33 Cdo 667/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr.
L. P., proti žalované M. M., o zaplacení 60.000,- Kč, vedené u Okresního soudu
v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 76/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2008, č.j. 12 Co 387/2008-27, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud ve
věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 6.
2008, č.j. 15 C 76/2008-15, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl.
II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno
přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání
obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř).
Dovolatel má za to, že žalovaná pouhým přednesem ani odmítnutím dědictví
domněnku existence dluhu nevyvrátila a že odvolací soud v důsledku nesprávného
výkladu ustanovení § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), prohlásil perfektní právní akt
žalované bezdůvodně za neplatný.
V souzené věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce jako věřitel uzavřel
s manželem žalované J. M. jako dlužníkem a jeho strýcem K. H. jako ručitelem
dne 16. 2. 1996 smlouvu o půjčce 300.000,- Kč. Jednalo se o půjčku pro
podnikání J. M., nejednalo se o společný dluh s žalovanou, která nebyla stranou
smlouvy o půjčce. Po smrti manžela žalovaná dne 31. 7. 1999 s odvoláním na
uvedenou smlouvu o půjčce uznala svůj dluh a zavázala se jej spolu s K. H. do
31. 7. 2001 zaplatit. Dědictví po zemřelém manželovi žalovaná odmítla.
Uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je zajišťovacím institutem, jehož podstatou
je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu
posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu,
ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který
namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn či zanikl jinak, nebo že byl převeden
na jiného, aby to prokázal. K platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je
kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento
jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib
zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a
výše). Uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím tedy
založit nový závazek, ale jen uznat závazek již existující.
Rozhodnutí odvolacího soudu, i když to v něm není výslovně vyjádřeno, spočívá v
první řadě na úsudku, že žalovaná uznala neexistující dluh, neboť nebyla
účastnicí smlouvy o půjčce, nejednalo se ani o společný dluh s manželem, který
smlouvu jako dlužník uzavřel, a žalovaná za dluh zemřelého manžela neodpovídá
ani jako jeho dědička (§ 470 obč. zák.), neboť dědictví odmítla. Jinými slovy,
žalovaná vyvrátila zákonnou domněnku, že jí uznaný dluh po právu vznikl,
existoval a v době uznání trval.
Případná neexistence uznaného dluhu (závazku) nečiní právní úkon uznání dluhu
(závazku) neplatným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp.
zn. 32 Odo 453/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29
Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 7/2002 pod č. 127,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005). Je tedy
třeba přisvědčit dovolateli, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti uznání
dluhu žalovanou není správný.
Dovolání však přesto nelze shledat přípustným, neboť je zřejmé, že ani správné
posouzení uvedené otázky nemůže vést pro dovolatele k příznivějšímu výsledku.
Domněnku existence uznaného dluhu totiž žalovaná vyvrátila a žalobce ani
netvrdil a v řízení nevyšlo najevo, že mu částku, jíž se domáhá, žalovaná dluží
z jiného než v uznání dluhu uvedeného právního důvodu.
Výtka, že z tvrzení žalované a z toho, že odmítla dědictví, nebyla domněnka
existence dluhu vyvrácena, vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř.; ten je k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. nezpůsobilý.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalované, která by na jejich náhradu jinak
měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu