Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavních stížností stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Lucií Vaverkovou, advokátkou se sídlem Kubelíkova 13, Brno, o spojení ústavních stížností vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3999/18
a
sp. zn. I. ÚS 4000/18
, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 3999/18
a
sp. zn. I. ÚS 4000/18
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 3999/18
.
Ústavní soud obdržel dne 6. 12. 2018 dvě ústavní stížnosti stěžovatelky, jimiž se domáhá zrušení typově stejných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení týkajících se zajištění finančních prostředků. Je patrné, že obě ústavní stížnosti spolu úzce souvisejí a je v nich uplatněna obdobná argumentace.
Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V záhlaví uvedené ústavní stížnosti tyto požadavky splňují. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle výše uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 3999/18
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2019
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
11. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a do rozhodování jiných orgánů veřejné moci zasahuje jen tehdy, bylo-li jím porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda. To se týká i přezkumu rozhodnutí o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. tr. řádu, kdy Ústavní soud zachovává maximální zdrženlivost [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03
ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU 401), usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08
ze dne 28. 11. 2008, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1935/09
ze dne 17. 9. 2009, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1054/12
ze dne 27. 2. 2013 a mnohá další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Zajištění majetkových hodnot je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčeného subjektu, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14
ze dne 4. 6. 2014, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 948/14
ze dne 23. 6. 2014 a další), nehledě k tomu, že jde o zajištění dočasné, svou povahou zatímní, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 331/04
ze dne 14. 12. 2004, usnesení
sp. zn. I. ÚS 155/06
ze dne 24. 1. 2008, usnesení
sp. zn. II. ÚS 2475/08
ze dne 28. 11. 2008, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1935/09
ze dne 17. 9. 2009).
12. Požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce, Ústavní soud zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici; posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je však především věcí příslušných orgánů činných v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03
ze dne 23. 10. 2003, usnesení
sp. zn. I. ÚS 3201/13
ze dne 27. 2. 2014 a další).
13. V posuzované věci Ústavní soud, vědom si toho, že ochrany svých práv se dovolává osoba, proti které není vedeno trestní stíhání, ověřil, že napadená rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky byla vydána v rámci trestního stíhání jejího obviněného manžela, dostatečným způsobem uvádí důvody, na jejichž základě policejní orgán nabyl důvodné podezření o pokračující trestné činnosti obviněného se škodou velkého rozsahu a dospěl k závěru o nutnosti zajistit peněžní prostředky jako náhradní hodnotu výnosu z trestné činnosti.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež měl policejní orgán ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám k dispozici. Ústavní soud zdůrazňuje, že pro závěr o existenci konkrétních okolností, odůvodňujících zajištění majetkových hodnot jiné osoby než obviněného, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 věty první tr. řádu, požadovanou pro rozhodování o vině.
14. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění krajského soudu. Byť je odůvodnění napadených usnesení krajského soudu poněkud stručnější, je zřejmé, že krajský soud, vzhledem k výsledkům dosavadního šetření, potvrdil jako správné rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky a reagoval na její argumenty s tím, že nevyvrací podezření o původu zajištěných peněz. Napadená rozhodnutí proto Ústavní soud hodnotil vzhledem k limitům svého přezkumu jako rozhodnutí, která v ústavněprávním přezkumu rozhodnutí daného typu z hlediska kautel čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny obstála.
15. K námitce stěžovatelky, že pro neuvedení osob rozhodujících o stížnosti, neměla možnost ověřit si, zda byl soud řádně obsazen, Ústavní soud uvádí, že rozvrh práce krajského soudu je veřejně dostupný na portálu justice.cz, kde stěžovatelka mohla příslušné informace získat; v ústavní stížnosti ostatně neuvádí nic v tom smyslu, že by se na rozhodování o stížnosti podle § 146a tr. řádu podílel někdo, kdo k tomu rozvrhem práce krajského soudu nebyl určen.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu