Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1. Lubomíra Hrušky a 2. Františka Hrušky, společně zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, se sídlem Zahradnická 140, 261 01 Příbram, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. září 2016 č. j. 6 C 407/2015-42, za účasti Okresního soudu Praha-západ, jako účastníka řízení, a za účasti obchodní společnosti EVRAZ NIKOM, a. s., se sídlem Pražská 900, 252 10 Mníšek pod Brdy, IČ 46356711, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. září 2016 č. j. 6 C 407/2015-42, Okresní soud Praha-západ (dále také jen "okresní soud") žalobu co do zaplacení 2 520 Kč zamítl, ohledně části týkající se zaplacení 1 260 Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil a uložil žalobcům zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 6 685 Kč. Protože označeným rozsudkem okresní soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, nebylo v této věci ze zákona (§ 202 odst. 2 o. s. ř.) přípustné odvolání proti napadenému rozhodnutí.
Stěžovatelé se domnívají, že již samotný fakt, že za zřízení věcného břemene stanovil okresní soud v roce 1999 úhradu ve výši 30 Kč za jeden metr čtverečný ročně, svědčí o nesprávnosti napadeného rozhodnutí okresního soudu v meritu věci. Postupem okresního soudu tak byli žalobci údajně poškozeni na svých právech "ve formě objektivního zjištění obecné ceny nájemného nebo bezdůvodného obohacení".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Současně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 , či ze dne 19. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11 ); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).
Předmětem řízení před Ústavním soudem je částka 2 520 Kč s příslušenstvím; Ústavní soud dodává, že stěžovatelé nijak nebrojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (k mezím ústavněprávního přezkumu výroku o nákladech řízení srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. května 2017 sp. zn. IV. ÚS 1076/17 ). Žalovaná již v průběhu řízení před okresním soudem stěžovatelům uhradila 300 Kč, což odpovídá výši obvyklého nájemného za žalované období určeného na základě znaleckého posudku obchodní společnosti YBN CONSULT - Znalecký ústav s. r. o.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, jak okresní soud posoudil otázku výše obvyklého nájemného, jakožto kritéria pro určení výše bezdůvodného obohacení na straně žalované. Žalovaná stěžovatelům již vydala bezdůvodné obohacení ve výši 300 Kč. Ústavní soud považuje částku 2 520 Kč v poměrech projednávané věci za zcela evidentně bagatelní.
Aniž by hodnotil "podústavní" správnost konfrontovaného právního závěru okresního soudu, pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na sdělení, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nespatřuje žádný kvalifikovaný exces či libovůli, jež by odůvodnily jeho potenciální zásah i v případě věci objektivně bagatelního významu.
Na tomto místě je třeba odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň lze dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu a je ji třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu