Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Marcela Fleka, t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 14. 1. 2015 č. j. 14 To 10/2015-32 a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové ze dne 24. 6. 2014 č. j. UOOZ 453/TČ-2014-292400, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové, kterým bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli a dalším osobám pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a pro zločin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. a), b) trestního zákoníku.
Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud rozhodl, že se s okamžitou platností propouští z vazby. Ústavní soud dne 7. 4. 2015 vyzval právního zástupce stěžovatele mj. k tomu, aby ve lhůtě deseti dnů upřesnil svůj návrh ohledně označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. 1. 2015 č. j. 0 Nt 719/2014-16, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu a že se zamítá jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu. Protože stěžovatel ve stanovené lhůtě svůj návrh neupřesnil, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost tak, že se stěžovatel domáhá také zrušení označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, proti němuž odůvodnění ústavní stížnosti též směřuje.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, odst. 5 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že před zahájením jeho trestního stíhání došlo ze strany policejního orgánu k využití operativně pátracího prostředku v podobě předstíraného převodu věci podle § 158c trestního řádu. Stěžovatel namítá, že v jeho věci neexistuje jediný důkaz prokazující, že by uvedený čin spáchal i bez zásahu policie. Jednání policistů podle jeho názoru mělo aktivní podobu, která překročila zákonné meze a vyprovokovala tak trestný čin.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný, zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním otázkám.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V daném případě je třeba vyjít z toho, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání může obviněný podle ustanovení § 160 odst. 7 podat stížnost jakožto řádný opravný prostředek. Označené usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové obsahovalo poučení o právu podat tento opravný prostředek. Právní zástupce ve svém vyjádření z 16. 4. 2015 učiněném na výzvu Ústavního soudu sdělil, že proti tomuto usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stížnost podána nebyla.
Ve vztahu k napadenému usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové tedy Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práv poskytuje trestní řád, tudíž ústavní stížnost je v této části nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Pokud jde o napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, zde je nutné konstatovat, že stěžovatel neměl k dispozici žádný opravný prostředek, kterým by mohl toto rozhodnutí napadnout (srov. zejména § 141 odst. 2 věta první a § 265d odst. 1 trestního řádu). Ústavní soud v této části ústavní stížnosti dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud musí především připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení takových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu. Do těchto úvah a do rozhodnutí, jež jsou na nich založena, plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ,
III. ÚS 121/02 ,
I. ÚS 585/02 a další).
V dané věci trestní soudy řádně a srozumitelně odůvodnily potřebu dalšího trvání předstižné vazby ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu a stěžovatel v ústavní stížnosti tento závěr ani nijak nezpochybňuje. Námitku, která se týká údajného vyprovokování stíhaného činu ze strany policejního orgánu, stěžovatel uplatňoval již v rámci stížnosti proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách. Krajský soud se s ní dostatečně vypořádal, když poukázal na to, že stěžovatele usvědčují výpovědi spoluobviněných, výpověď svědka, odborná vyjádření a obsah telefonických rozhovorů mezi stěžovatelem a dalšími spoluobviněnými. Ve vztahu k rozhodování trestních soudů o vazbě stěžovatele proto Ústavní soud neshledal existenci podmínek pro kasační zásah z jeho strany.
Pokud jde o bod III. petitu ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel navrhuje, aby byl s okamžitou platností propuštěn z vazby, Ústavní soud jej odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Zákon o Ústavním soudu totiž Ústavnímu soudu neposkytuje pravomoc o takovém návrhu rozhodnout.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e), § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2015
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu Ústavního soudu