Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Karla Štrause, t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Jiřím Janebou, advokátem, se sídlem Divišova 882, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2016 sp. zn. 2 To 95/2016 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. září 2016 č. j. 7 T 11/2016-2196, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je obžalován z vícero trestných činů, a to zejména ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Trestných činů se měl dopustit jednáním podrobně popsaným v napadeném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, stručně řečeno tím, že se měl dopouštět nejméně od roku 2011 do prosince 2015, kdy byl vzat do vazby, trestné činnosti prostřednictvím telefonických hovorů na telefonní čísla asi dvaceti poškozených, kterým měl vulgárně nadávat a vyhrožovat, a to v různou denní a noční dobu, či rozesíláním sms zpráv s urážlivým textem; částečně se tohoto jednání dopustil ve spolupachatelství s obviněnou Libuší Svatošovou.
Stěžovatel byl vzat do vazby v prosinci 2015 a Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. září 2016 č. j. 7 T 11/2016-2196 rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě, neboť nadále trvá vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu. Současně soud nepřijal slib, který obviněný učinil dne 8. září 2016 ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. října 2016 sp. zn. 2 To 95/2016 zamítl. Proti oběma těmto rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost.
Pokud by obecné soudy náležitě vyhodnotily všechny namítané skutečnosti, musely by prý dojít k závěru, že riziko opětovného páchání trestné činnosti stěžovatelem je zcela vyloučeno, případně oslabeno natolik, že je možné stěžovatele z vazby propustit za případného nahrazení vazby některým z opatření dle trestního řádu. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě v přípravné fázi trestního řízení.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 336/06
, případně usnesení
sp. zn. III. ÚS 1549/13
,
III. ÚS 1549/13
, dostupné v internetové databázi NALUS]. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové i Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že oba soudy přezkoumaly námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti a dostatečně se vypořádaly s dosavadním průběhem trestního stíhání. Po zohlednění všech skutečností soudy přesto konstatovaly, že nenastaly skutečnosti, které by umožňovaly nahradit vazbu jiným opatřením či propustit stěžovatele z vazby, neboť je stěžovatel obviněn z trestné činnosti mimořádně závažné a dopustil se více jak dvaceti útoků.
Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna. Ústavní soud po zvážení námitek uplatněných v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě a nepřijetí slibu obviněného, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné ústavní deficity. Svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná.
Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Ústavní soud setrvává na svém požadavku, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro další trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. V posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že tyto požadavky byly obecnými soudy dodrženy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu