Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti L. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem Nerudova 3078, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016 č. j. 3 Tdo 901/2016-54 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. 1. 2016 č. j. 14 To 222/2015-398, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2015 č. j. 3 T 165/2014-321 uznán vinným ze spáchání přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 trestního zákoníku. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, kterým byl výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Táboře zrušen a stěžovatel byl nově uznán vinným pouze ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy v jeho případě porušily princip in dubio pro reo. Podle něj totiž bylo prokázáno, že do bytu poškozeného vstoupil se souhlasem svědkyně Elišky Földesiové, která u poškozeného v tomto bytě bydlela. Stěžovatel je proto přesvědčen, že jeho jednání nemohlo naplňovat znaky trestného činu porušování domovní svobody, neboť ke vstupu do bytu dala souhlas jedna z osob, jež v bytě oprávněně bydlí. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, spočíval (zkráceně vyjádřeno) v tom, že společně se dvěma dalšími spoluobžalovanými s cílem odstěhovat z bytu poškozeného věci jeho bývalé přítelkyně, svědkyně Elišky Földesiové, vstoupil do tohoto bytu i přes jasně vyjádřený nesouhlas poškozeného. Jeden ze spoluobžalovaných poškozeného uchopil do tzv. kravaty a strhl jej na zem, zatímco stěžovatel s dalším spoluobžalovaným odnášeli z bytu věci svědkyně Elišky Földesiové.
Stěžejní námitka stěžovatele je založena na tom, že svědkyně Elišky Földesiová v předmětném bytě oprávněně bydlela, všem spoluobžalovaným udělila souhlas se vstupem do bytu, tudíž jejich vstup nemohl být neoprávněný. Ústavní soud však konstatuje, že tuto námitku stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního stíhání a trestní soudy ji spolehlivě vyvrátily. Z odůvodnění výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Táboře totiž vyplývá, že sama svědkyně Földesiová vypověděla, že v bytě poškozeného jen občas přespala, a to maximálně jednou až dvakrát týdně, a nechávala si tam několik svých osobních věcí. Prokázáno bylo také to, že tato svědkyně od předmětného bytu neměla ani klíče. Okresní soud v Táboře dále poukázal na to, že svědkyně obžalovaným netvrdila, že by v bytě bydlela. Z těchto výsledků dokazování vycházel i Krajský soud v Českých
Budějovicích - pobočka v Táboře, který v napadeném rozsudku konstatoval, že obžalovaní museli být vzhledem k okolnostem srozuměni s tím, že v daném bytě bydlí pouze a jenom poškozený. Ústavní soud tento úsudek považuje za zcela opodstatněný, řádně odůvodněný a podložený provedeným dokazováním, a nevidí proto žádný důvod zpochybňovat závěr trestních soudů o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu