Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) MUDr. Zdeňky Drlíkové, 2) Ing. Marie Veselé a 3) Ing. Tomáše Šindelky, zastoupených JUDr. Hanou Kameníkovou, advokátkou se sídlem Nádražní 175/8, Třešť, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015, č.j. 7 To 506/2014-677, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že Okresním státním zastupitelstvím v Jihlavě byl v červnu roku 2015 podán podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání dovolání v neprospěch obžalovaného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, podnět byl však Nejvyšším státním zastupitelstvím odložen. Dne 8. 3. 2016 podali stěžovatelé ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Z odpovědi doručené právní zástupkyni stěžovatelů dne 10. 10. 2016 přitom vyplývá, že ministr neshledal ve věci důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1 trestního řádu a podnět proto dne 22. 9. 2016 odložil.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v řízení, jehož byli coby poškození účastníky, nebyla respektována ustanovení upravující základní pravidla trestního procesu týkající se hodnocení důkazů, nestrannosti soudu a rovnosti účastníků. Stěžovatelé jsou toho názoru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Obsah ústavní stížnosti nebylo třeba podrobněji rekapitulovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutné ústavní stížnost odmítnout.
Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Procesní lhůta stanovená v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je lhůtou kogentní a Ústavní soud, který je dle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán zákonem o Ústavním soudu, ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout. Právě uvedené přitom vyplývá také z dlouhodobě konstantní judikatury Ústavního soudu k dané problematice: namátkou viz např. usnesení ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 468/15 , usnesení ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 361/12 , usnesení ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 48/10 nebo usnesení ze dne 5. 9. 2003, sp. zn. I. ÚS 441/03 a řada dalších (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Shodně viz také komentářová literatura, např. WAGNEROVÁ, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 340.
K otázce splnění této podmínky stěžovatelé v ústavní stížnosti žádné informace neuvádějí. Úřední činností soudu (ze sdělení Okresního soudu v Jihlavě a z přiložené kopie příslušné doručenky) bylo přitom zjištěno, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015, č.j. 7 To 506/2014-677, byl advokátce stěžovatelů, JUDr. Kameníkové, dne 10. 5. 2015 do datové schránky doručen fikcí. S ohledem na absenci jakéhokoliv jiného opravného prostředku, který by zákon stěžovatelům v pozici poškozených k ochraně jejich práva poskytoval, bylo třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjet již od doručení tohoto zprošťujícího rozsudku. Ústavní stížnost však byla Ústavnímu soudu doručena až dne 13. 12. 2016 a zjevně tak nebyla podána ve lhůtě vyplývající z § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu až dne 13. 12. 2016, lze dovodit, že stěžovatelé patrně lhůtu k podání ústavní stížnosti odvozovali ode dne 10. 10. 2016, tedy ode dne doručení vyrozumění o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona.
V této souvislosti je však třeba upozornit, že Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva (§ 72 odst. 3, § 75 zákona o Ústavním soudu), neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti, když jde o procesní prostředek umožňující (podle uvážení ministra spravedlnosti) v mimořádných případech zahájit soudní přezkum pravomocného rozhodnutí.
Se samotným podáním podnětu přitom není nutně spojeno zahájení řízení, jelikož ministr spravedlnosti, jako jediný subjekt, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn (§ 266 odst. 1 trestního řádu), není povinen podnět akceptovat a vyhovět mu, ale záleží jen na jeho posouzení, zda jsou podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona v konkrétním případě splněny. Pokud důvody pro podání stížnosti neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze v tomto postupu spatřovat dotčení základních práv nebo svobod osoby, která se s uvedeným podnětem na ministra spravedlnosti obrátila (srov. např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 2604/13 , sp. zn. IV. ÚS 2896/15 nebo sp. zn. II. ÚS 1262/16 a mnohá další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2017
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu