Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 407/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti P., právně zastoupené JUDr. J.J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 11 Co 157/98-27, ze dne 29. 5. 1998, za účasti L., jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR a dále čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení obecného soudu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že její návrh na povolení obnovy řízení ve věci, sp. zn. 8 C 165/92, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně, byl usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně, čj. 16 C 113/97-10, ze dne 17. 11. 1997, zamítnut s odůvodněním, že nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1996, zveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 24/1997, na nějž se stěžovatelka odvolávala, není rozhodnutím, které má na mysli ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ke stejnému závěru pak dospěl i Krajský soud v Ostravě, který svým usnesením, sp. zn. 11 Co 157/98, ze dne 29.
5. 1998, k odvolání stěžovatelky usnesení okresního soudu potvrdil, když zaujal stanovisko, že nález Ústavního soudu je závěrem právním, a nikoliv novou skutečností, rozhodnutím ani důkazem ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení. S tímto závěrem obecných soudů se stěžovatelka neztotožňuje, neboť podle jejího názoru je nález Ústavního soudu evidentně novým rozhodnutím vydaným po skončení původního řízení a je tak splněna první podmínka důvodu povolení obnovy řízení. Jak stěžovatelka dále uvádí, vyhodnotil obecný soud v jejím případě předběžnou otázku výkladu právní normy v rozporu s Ústavou ČR a citované rozhodnutí Ústavního soudu lze považovat za rozhodnutí, které může přivodit příznivější výsledek řízení.
Nesouhlasí proto s odůvodněním zamítavého rozhodnutí obecných soudů, podle něhož předmětný nález Ústavního soudu je závěrem právním a nikoliv novou skutečností, závěrem nebo důkazem. Stěžovatelka se z těchto důvodu cítí být napadeným rozhodnutím dotčena ve svých základních právech zaručených jí čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR a dále čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny, když pojem rozhodnutí, které může být ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) důvodem obnovy řízení, interpretovaly obecné soudy v rozporu s Ústavou ČR, neposkytly tak stěžovatelce náležitým způsobem soudní ochranu a porušily její právo na spravedlivý proces.
Navrhuje proto zrušení stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a L., jako vedlejšího účastníka, a připojil si spisy Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 8 C 165/92 a sp. zn. 16 C 113/97.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a na svém právním názoru trvá. Současně konstatuje, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti jsou totožné s důvody, jimiž stěžovatelka odůvodnila svůj návrh na povolení obnovy řízení, jakož i odvolání proti zamítavému usnesení okresního soudu. Krajský soud se s těmito důvody vypořádal v odůvodnění svého usnesení. L., jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření pouze uvádějí, že rozhodnutí ponechávají plně na posouzení Ústavního soudu.
Jak Ústavní soud zjistil z připojených soudních spisů, podala stěžovatelka Okresnímu soudu v Novém Jičíně dne 3. 7. 1992 návrh, aby L., byly povinny uzavřít s ní dohodu o navrácení majetkových práv podle zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, čj. 8 C 165/92-25, ze dne 7. 7. 1993, však byl návrh stěžovatelky zamítnut s odůvodněním, že stěžovatelka uplatnila nárok u žalované strany, která není právním nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. Podle § 2 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb., nárok na navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., uplatní oprávněná organizace u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. K odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí okresního soudu však Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem, sp. zn. 11 Co 37/94, ze dne 18.
3. 1994. Podáním ze dne 22. 5. 1997 navrhla stěžovatelka, s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 46/95 , publikované pod č. 24/1997 ve Sbírce zákonů, obnovu výše uvedeného soudního řízení s odůvodněním, že daný nález Ústavního soudu je novým rozhodnutím vydaným po skončení původního řízení a tato nová skutečnost by mohla přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí. Stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě však bylo rozhodnuto o potvrzení zamítavého usnesení soudu I.
stupně s odůvodněním, že nález Ústavního soudu je závěrem právním a nikoliv novou skutečností, rozhodnutím či důkazem ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které stěžovatelka bez své viny nemohla použít v původním řízení, a nemůže být proto podkladem, jenž by zakládal zákonné důvody pro povolení přípustnosti obnovy řízení v projednávané věci. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních spisů dospěl Ústavní soud k závěru, který vyslovil již ve svém rozhodnutí ze dne 7.
5. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98 , v němž uvedl, že podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou sice vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby bez výjimky, neboť Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 a 87 Ústavy ČR a jeho nálezy jsou obecně závazné, nicméně právní názor či jeho změna nemohou být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle § 228 o. s. ř. Ústavní soud v tomto smyslu souhlasil s názorem, který Krajský soud v Ostravě vyslovil v odůvodnění stížností napadeného usnesení, a nezbylo mu než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 1. června 1999
JUDr. Eva Zarembová předseda senátu