Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Teco a.s., se sídlem Průmyslová zóna Šťáralka 984, Kolín IV., zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 12, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2017, č.j. 21 Cm 25/2016-45, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2017, č.j. 3 Cmo 191/2017-59, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, č.j. 23 Cdo 2954/2018-80, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a iNELS, s.r.o., se sídlem Palackého 493, Holešov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v usnesení vyložil, že poté, co byl v souvisejícím řízení sp. zn. 21 Cm 10/2015 předložen znalecký posudek jak stěžovatelkou, tak žalovanou (vedlejší účastnicí), byl následně k zodpovězení blíže specifikovaných technických otázek zadán znalecký posudek soudem. Vzhledem k tomu, že v řízení souvisejícím a de facto skutkově totožném je řešena technická otázka zásahu do práv stěžovatelky k užitnému vzoru, otázka zásahu do práv stěžovatelky k ochranné známce, či otázka, zda je stěžovatelkou popsané jednání nekalosoutěžní, bylo při zohlednění rozsahu zjišťování skutkového stavu věci a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení (nutnost vypracování v podstatě totožných znaleckých posudků) dle městského soudu namístě podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušit probíhající řízení do skončení řízení souvisejícího (jak ostatně navrhla žalovaná). Podmínky pro stěžovatelkou navrhované spojení věcí městský soud naopak neshledal, a to se zdůvodněním, že by docházelo k nikoli hospodárnému navyšování nákladů řízení.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 12. 2017, č.j. 3 Cmo 191/2017-59, bylo odvolání stěžovatelky proti výroku I. usnesení městského soudu odmítnuto a ve výroku II. bylo usnesení městského soudu potvrzeno.
4. Vrchní soud uvedl, že o spojení věci soud rozhoduje usnesením, které má povahu usnesení upravujícího vedení řízení a dle § 202 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proti němu odvolání není přípustné. Pokud nedošlo ke spojení věci, je dle vrchního soudu z důvodu zásady efektivity a předvídatelnosti vhodné později zahájené řízení přerušit a vyčkat na pravomocné rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cm 10/2015, která je již ve fázi před ukončením dokazování. Dle vrchního soudu lze předpokládat využití výsledků dokazování (zejména znaleckého posudku), čímž se zajistí i jednota rozhodnutí o fakticky shodných nárocích, které pouze směřují proti jinému účastníku řízení. Vrchní soud proto uzavřel, že není důvod pro pokračování řízení a nevyčkání konečného rozhodnutí ve věci sp. zn. 21 Cm 10/2015, a usnesení městského soudu podle § 219 o.s.ř. potvrdil.
5. Usnesením ze dne 25. 10. 2018, č.j. 23 Cdo 2954/2018-80, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. se zdůvodněním, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání vymezené v § 237 o.s.ř. Dle Nejvyššího soudu vrchní soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zabýval se hledisky pro přerušení řízení a srozumitelně vyložil své úvahy, které nelze považovat za zjevně nepřiměřené.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se v řízení před obecnými soudy domáhá ochrany průmyslových práv, přičemž hlavním předmětem řízení je zásah vedlejší účastnice do práv k užitnému vzoru, jehož platnost vyprší v roce 2020. Stěžovatelka namítá, že spojení věci sp. zn. 21 Cm 25/2016 s řízením vedeným pod sp. zn. 21 Cm 10/2015 by s ohledem na naplnění účelu občanského soudního řízení vymezeného v § 6 o.s.ř. mělo mít přednost před přerušením daného řízení. Přerušení předmětného řízení považuje za zjevně nepřiměřený procesní postup. Poukazuje na to, že soudy nevzaly v potaz povahu uplatňovaných práv, tedy to, že jsou dočasná a v důsledku přerušení řízení mohou expirovat, čímž dochází k oslabování její pozice coby žalobkyně. Přerušením řízení je dle stěžovatelky zcela zbytečně oddalováno rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti pak stěžovatelka vyjadřuje také obavu, že řízení v důsledku přerušení skončí až po dni, kdy skončí doba platnosti užitného vzoru.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odlišném právním názoru stěžovatelky na to, jakým způsobem měly obecné soudy v řízení postupovat - stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že řízení probíhající u městského soudu bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení souvisejícího, přičemž má za to, že tímto postupem došlo k zásahu do jejích základních práv. Skutečnost, že soudy dospěly k rozhodnutí, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, však sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
13. Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že ústavní soudnictví je vybudováno zejména na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem. Usnesení o přerušení řízení je však rozhodnutím procesní povahy. Nejedná se tedy o rozhodnutí ve věci, a proto ani zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení.
14. Právní úprava umožňuje soudu podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci. Obecný soud je tedy oprávněn (nikoli povinen) civilní řízení přerušit a je tak zcela věcí nezávislého soudu, aby posoudil, zda v konkrétním případě nastaly či nenastaly okolnosti odůvodňující přerušení řízení. To, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolit, musí soud odpovědně zvážit na základě řádného posouzení relevantních okolností každého případu.
Zpochybňovat procesní postup obecných soudů, jež jsou v dané fázi řízení nejlépe informovány o okolnostech konkrétního případu, a měnit řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování, Ústavnímu soudu nepřísluší. To by Ústavní soud posouvalo do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 275/06 ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 350/04 ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. I.
ÚS 491/03 ze dne 21. 9. 2004).
15. Ostatně i Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí s odkazem na svou judikaturu (srov. např. také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 572/2014 ze dne 13. 8. 2014) uvádí, že postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, která by mohla být zpochybněna, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by o přerušení řízení bylo rozhodováno na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Upozorňuje-li pak Nejvyšší soud, že není jeho věcí v dovolacím řízení určeném pro řešení významných právních otázek přezkoumávat, zda z hlediska hospodárnosti řízení konkrétní řízení přerušit či nikoliv, tím méně lze takový přezkum, s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení jeho pravomocí, očekávat od Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2011/16 ze dne 9. 8. 2016).
16. Jak vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu, je-li rozhodnutí soudu o přerušení řízení řádně a dostatečně odůvodněno, protiústavní charakter nevykazuje (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1924/17 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 1275/17 ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3315/15 ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 2216/15 ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/15 ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 258/14 ze dne 25. 9. 2014).
17. Z výše naznačené rekapitulace je přitom zřejmé, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly, adekvátně posoudily okolnosti podstatné pro přerušení řízení a své závěry také dostatečně a srozumitelně zdůvodnily. Předjímá-li stěžovatelka v souvislosti s možnými budoucími průtahy řízení domnělé porušení svých práv a zhoršení svého postavení žalobkyně, dle Ústavního soudu rozhodně nejde o nevyhnutelný důsledek ústavní stížností napadených rozhodnutí. Relevantní argumentaci svědčící o nezbytnosti kasace těchto rozhodnutí stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
18. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu