Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele J. H., právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Vargou, Davídkova 654/27, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. 31 T 101/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. 5 To 476/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.).
Dle náhledu Ústavního soudu je třeba dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že při dokazování, resp. při zajišťování některých důkazů, došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k několika procesním pochybením, nicméně tyto nejsou dle náhledu Ústavního soudu natolik zásadní, aby mohlo dojít ke zvrácení závěru o vině stěžovatele. Z ústavní stížnosti samotné je zřejmé, že se stěžovatel ve své argumentaci snažil vymezit především proti výpovědi svědka J. K. a B. H., přičemž ponechává stranou svědectví ostatních osob, zejména pak Š.
N., F. S. a T. R., z jejich svědectví již nalézací soud dovodil nepřímo závěr a pachatelství stěžovatele. Ke shodným závěrům dospěl i odvolací soud na str. 5 a 6 svého usnesení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy při posuzování viny stěžovatele vyšly jak z důkazů přímých, jež se snaží stěžovatel ve svém návrhu zpochybnit, tak i důkazů nepřímých, které dle jejich mínění ve svém komplexním a vzájemně provázaném posouzení, daly obecným soudům dostatečný prostor pro vyslovení viny stěžovatele.
Z uvedeného plyne, že byť lze mít o některých závěrech obecných soudů pochybnosti, provedené dokazování bylo založeno na takovém spektru důkazů, které jim umožnilo učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Za podstatnou zde považuje Ústavní soud tu skutečnost, že obecným soudům nevznikla po provedeném dokazování pochybnost o vině stěžovatele a nebyl tak dán prostor pro aplikování zásady in dubio pro reo. Dle náhledu Ústavního soudu tak obecné soudy své závěry o vině stěžovatele odůvodnily ústavně konformním způsobem.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu