28 Cdo 374/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause
v právní věci žalobkyně České republiky – Vězeňské služby České republiky se
sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou,
advokátkou se sídlem v Pardubicích – Semtíně, budova P 9, č. p. 81, proti
žalovanému J. G., trvale bytem v J., zastoupenému opatrovníkem městem V., se
sídlem ve V., o zaplacení částky 13.099,- Kč, vedené u Okresního soudu ve
Vsetíně pod sp. zn. 11 C 343/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2010, č. j. 11 Co 366/2010-40, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne
8. 12. 2009, č. j. 11 C 343/2009-5, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2010,
č. j.
11 Co 366/2010-40, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
jako příslušnému orgánu (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí
částku 13.099,- Kč, jež představuje neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici P. Žalovaný sice uznal svůj dluh vůči žalobkyni a zavázal se
po propuštění z výkonu trestu splácet dlužnou částku, avšak svůj dluh splatil
pouze částečně. Okresní soud odkázal na § 35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o
výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále též
jen zákon „o výkonu trestu odnětí svobody“), zakládající povinnost odsouzeného
hradit náklady výkonu trestu, a na § 9 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb., dle
nějž rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu vydá ředitel
věznice. Dovodil tak, že v dané věci není dána pravomoc soudu, ale jiného
orgánu, pročež v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil
a rozhodl o postoupení věci orgánu, jemuž přísluší o věci rozhodovat. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě,
jenž je usnesením ze dne 30. 8. 2010, č. j. 11 Co 366/2010-40, potvrdil (výrok
I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
odmítl tvrzení žalobkyně, že žalované plnění představuje bezdůvodné obohacení
vzniklé na straně žalovaného. Povinnost hradit náklady výkonu trestu nevyplývá
z občanskoprávních vztahů a rozhodování o této povinnosti nelze podřadit ani
pod spory a jiné právní věci uvedené v § 7 odst. 1
a odst. 3 o. s. ř., neboť zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody, neupravuje rozhodování o ní soudem, ale ve spojení s vyhláškou č. 10/2000 Sb. přenechává toto rozhodnutí řediteli příslušné věznice. Není-li dána
pravomoc soudu, není splněna základní podmínka řízení, a je na místě přistoupit
k jeho zastavení. Samotné uznaní dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. přitom není
důvodem k založení pravomoci soudu v daném sporu, jelikož uznáním vzniká pouze
vyvratitelná právní domněnka existence dluhu k okamžiku jeho uznání, nikoliv
však nový závazek. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně
o postoupení věci řediteli věznice jako osobě oprávněné rozhodovat o otázce
nákladů výkonu vazby a trestu odnětí svobody, včetně toho, zda jde již o věc
rozhodnutou či zda není na místě rozhodnout o vymáhání uložené povinnosti. S
ohledem na tyto úvahy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně
správné potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního
stupně podala žalobkyně dovolání, neboť rozhodnutí dle ní spočívají na
nesprávném právním posouzením věci, a je tedy naplněn dovolací důvod ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudy obou stupňů dle dovolatelky pochybily
nesprávným určením rozsahu aplikovatelnosti předpisů trestního práva, zejména
pak trestního řádu, jež nedopadá na osoby propuštěné z výkonu trestu.
Rovněž
předmětem zákona o výkonu trestu odnětí svobody jsou pouze otázky týkající se
vymezení práv a povinností mezi orgány zajišťujícími výkon trestu a
odsouzenými, včetně možnosti požadovat náhradu nákladů spojených s výkonem
trestu již během samotného výkonu trestu, a působnost tohoto předpisu nelze
rozšiřovat i na osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody. Nárok
dovolatelky pak má povahu bezdůvodného obohacení dle § 454 obč. zák., neboť za
žalovaného bylo plněno v době výkonu trestu to, co měl plnit sám. Existenci
závazku žalovaného vůči dovolatelce dokládá i písemné uznání dluhu
dle § 558 obč. zák. (učiněné až po propuštění z věznice), jež je institutem
soukromoprávním. Dovolatelka se domáhá práva na zaplacení částky dle
předmětného uznání a nikoliv dle rozhodnutí ředitele věznice. Propuštěním
žalovaného z výkonu trestu odnětí svobody nabyl nárok vůči žalovanému
soukromoprávní povahy, což odpovídá i tomu, že po propuštění nemá již ředitel
věznice ve vztahu k odsouzenému nadřízené postavení. Ředitel věznice může v
souladu se zákonem č. 169/1999 Sb. svým rozhodnutím postihnout pouze příjmy
pobírané osobou ve výkonu trestu po dobu jeho trvání, příjmy pobírané
odsouzeným po propuštění z výkonu trestu ředitel věznice postihnout nemůže. Rozhodnutí ředitele věznice by za těchto okolností byla neplatná, a tudíž i
neúčinná. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Napadla-li dovolatelka svým podáním výslovně i správnost usnesení soudu prvního
stupně, pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud není funkčně příslušný k
projednávaní opravných prostředků směřujících proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení, jež brání projednání věci, a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo,
než dovolací řízení v tomto rozsahu dle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2849/1999). Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., je přípustnost
dovolání dána ustanovením § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolání však není možno považovat za důvodné.
Nejvyšší soud již dříve
ve své judikatuře dovodil, že rozhodnutí ředitele věznice vydané za účelem
úhrady nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody, tedy za účelem
splnění povinnosti vyplývající jak z ustanovení § 152 zákona č. 141/1961 Sb.,
trestního řádu, tak i § 35 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody, a blíže specifikované prostřednictvím ustanovení vyhlášky č. 10/2000
Sb., je třeba považovat za vykonatelné rozhodnutí správního orgánu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4240/2008,
vykonatelnost rozhodnutí ředitele věznice byla dále akceptována např. i v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 560/2005). Lze
sice souhlasit s dovolatelkou,
že ředitel věznice není po propuštění vězně v takovém mocenském postavení, aby
mohl své rozhodnutí i odpovídajícím způsobem realizovat, nic mu však nebrání v
tom,
aby se domáhal výkonu rozhodnutí dle části šesté zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu. Postup, dle nějž by byla povinnost nejprve uložena
ředitelem věznice, posléze konstatována soudem v nalézacím řízení a pak teprve
by bylo přikročeno k výkonu tohoto rozhodnutí, by zbytečně zatěžoval nejen
soudy, ale i ředitele věznice a odsouzeného. K tomu je záhodno dodat, že
odsouzenému tímto není upírána možnost ochrany před případným pochybením
ředitele věznice při rozhodování o náhradě nákladů výkonu trestu, neboť se
může domáhat přezkumu tohoto rozhodnutí u generálního ředitele Vězeňské služby
(srov. § 9 vyhlášky č. 10/2000 Sb.) a případně i v rámci správního soudnictví
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 8 Afs
145/2005). Tyto závěry nelze považovat za popřeny pouze v důsledku toho, že
žalovaný svůj dluh
dle § 558 obč. zák. uznal. Nejvyšší soud opakovně zdůraznil, že uznáním dluhu
se konstruuje vyvratitelná domněnka existence dluhu v době jeho uznání, samotné
uznání však není samostatným zavazovacím důvodem, a nelze jím tedy založit nový
závazek či měnit charakter stávajícího závazku, ale jen uznat závazek již
existující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 667/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21
Cdo 4228/2009). Uznání dluhu tedy nemůže nic změnit na tom, že povinnost
žalovaného vyplývá z výše uvedených předpisů a následně vydaného rozhodnutí
ředitele věznice, a měla by být tedy vymáhána způsobem tomu odpovídajícím, a
nikoliv za pomocí konstrukce dalšího zavazovacího důvodu. Závěry soudů nižších
stupňů tedy lze považovat za správné, pročež Nejvyšší soud dovolání dle § 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, § 146 odst. 2,
věty první, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že na straně žalovaného, jenž by na
jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr.