33 Cdo 1368/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Kolínským, advokátem se sídlem v České
Lípě, Pátova 777, proti žalovanému P. U., zastoupenému Mgr. Pavlínou Marešovou,
advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení
55.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
25 C 68/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
2. prosince 2008, č. j. 35 Co 474/2008-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 10.356,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Pavlíny Marešové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí
135/19.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. května 2008, č. j. 25 C 68/2007-60, uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci částku 55.000,- Kč s 0,5% úrokem z prodlení z částky 50.000,-
Kč za každý den prodlení od 1. 5. 2006 do zaplacení, a rozhodl o nákladech
řízení. Vzal za prokázané, že prohlášením ze dne 23. 2. 2006 žalovaný uznal, že
dluží žalobci částku 50.000,- Kč z titulu dohody o půjčce ze dne 15. 2. 2006.
Ve stejné listině prohlásil, že nezaplatí-li uvedenou částku do 1. 3. 2006,
zaplatí rovněž smluvní pokutu ve výši 5.000,- Kč a dále poplatek z prodlení
0,5% za každý den prodlení od 1. 5. 2006 do zaplacení. Soud prvního stupně
přijal skutkový závěr, že žalovaný zprostředkovával zakoupení dvou počítačů -
jeden pro žalobce, druhý pro jeho firmu Veterinární zásobování s. r. o., a za
tímto účelem obdržel 47.084,- Kč. Dodané počítače byly u žalovaného
reklamovány. Jelikož reklamace podle žalobce nedopadla k jeho spokojenosti,
došlo k sepsání uznání dluhu ve výši 50.000,- Kč. Žalobce písemnou výzvou dne
18. 4. 2006 žalovaného požádal o zaplacení částky 55.000,- Kč, na což žalovaný
reagoval návrhem z 2. 5. 2006 o možnosti úhrady dluhu ve čtyřech splátkách.
Prohlášení žalovaného z 23. 2. 2006 posoudil soud prvního stupně jako uznáním
dluhu ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zdůraznil přitom, že uznání dluhu
zakládá vyvratitelnou domněnku, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo, a
dlužník se může bránit námitkou, „že dluh nevznikl, že byl splněn nebo že
zanikl jinak“. Žalovanému se v řízení nepodařilo zpochybnit uvedenou
vyvratitelnou domněnku. Nedůvodnou shledal jeho námitku neexistence smluvního
vztahu z půjčky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2008, č. j. 35 Co
474/2008-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl;
současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po částečném
zopakování dokazování dospěl k závěru, že účastníci žádnou smlouvu o půjčce
neuzavřeli; převzal-li žalovaný nějaké peníze, šlo o zálohu na nákup počítačů.
Z příjmového pokladního dokladu ze dne 23. 1. 2006 vyplývá přijetí částky
47.084,- Kč od firmy Veterinární zásobování, s. r. o., přičemž jako účel platby
je uvedeno: „NOTEBOOK 2x“; u označení žalovaného byla označena jeho pražská
adresa a název jeho obchodní firmy - CUBEMEDIA. Žalobce před odvolacím soudem
upřesnil skutková tvrzení v tom směru, že částka, jež byla předmětem žaloby,
byla určena na koupi dvou počítačů – notebooků, a to pro manželku do její firmy
a osobně pro něho. Částku 50.000,- Kč na koupi počítačů předal svému synovi, a
zřejmě proto byla v uznání dluhu, které sepsal pan S., tato částka uvedena.
Nejednalo se tedy o dvě různé částky – prvá ve výši 47.084,- Kč a o druhá ve
výši 50.000,- Kč. S odvoláním na § 558 obč. zák. odvolací soud připomněl, že se
žalobce na žalovaném domáhal zaplacení 50.000,- Kč z titulu půjčky, a svůj
nárok prokazoval listinou, v níž žalovaný závazek uznal jako by šlo o půjčku.
Zdůraznil, že uznaní dluhu jako jednostranný právní úkon plní zajišťovací
funkci tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tímto
právním úkonem nezaniká původní závazek dlužníka ani nevzniká závazek nový.
Shora řečené znamená, že uznání dluhu není novým právním důvodem závazku, nýbrž
pouze usnadňuje věřiteli procesní situaci v případě sporu, neboť ten nemusí
prokazovat vznik dluhu ani jeho výši v době uznání. Z dokazování vyplynulo, že
žalovaný obdržel peníze nikoliv jako půjčku, ale proto, že je měl použít k
nákupu notebooků (podle žalobce šlo o 50.000,- Kč, podle žalovaného jen o
47.084,- Kč). Vyplaceny mu byly firmou Veterinární zásobování, s. r. o., a
nikoliv žalobcem. Žalovanému se podařilo vyvrátit právní domněnku existence
dluhu podle listiny ze dne 23. 2. 2006, neboť závazek vrátit dluh z půjčky mu
nevznikl. Úspěšným vyvrácením právní domněnky existence dluhu žalovaným přešlo
důkazní břemeno o trvání jeho závazku ze smlouvy o půjčce na žalobce, který měl
prokazovat důvodnost svého nároku opírajícího se o tento právní titul (právní
důvod k plnění). Z provedeného dokazování navíc (viz příjmový pokladní doklad
č. 1 z 23. 1. 2006) plyne nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce,
neboť peníze získal žalovaný od firmy, nikoliv od něho.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) opřel o § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), uplatňuje dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu
soudu vytýká, že jeho rozhodnutí nemá v podstatné části podle obsahu spisu
oporu v provedeném dokazování, neboť pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, a že rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal osobní
finanční půjčku žalovanému, ačkoli v listině ze dne 23. 2. 2006 žalovaný „uznal
svůj dluh, který měl, jak sám tvrdí v době uznání vůči žalobci“. Zdůrazňuje, že
v době uznávacího prohlášení, tj. dne 23. 2. 2006 a ani následně ke dni 2. 5. 2006 žalovaný nezpochybnil existenci finančního závazku vůči žalobci, neboť
věděl, že žalobce převzal peníze od svojí manželky, jednatelky Veterinárního
zásobování spol. s r. o., ty pak předal svému synovi a ten je poskytl
žalovanému. Z důvodu nedodání 2 ks notebooků požadovala společnost Veterinární
zásobování spol. s r. o. vrácení částky 47.084,- Kč a na základě tohoto
požadavku vrátil žalobce peníze původnímu věřiteli, o čemž žalovaného
informoval při osobním jednání dne 15. 2. 2006, při kterém došlo k dohodě, že
žalovaný vrátí žalobci částku 50.000,- Kč, kterou společně označili za půjčku. Dovolatel prosazuje názor, že odvolací soud nesprávně dovodil, „že nebylo
prokázáno, že by peníze žalovanému poskytl přímo žalobce a že (…) peníze byly
půjčkou ve vztahu k žalobci“. Pochybnosti o vůli žalovaného při sepisování
uznávacího prohlášení ze dne 23. 2. 2006 měl odvolací soud překlenout za
použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 ve spojení s § 37 odst. 2 obč. zák. Citované uznávací prohlášení, návrh ze dne 2. 5. 2006 a svědecká výpověď
J. B. ml. prokazují jeho tvrzení. Nesprávným rovněž shledává závěr o nedostatku
jeho aktivní legitimace. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako zjevně
bezdůvodné odmítl, popř. je jako nedůvodné zamítl. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238
a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu žalobce brojí proti závěru
odvolacího soudu, že neprokázal existenci smlouvy o půjčce. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co
bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z
logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné)
skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Skutkový závěr, že sporná částka nebyla žalovanému předána podle smlouvy o
půjčce, nýbrž za účelem zakoupení dvou notebooků, přijal odvolací soud – jak se
podává z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování. Náležitě a zcela
logicky (s přihlédnutím k obsahu příjmového pokladního dokladu ze dne 23. 1. 2006 a přednesu žalobce u jednání dne 2. 12. 2008, kdy uvedl, že žalovanému
předaná částka byla určena na koupi notebooků, jíž byl pověřen) přitom
zdůvodnil, proč na rozdíl od soudu prvního stupně má zato, že ke vzniku smlouvy
o půjčce nedošlo. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v
úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů
účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v
jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z
hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický
rozpor.
Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů
zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného
rozsudku. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn
opodstatněně. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na úsudku, že žalovaný uznal neexistující
dluh, neboť částka, kterou převzal, nebyla půjčkou, nýbrž sloužila k realizaci
jiného závazkového vztahu. Tím, že prokázal, že smlouva o půjčce nevznikla,
vyvrátil zákonnou domněnku, že mu uznaný dluh po právu vznikl, existoval a v
době uznání trval. Podle § 558 obč. zák. zná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do
důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má
takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho
promlčení. Uznání dluhu je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které
jsou souhrnně upraveny v ustanovení § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž smyslem
a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Zajišťovací
funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím
se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat
vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na
dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn či zanikl jinak, nebo
že byl převeden na jiného, aby to prokázal. K platnému uznání dluhu podle § 558
obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby
tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm
příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu
a výše). Uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím tedy
založit nový závazek, ale jen uznat závazek již existující. Tímto právním
úkonem přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Neexistence uznaného
dluhu (závazku) přitom nečiní uznání dluhu (závazku) neplatným (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura 7/2002 pod č. 127, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005). Právní důvod vzniku závazku, nemusí sice být vždy v listině obsahující
uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen;
uznáním dluhu se právní důvod vzniku závazku nemění.
Protože uznání dluhu je
právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§
40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a
výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který
jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon
adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to
poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní
kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho
obsahu ani u třetích osob. Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena
domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení
nevyšel najevo opak. Jestliže žalovaný dne 23. 2. 2006 podle § 558 obč. zák. uznal vůči žalobci svůj
dluh co do důvodu i výše s příslibem jej vrátit, přešlo na něj důkazní břemeno
ohledně prokázání neexistence dluhu. Proto žalobce (věřitel) ve sporu nemusel
prokazovat vznik dluhu ani jeho výši v době uznání a naopak žalovaný (dlužník)
musel prokázat, že jeho písemně uznaný dluh vůči žalobci nevznikl, případně
zanikl. Závěr odvolacího soudu, že existence uznaného dluhu byla v řízení
žalovaným vyvrácena tím, že se mu podařilo prokázat (unést důkazní břemeno), že
dluh ve vztahu k žalobci nevznikl, je správný. Je-li prokázáno, že dluh vůbec
nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence dluhu
vyvrátit (§ 133 o. s. ř. ), jelikož je jejím opakem (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004). Rozložení
důkazního břemene odvolací soud vyhodnotil v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna
1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo
988/2004) i s tím, jak je tato otázka pojímána v odborné literatuře (srovnej
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 618 s.). Protože se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení
neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které
mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.330,- Kč (§ 2
odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č.484/200 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů) a z částky 1.726,- Kč odpovídající 20% dani z přidané
hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).