NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 1173/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr.
Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně G.
S. M. A., zastoupené JUDr. Z. H., advokátem, proti žalovanému J. A. E., o
zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn.18 Cm 302/95, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2004, č.j. 5 Cmo
349/2003-105, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze
dne 20. března 2003, č.j. 18 Cm 302/95-82, ve znění opravného usnesení ze dne
30. června 2003, č.j. 18 Cm 302/95-101, jímž Krajský soud v Brně odmítl žalobu
o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím a žalovanému nepřiznal náhradu
nákladů řízení (první výrok). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů
odvolacího řízení žádnému z účastníků (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně, přes
řádnou výzvu k odstranění vad žaloby s upozorněním na následky jejího
nesplnění, žalobní návrh o skutková tvrzení v potřebném rozsahu nedoplnila,
přičemž tak neučinila ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o
jejím odmítnutí. Žalobní tvrzení jsou zcela obecná a skutek, resp. skutky,
které mají být předmětem žalobního návrhu, jimi vymezen není. Ze žaloby je
podle odvolacího soudu zřejmé pouze to, že se jí žalobce domáhá
po žalovaném zaplacení kupních cen (resp. jejich nedoplatků) za dodané zboží s
tím, že jde o více jednotlivých dodávek zboží žalovanému v období září
1993 až prosinec 1994. Postrádá v ní však konkrétní skutková tvrzení ohledně
vzniku jednotlivých závazkových vztahů se žalovaným včetně data
jejich vzniku, jakož i údaje o dodání zboží, a to zejména v tom směru, kdy byly
jednotlivé dodávky uskutečněny, množství dodaného zboží a jaká byla cena těchto
jednotlivých dodávek. Odvolací soud dále vysvětlil, že vylíčení rozhodujících
skutečností nelze nahradit odkazem na přílohy žaloby a důkazy, jelikož ve
sporném řízení ovládaném zásadou projednací účastník nemůže svou povinnost
tvrzení přenášet na soud a požadovat, aby soud v dokladech a
důkazech dohledával rozhodující skutečnosti, které měl žalobce uvést v žalobním
návrhu, a aby takto za žalobce skutkový děj konstruoval.
Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud odvolací námitku žalobkyně,
opírající se v této souvislosti o jí citovaná dvě rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č.j. 8 Cmo 15/2000-29, a ze dne
28. února 2000, č.j. 8 Cmo 59/2000-35, že za absence podrobnějších skutkových
tvrzení je dostatečným podkladem tvrzení o uznání peněžitého závazku.
Vysvětlil, že samotné uznání závazku nemůže chybějící skutková tvrzení
nahradit. Rozhodující skutečnosti musí být v žalobě vylíčeny vždy, jelikož z ní
musí být nepochybně jasné, jaký skutek je předmětem řízení. Hmotněprávní uznání
závazku je pak podle odvolacího soudu významným důkazním prostředkem, který
významně posiluje procesní situaci žalobce. Žalobce nemusí prokazovat tvrzení o
skutkových okolnostech obsažených v žalobě, jelikož předložení k důkazu
písemného uznání žalovaného závazku dlužníkem zakládá vyvratitelnou právní
domněnku o trvání uznaného závazku v uznaném rozsahu v době uznání a důkazní
břemeno přechází ze žalobce na žalovaného. Aby však mohlo být uznání závazku v
řízení použito a výše uvedená právní domněnka nastala, musí být závazek, k
němuž se uznání vztahuje, v žalobě vylíčen nezaměnitelně tak, aby bylo jasné, o
jaký závazek se vlastně jedná. Jelikož nedostatek rozhodujících skutkových
tvrzení, který nebyl odstraněn ani v rámci odvolání, je vadou bránící
pokračování v řízení, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí
žaloby jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu do všech výroků napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc
jeho přípustnost o ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu byla zkrácena
na svém právu na soudní ochranu, které jí přiznává Listina základních práv a
svobod, přičemž poukazuje na potřebu sjednocení rozdílného právního výkladu
dané problematiky zastávaného odvolacími soudy.
Podle názoru dovolatelky žaloba vady bránící pokračování v řízení nevykazuje.
Tvrdí, že předmět řízení je nezaměnitelně s jakýmkoliv jiným skutkovým dějem
individualizován dostatečně natolik, aby v řízení mohlo být pokračováno a
žaloba mohla být projednána. Zastává názor, že rozhodující skutková tvrzení
byla určitě a konkrétně v potřebném rozsahu vylíčena již v žalobě, přičemž
navíc na výzvu soudu doplnila všechny jím požadované skutečnosti, kdy náležitě
objasnila hmotněprávní důvod vzniku závazku a objasnila principy fungování
zavedeného obchodního styku. Uvádí, že tvrzení obsažená v žalobě a v jejím
doplnění ze dne 19. března 2003 zahrnují popis závazkového vztahu, co bylo
plněno, výši závazku a jeho splatnost. Pokud jde o výši pohledávky a její
splatnost, je třeba podle dovolatelky vyjít z uznání závazků. Jelikož nikdy
netvrdila, že dodala zboží žalovanému, nemohla ani tvrdit, jaké zboží, kdy a v
jakém množství bylo žalovanému dodáno. Vysvětluje, že předmětem žaloby není
nárok na zaplacení kupní ceny za zboží jí dodaného žalovanému, nýbrž „jiný
nárok vyplývající z toho, že žalobce kupní cenu uhradil třetímu
subjektu za žalovaného“.
Podle názoru dovolatelky je jí doložené uznání závazku nejen významným důkazem
ovlivňujícím její důkazní pozici, jak naznal odvolací soud, ale její „tvrzení
ohledně těchto uznání závazků je rovněž nutné považovat za popis skutkového
děje“. Uvádí, že tvrzením v žalobě, že žalovaný závazek uznal, vylíčila
rozhodující skutečnosti ve vztahu k existenci závazkového vztahu ke dni podpisu
těchto uznání závazku. K samotnému uznání závazku žalovaným pak uvádí, že
žalovaný svými podpisy na předmětných dvou směnkách vystavených vždy na částku
300.000,- Kč (jedna se splatností 15. ledna 1995 a druhá se
splatností 31. března 1995) projevil určitě a srozumitelně svou vůli tak, že
uznává svůj konkrétní závazek vůči žalobkyni. Tvrdí, že s ohledem na skutkové
tvrzení ohledně uznání závazku, jímž doplnila svá ostatní tvrzení a dostatečně
individualizovala jí tvrzený skutkový děj tak, aby byl nezaměnitelný, jakož i s
ohledem na doložení listinného důkazu o existenci dluhu a nastoupivší
vyvratitelnou právní domněnku existence závazku, není její povinností zcela
konkrétně uvádět hmotněprávní důvody vzniku závazku Opačný výklad by podle
dovolatelky zpochybňoval samotný smysl a význam uznání dluhu podle ustanovení §
323 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jehož se, stejně jako v
odvolání, dovolává.
Dovolatelka poukazuje na podporu jí zastávaného názoru na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 2425/2002, podle jehož právního
závěru není uznání dluhu novým právním důvodem vzniku závazku a usnadňuje
věřiteli procesní situaci v případě sporu, jelikož věřitel nemusí prokazovat
vznik dluhu a ani jeho výši v době uznání. Skutečnost, že s ohledem na uznání
závazku nemusela prokazovat vznik dluhu, dovolatelka dovozuje i z jí uváděných
publikovaných odborných komentářů k § 323 obch. zák.
Podle názoru dovolatelky rozhodl odvolací soud rozdílně od dřívějších dvou
shora citovaných rozhodnutí, v nichž Vrchní soud v Praze konstatoval, že při
absenci podrobnějších skutkových tvrzení je dostatečným podkladem tvrzení o
uznání peněžitého závazku a že nesplnění povinnosti žalobce
připojit k návrhu (žalobě) listinné důkazy, jichž se žalobce dovolává, není
důvodem pro zastavení řízení, jelikož o nedostatek podmínky řízení ani o vadu
nejde.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud z důvodu nesprávného právního posouzení
věci zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 3 části věty před
středníkem o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu
(žaloby), není však důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, k nimž je v případě
přípustného dovolání dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou), se ze spisu nepodávají a ani dovolatelka
netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo. Nejvyšší soud proto posoudil věc z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Dovolací argumenty žalobkyně jsou kritikou právního posouzení věci odvolacím
soudem při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby) co do vylíčení
rozhodujících skutečností.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Žaloba jako podání, kterým se zahajuje řízení před soudem, musí
obsahovat kromě obecných náležitostí uvedených v ustanovení § 42
odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst.
1 o. s. ř.).
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími
skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které
jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud
rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí
skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém
rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp.
zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník
1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní
charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět.
Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po
skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů
jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení § 83 o.
s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu
ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci
pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se
nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení,
musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v § 42 odst. 4 a §
79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného
práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43
odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující
skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října
2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209);
povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících
skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu,
kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu
žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne
15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze
dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k
dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení
řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla
projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími
skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením § 101 odst. 1
písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve
věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a
pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo
je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné,
neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez
dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi
tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve
účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které
neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo
neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka
poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes
výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro
tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení,
odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena
nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že
žaloba je neprojednatelná, jelikož v důsledku obecnosti žalobních
tvrzení není skutek, resp. skutky, které mají být předmětem žaloby, dostatečně
individualizován. Tento právní závěr shledává dovolací soud správným.
Z obsahu předloženého spisu dovolací soud zjistil, že v žalobě ze dne 11.
května 1995 (č.l. 1 spisu) žalobkyně skutkově tvrdila pouze to, že jí vznikla
vůči žalovanému pohledávka za odebrané zboží v celkové výši 600.000,- Kč. Dále
uvedla, že žalovaný tento svůj závazek uznal vůči ní tím, že dne 30. prosince
1994 podepsal dvě směnky obojí vystavené na částku 300.000,- Kč. Obě tyto
směnky sice dle názoru žalobkyně postrádají podstatné náležitosti směnky, jedná
se však dle jejího mínění o uznání závazku ve smyslu § 323 obch. zák. I když
splatnost uvedené pohledávky uplynula, žalovaný jí uhradil pouze částku
200.000,- Kč, zbývá mu tak doplatit dluh 400.000,- Kč, jehož vyrovnání se po
něm žalobou domáhá.
Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že tvrzení obsažená v žalobním návrhu
jsou zcela obecná a že skutek, který má být předmětem žaloby, jimi v potřebném
rozsahu vylíčen není. Za této situace proto postupoval soud prvního stupně
správně, když žalobkyni usnesením ze dne 20. února 2003 (č.l. 60 spisu) podle §
43 odst. 1 o. s. ř. vyzval k doplnění návrhu na zahájení řízení se zdůvodněním,
že žaloba je neúplná, jelikož neobsahuje potřebná skutková tvrzení k posouzení
uplatněného nároku. Soud prvního stupně konkrétně uvedl, jaké skutečnosti má
doplnit – požadoval uvést, na základě jaké, popřípadě jakých kupních smluv či
jiné závazkového vztahu bylo fakturováno, kdy a co bylo plněno, kdy byly
splatné kupní ceny, od kdy je žalovaný v prodlení a která část z kupní ceny a
kdy byla uhrazena. Současně ji řádně poučil o odmítnutí žaloby podle § 43 odst.
2 o. s. ř., nebude-li ve stanovené lhůtě doplněna.
Je třeba rovněž přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobkyně svým podáním ze
dne 19. března 2003 (č.l. 61 spisu), kterým reagovala na výzvu soudu k
odstranění vad žaloby, ani v odvolání ze dne 10. dubna 2003 (č.l. 89 spisu)
proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, soudem
prvního stupně vytýkané vady žaloby neodstranila. V doplnění návrhu na
zahájení řízení žalobkyně popsala obecný princip fungování trojstranného
obchodního styku, který probíhal mezi ní, žalovaným jako maloobchodním
prodejcem a třetím subjektem jako smluvním dodavatelem. Uvedla,
že dodavatel dodal zboží žalovanému, na něhož vystavil fakturu za dodávku zboží
s tím, že kopie faktury byla zaslána žalobkyni, která předmětnou částku
dodavateli uhradila. Dále sdělila, že principy uvedeného fungování obchodního
styku, jakož i splatnost jednotlivých pohledávek žalobkyně vůči žalovanému byly
mezi účastníky řízení sjednány. Předmětný dluh se skládá z několika desítek
dílčích pohledávek vzniklých na základě popsaného obchodního styku a
vztahujících se k jednotlivým dodávkám zboží ze strany smluvních dodavatelů
žalovanému za období září 1993 až prosinec 1994 s tím, že splatnost
jednotlivých pohledávek žalobkyně vůči žalovanému vzniklých na základě těchto
dodávek nastala v období od 20. listopadu 1993 do 31. března 1995. Před
podáním žaloby – dne 26. ledna 1995 - žalovaný uhradil na úhradu dluhu částku
200.000,- Kč, s úhradou celkové částky 100.000,- Kč je žalovaný v
prodlení od 16. ledna 1995 a s úhradou celkové částky 300.000,- Kč je
žalovaný v prodlení od 1. dubna 1995.
V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby žalobkyně v
podstatě poukázala na svá tvrzená uvedená již před soudem prvního stupně se
zdůrazněním jejího setrvání na názoru, že uznání závazku podle § 323 obch. zák.
je nejen důkazem o existenci dluhu žalovaného, nýbrž i
dostatečným skutkovým základem, na jehož podkladě může soud ve věci jednat a
rozhodnout.
S ohledem na výše uvedené dospěl dovolací soud k závěru, že žaloba včetně
jejího doplnění potřebná konkrétní skutková tvrzení, jimiž by byl žalobní nárok
dostatečně individualizován, neobsahovala. Žalobkyní učiněné doplnění žalobního
návrhu je zcela nedostatečné, jelikož v něm netvrdila žádné soudem postrádané
konkrétní skutečnosti vztahující se k jednotlivým pohledávkám žalobkyně vůči
žalovanému, z jejichž několika desítek se podle jejího sdělení žalovaná
pohledávka skládá.
Jako nedůvodnou posoudil dovolací soud námitku dovolatelky vztahující
se i k jí tvrzenému uznání závazku, které dle jejího
názoru žalovaný učinil vystavením směnek ze dne 30. prosince 2004, jež
připojila jako důkazy k žalobnímu návrhu. Závěr odvolacího soudu, že pouhé
uznání závazku nemůže nahradit chybějící skutková tvrzení, je
správný a právní důsledky v takovém rozsahu, které dovolatelka
spojuje s uznáním závazku, tomuto právnímu institutu přisuzovat nelze. Odvolací
soud s odvoláním na ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. zcela správně a
přesvědčivě v odůvodnění usnesení vysvětlil, že rozhodující skutečnosti musí
být v žalobě vylíčeny vždy a že uznání závazku ve smyslu § 323 odst. 1 obch.
zák. má ten právní důsledek, že žalobce nemusí tvrzení o skutkových okolnostech
v žalobě prokazovat, jelikož důkazní břemeno přechází ze žalobce na žalovaného.
Uvedený závěr odvolacího soudu není ani v rozporu s dovolatelkou citovaným
právním závěrem Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2425/2002, podle
něhož uznání závazku usnadňuje věřiteli procesní situaci v případě sporu, neboť
věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu a ani jeho výši v době uznání. Z takto
formulovaného právního závěru lze pouze dovodit, že v případě uznání závazku
nemusí věřitel vznik dluhu ani jeho výši v době uznání prokazovat, v žádném
případě si ho však nelze vyložit tak, že by věřitel nemusel rozhodná skutková
tvrzení, umožňující jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku (též z
pohledu překážek věci zahájené a věci pravomocně rozhodnuté) uvádět.
S dovolatelkou, citující právní závěry dvou konkrétních rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze, lze v obecné rovině souhlasit, že pro rozhodnutí, chybějí-li
podrobnější skutková tvrzení, je dostatečným podkladem tvrzení o uznání
peněžitého závazku (rozhodnutí sp. zn. 8 Cmo 15/2000) a že nesplnění
povinnosti žalobce připojit k návrhu (žalobě) listinné důkazy, jichž se žalobce
dovolává, není důvodem pro zastavení řízení (poznámka - od 1. ledna 2001 po
novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. – pro
odmítnutí žaloby), neboť nejde o nedostatek podmínky řízení ani o vadu
(rozhodnutí sp. zn. 8 Cmo 59/2000). Tato situace však v
souzené věci nenastala.
Nejvyšší soud již v jiné věci rozhodnuté usnesením ze dne 23. srpna 2004,
sp. zn. 32 Odo 228/2004, vysvětlil, že o skutkovém vymezení věci by se mohlo
uvažovat, pokud by v uznání závazku, na něž by bylo v žalobě poukazováno, byl
závazek uznán co do konkrétních v něm uvedených důvodů. Předložené uznání
závazku žalobce v žalobě by muselo obsahovat takové skutečnosti, kterými se
vylíčí skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Soud musí
zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, protože účastníkům nemůže
přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Od tohoto
právního závěru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v souzené věci.
V daném případě argumentuje žalobkyně uznáními závazku, které měl dle jejího
tvrzení obsaženého v žalobě učinit žalovaný vůči žalobkyni vystavením
předmětných dvou směnek. Dovolatelkou tvrzená uznání závazku však žádné
skutečnosti, kterými by vylíčila skutkový děj, na jehož základě uplatňuje
žalovaný nárok, v rozsahu umožňujícím jeho jednoznačnou individualizaci,
neobsahují. Již z tohoto důvodu proto nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že
její tvrzení ohledně uznání závazků je nutné považovat za popis skutkového děje
a ani že by jimi bylo možné nahradit chybějící podrobnější skutková žalobní
tvrzení, jak uzavřel v jiné věci Vrchní soud v Praze. Vzhledem ke shora popsané
nedostatečnosti obsahu žalobkyní tvrzených uznání závazku je v souzené věci i
právně nerozhodné, zda šlo o platná uznání závazku (§ 323 odst. 1obch. zák.) či
nikoli.
Rovněž tak odkaz na právní závěr formulovaný Vrchním soudem v Praze v
rozhodnutí sp. zn. 8 Cmo 59/2000, je podle dovolacího soudu nepřípadný, jelikož
v souzené věci nebylo důvodem odmítnutí žaloby nepřipojení důkazů, nýbrž
neprojednatelnost žaloby pro neodstranění jejich vad
spočívajících v nedostatečnosti skutkových žalobních tvrzení.
Lze tak uzavřít, že závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního
stupně) o odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. je
správný, jelikož žaloba byla neprojednatelná a v řízení nebylo možné pro
její vady pokračovat. Jelikož dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, Nejvyšší soud, aniž
ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl
(§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. května 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu