25 Cdo 432/2024-334
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. V., zastoupený JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem se sídlem Rohanské nábřeží 678/23, 186 00 Praha 8, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 934 260 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 60/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, č. j. 12 Co 162/2023-299, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, č. j. 12 Co 162/2023-299, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 2. 2023, č. j. 28 C 60/2017-270, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení pojistného plnění náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) v částce 934 260 Kč s příslušenstvím, které představuje zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“).
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 3. 2. 2023, č. j. 28 C 60/2017-270, zamítl žalobu na zaplacení 934 260 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 6. 5. 2010 těžce zraněn při dopravní nehodě v XY, při níž se střetl žalobce jedoucí na motocyklu s osobním vozidlem. Zavinění řidičky osobního vozidla bylo potvrzeno usnesením Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2010, č. j. 2 ZT 107/2010-10, jímž bylo její trestní stíhání podmíněně zastaveno. Řidička i provozovatel osobního vozidla byli v době nehody pojištěni u žalované pro případ odpovědnosti za škodu vzniklou jeho provozem.
Žalobce při nehodě utrpěl mimo jiné zlomeninu páteřního obratle, rupturu bederní meziobratlové ploténky L2/L3, tříštivou otevřenou zlomeninu patní kosti levé nohy a poranění levé zadní holenní tepny a podstoupil náročné léčení (vícečetné operace, odběry a aplikace kožních štěpů, odběr a aplikace části tepny, operativní trvalou fixaci páteřního obratle a meziobratlových plotének a dlouhotrvající rehabilitace). K ustálení jeho zdravotního stavu došlo dne 14. 5. 2014. Žalobce tvrdil, že po úrazu je značně pohybově omezen, bez berlí je schopen ujít 200 m a s berlemi sice více, ale musí odpočívat.
V noze se mu opakovaně objevuje zánět, rána je často otevřená, což mu působí problémy nejen s léčbou, ale nemůže se věnovat činnostem, kde by hrozilo zanesení infekce do rány, např. chodit plavat a navštěvovat koupaliště. Trpí stálými bolestmi v noze. Má sníženou pohyblivost páteře, výrazné jizvy na těle, musí nosit speciální obuv. Trpí i psychickými obtížemi, neboť je vyloučen ze všech sportovních aktivit, není schopen vykonávat svou profesi truhláře, je odkázán na invalidní důchod a pomoc rodiny, má sníženou schopnost postarat se sám o sebe, což v něm vyvolává nejistotu a obavy z budoucnosti.
Před úrazem byl zdravý pracující člověk, věnoval se turistice, chodil na dlouhé procházky se psem, rekreačně se věnoval plavání, bruslení, lyžování, jízdě na kole, hrál fotbal a hokej. Tyto aktivity již nyní dělat nemůže. Ze svědeckých výpovědí (zejména z šetření detektiva S. v roce 2018 a 2019) soud zjistil, že žalobce chodil po obci rychlou chůzí bez berlí, nastupoval bez obtíží do traktoru, jezdil vozidly včetně nákladního vozidla, pro obec vykonává zimní údržbu, má hospodářství, kde pěstuje ovce, husy a psa.
Ke zjištění výše náhrady měl soud k dispozici znalecký posudek zpracovaný znalcem MUDr. Janem Zahradníčkem, který předložil žalobce a kde bylo bodové ohodnocení stanoveno ve výši 2 850 bodů (1900 bodů + navýšení o 50 %). Soud však vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného doc. MUDr. Evženem Hrnčířem, CSc., MBA, který předložila žalovaná, a jímž bylo ZSU ohodnoceno 1 714,5 body (1350 bodů, navýšených o 27 %) s tím, že u žalobce jde o lehké postižení malé části páteře bez kořenového dráždění, navíc jeho levá horní končetina byla závažně postižena již před dopravní nehodou.
V souladu s tímto posudkem žalovaná odškodnila ZSU žalobce částkou 205 740 Kč. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 3 až § 7 vyhlášky a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud neuvěřil tvrzení žalobce o jeho obtížích.
Uzavřel, že žalobce zveličil svou imobilitu a nesoběstačnost, neboť začal postupně chodit, ve své truhlářské dílně pracuje, pro obec provádí zimní údržbu a má velké hospodářství a zvířectvo. Toto vše by nemohl realizovat, pokud by trpěl tvrzenými obtížemi, neboť by to pro něj bylo nebezpečné, zvlášť pokud jde o chov zvířat. V řízení nebylo prokázáno, že by za něj některé tyto činnosti vykonával jeho bratr, stejně jako že se rekreačně věnoval sportu. Soud nezohlednil ani žalobcem tvrzené psychické potíže, neboť je neprokázal a neléčí se s nimi. Ohledně nároku na ZSU se soud přiklonil k závěrům znaleckého posudku doc. MUDr. Hrnčíře, který lépe než znalec MUDr. Zahradníček reflektoval skutečnost, že u žalobce byla levá horní končetina závažně poškozena již před nehodou. Uzavřel, že v případě žalobce nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který by odůvodňoval zvýšení náhrady škody na zdraví.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2023, č. j. 12 Co 162/2023-299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na § 44 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, § 6 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), § 3 a § 5 až § 7 vyhlášky a judikaturu Nejvyššího soudu se ztotožnil i s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k vážnému poškození zdraví žalobce došlo již před dopravní nehodou, jeho společenské, kulturní, sportovní a jiné aktivity před vznikem škody byly na úrovni spíše podprůměrné ve srovnání s jedinci jeho věku, a že trvalé následky ani věk, kdy došlo k poškození zdraví, neodůvodňují postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně stanoviska Cpjn
203/2010. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že soud nedostatečným způsobem právně hodnotil míru jeho zdravotních omezení vzniklých v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou. Odvolací soud nepřihlédl ke kombinaci vícero poškození zdraví, když v jejich vzájemné kombinaci je celková újma zvýšena oproti pouhému součtu trvalých následků jednotlivých poškození. Nesprávné hodnocení výsledků dokazování pak spatřuje v tom, že namísto provedení jím navrhovaných důkazů, činily soudy závěry ohledně odborných otázek pouze s odkazem na § 121 o.
s. ř. Ohledně fyzické zátěže, kterou na něj má drobnochov zvířat, tak z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jak soud tyto údajně obecně známé skutečnosti posoudil a aplikoval. Namítá, že prokázané trvalé nepříznivé zdravotní následky nehody na jeho zdraví byly soudem zlehčovány s poukazem na následky jeho předchozího úrazu. Avšak chybějící články prstu na ruce mu před škodní událostí nijak nebránily nadále vykonávat zaměstnání a obvyklé volnočasové aktivity. Ve srovnání s postižením před úrazem soud řádně nezohlednil trvalé následky těžkých zranění vzniklých po nehodě (poškození páteře s trvalou fixací, absence hybnosti některých obratlů a zároveň těžké poškození nohy), které ho vyřadily z výkonu běžných činností a zaměstnání.
Soudy zcela pominuly jeho námitky proti znaleckému posudku předloženému žalovanou a opomenuly jeho důkazní návrhy. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že z obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že směřují téměř výlučně proti učiněným skutkovým zjištěním, proto navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání, případně jeho zamítnutí.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání je přípustné pro řešení otázky splnění předpokladů pro mimořádné zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
7. V projednávané věci jde o specifické právo poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.), nicméně rozsah povinnosti žalované pojišťovny plnit poškozenému se podle zákona č. 168/1999 Sb. odvíjí od občanského zákoníku. Jestliže ke škodní události v daném případě došlo před 1. 1. 2014, posuzuje se věc, vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
8. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
9. Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
10. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
11. Podle § 7 vyhlášky výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (odst. 1). Hodnota bodu činí 120 Kč (odst. 2). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (odst. 3).
12. Odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovené na základě zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, účinného v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013, představuje již samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Zároveň ale platí, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen "Sb. rozh. obč."). Soud při úvaze o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát na to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 2955/10, nebo ze dne 2. 2. 2016, IV. ÚS 3122/15).
13. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě "přiměřené", opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005). Rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění přitom není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č. 8/2011 Sb. rozh. obč.).
14. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu se podává, že žalobce ve věku 43 let utrpěl v příčinné souvislosti se škodní událostí závažná poranění, se kterými se dlouhodobě léčil. Jeho zdravotní stav se z hlediska trvalých následků ustálil 14. 5. 2014. Z rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) však nelze zjistit, v čem spočívají trvalé následky na zdraví žalobce, jak se v jeho životě projevují a jak jej omezují. Rozsudek odvolacího soudu tak postrádá zásadní skutkový závěr pro posouzení náhrady za ztížení společenského uplatnění.
Tvrzení žalobce o tom, že je závažně omezen v chůzi, trpí trvalými bolestmi i opakovanými otevřenými záněty ve zraněné noze, zjizvením a že jeho život se podstatně změnil, neboť se nemůže věnovat činnostem, kterým se věnoval před škodní událostí včetně zaměstnání, hodnotily soudy jako nepravdivá. Tento závěr odůvodnily obsahem znaleckého posudku předloženého žalovanou a zjištěním, že žalobce pečuje o hospodářství, provádí v obci zimní údržbu a pohybuje se (na svém pozemku, po obci a při nastupování do dopravních prostředků) bez berlí.
V rozporu s tím však z obou znaleckých posudků (mimo jiné) vyplývá, že žalobce je trvale postižen deformitou levé nohy, chronickým zánětem kostní dřeně patní kosti vlevo a rovněž znehybněním části páteře, což se (pravděpodobně) projevuje při pohybu (chůzi, běhu apod.). Svůj právní závěr, že v případě žalobce nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, opřel odvolací soud o to, že nebylo prokázáno, že by se před úrazem věnoval rekreačně plavání, bruslení, lyžování, jezdil na kole, hrál fotbal a hokej, že škodu utrpěl ve středním věku 43 let (což podle soudu není důvod pro zohlednění), že netrpí těžkým poraněním páteře, neboť byla poraněna pouze její malá (bederní) část (závěr znaleckého posudku znalce MUDr.
Hrnčíře předloženého žalovanou) a také tím, že žalobce měl zdraví poškozené již před úrazem (částečná ztráta prstů a jejich hybnosti na levé ruce). Zcela však pominul skutečnost, že žalobce se před škodní událostí živil jako truhlář, přičemž k výkonu tohoto povolání je jistě nezbytná mobilita, tedy možnost stát a popocházet, a nezabýval se tím, v jakém rozsahu žalobce trvalé následky způsobené škodní událostí omezují v pracovním a běžném životě, péči o sebe a svou domácnost a v jeho zájmových aktivitách (např. péči o hospodářství).
Opíral-li odvolací soud svůj právní závěr o to, že žalobce před nehodou trpěl závažným postižením levé ruky, nevysvětlil, jaký podstatný vliv toto postižení mělo na následky úrazu při dopravní nehodě, které spočívají především v obtížích dolních končetin a páteře, tedy částí těla, které před nehodou postiženy žádným způsobem nebyly. Vůbec se pak nezabýval tvrzením žalobce ohledně trvalých bolestí, omezení souvisejícím s opakovanými záněty v noze (kromě závěru, že kdyby tím trpěl, tak by mezi zvířectvo nechodil) či psychických následků.
Rozhodnutí odvolacího soud pak zcela postrádá posouzení výše přiznané náhrady (nezvýšené podle § 7 odst. 3 vyhlášky) z hlediska porovnání s jinými obdobnými případy.
15. Odvolací soud tedy při stanovení náhrady za ZSU nevzal v úvahu všechny okolnosti rozhodné v posuzované věci, výši náhrady neposuzoval z hlediska poznatků z jiných obdobných případů a již tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu.
16. Dále dovolací soud připomíná, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, nebo ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014).
17. V posuzované věci předložil žalobce spolu s žalobou znalecký posudek znalce MUDr. Jana Zahradníčka, který stanovil a bodově ohodnotil trvalé následky na zdraví žalobce. Žalovaná posléze soudu předložila znalecký posudek vypracovaný znalcem doc. MUDr. Evženem Hrnčířem, CSc., MBA, který se zabýval nejen posouzením trvalých následků na zdraví žalobce, ale i hodnocením žalobcem předloženého znaleckého posudku, přičemž dospěl k poněkud jiným závěrům než MUDr. Zahradníček. Soud tak měl k dispozici dva znalecké posudky, oba předložené stranami sporu, přičemž jejich závěry byly (z podstatné části) rozdílné. Soudy však nepostupovaly podle výše uvedené judikatury. Aniž by oba znalce vyslechly, dospěly k závěru o správnosti znaleckého posudku předloženého žalovanou, a to s odůvodněním, že znalec doc. MUDr. Hrnčíř lépe než znalec MUDr. Zahradníček reflektoval skutečnost, že u žalobce byla levá horní končetina závažně poškozena již před nehodou. Takové hodnocení nevyznívá přesvědčivě, zvlášť když soud odkazoval na rozpor mezi posudky spočívající v bodovém ohodnocení jizev po odběrech štěpů na již před škodní událostí postižené ruce, přičemž mnohem závažnější jsou trvalé následky v podobě postižení levé nohy a páteře. Na základě tohoto hodnocení soudy nevyhověly opakovaně uplatňovanému důkaznímu návrhu žalobce na vypracování revizního znaleckého posudku. Je tedy zjevné, že se při zjišťování skutkového stavu odchýlily od výše uvedené ustálené judikatury, a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
18. K řešené právní otázce výše náhrady za ZSU pak dovolací soud považuje za nezbytné zdůraznit závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2410/23, v němž se zabýval možností přiměřeného zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Uvedl, že posuzování přiměřenosti odškodnění nevyplývá jen ze specifických okolností případu, ale také z ekonomického kontextu doby přiznání odškodnění. Zdůraznil, že čas hraje tím větší roli, pokud je o odškodnění rozhodováno s velkým časovým odstupem od zrušení systému bodového ohodnocení podle vyhlášky. Ústavní soud totiž opakovaně upozornil na problematičnost tehdejší právní úpravy z hlediska ústavního (např. nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15, body 21-25) a s každým dalším rokem je přísně formalistický postup podle vyhlášky méně a méně vhodným a legitimním. Právě problematická konstrukce bodového hodnocení vedla ke zrušení vyhlášky s účinností od 1. 1. 2014. Následně došlo k celkové koncepční změně právní úpravy odčinění újmy na zdraví, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu (§ 2958 o. z.). Jako nezávazné vodítko byla následně vydána Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Široká míra diskrece obecných soudů daná ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky přináší širokou škálu možností, jak výslednou výši odškodnění přizpůsobit okolnostem konkrétního případu, tak aby bylo dosaženo souladu s principem plné náhrady újmy, na niž má poškozený podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo. Ačkoli se zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky dle textu tohoto ustanovení zdá být na první pohled jako "mimořádné", ve skutečnosti tak docela mimořádné není. Možnost "mimořádného" zvýšení odškodnění dlouhodobě soudům pomáhala překonat právě nedůstojně nízké výše odškodnění plynoucí z prosté aplikace vyhlášky. Mimořádného zvýšení také soudy masivně využívaly, o čemž ostatně hovoří i judikatura Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15). Proto i v situaci, kdy soudy na základě přechodných ustanovení o. z. postupují podle staré právní úpravy (tedy podle starého obč. zák. a vyhlášky), nelze odhlédnout ani od zmíněné Metodiky (srov. nález ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, bod 29, implicitně též nález ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, body 22-29). Pro ilustraci zjevné nepřiměřenosti přiznané výše odškodnění poukazuje Ústavní soud v nálezu na to, jak by stěžovatelův případ byl (zjednodušeně) posouzen podle Metodiky. Jestliže v dovolacím soudem nyní řešené věci uplynulo od škodní události téměř 15 let a od ustálení zdravotního stavu žalobce z hlediska trvalých následků 11 let, je nanejvýš vhodné při posuzování přiměřenosti výše náhrady za ZSU respektovat citovaný nález Ústavního soudu.
19. Nejvyšší soud uzavírá, že z uvedených důvodů shledal rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
20. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu