinnosti k náhradě nákladů je
vykonatelným rozhodnutím správního orgánu, opravňujícím věřitele (žalobkyni) k
podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) – viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn.
20 Cdo 4240/2008, nebo usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 1524/2010. Okolnost, zda odsouzený (žalovaný) svůj
závazek k náhradě nákladů trestního řízení uznal co do důvodu a výše, je z
hlediska úvah o tom, zda je či není dána pravomoc soudu projednat a rozhodnout
danou věc, nezávažná; uznáním závazku se povaha závazku nemění a uznání samo o
sobě samostatným zavazovacím důvodem není (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009).
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku
pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí této (nikoliv soukromoprávní) věci
účastníků je správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy
žalovanému, který by jinak měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu