Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. P., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 2 To 743/99 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 T 54/99, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 2 To 743/99 a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 T 54/99, jimiž byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že závěry obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, což současně zakládá jejich neústavnost a je důvodem pro zásah Ústavního soudu, přičemž poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/97 ,
II. ÚS 149/94 ,
IV. ÚS 222/99 ,
II. ÚS 10/96 a
III. ÚS 166/95
. Tvrdí, že závěry obecných soudů neodpovídají zjištěným skutečnostem. Konkrétně obecné soudy mylně považovaly svědecké výpovědi za věrohodné, ačkoliv se liší výpovědi svědků z různých fází trestního řízení, výpovědi jednotlivých svědků mezi sebou, jakož i výpovědi svědků s obsahem magnetofonové kazety, a proto ani rozpory mezi těmito důkazy nijak nevysvětlily. Prostorové poměry v bytě H. naprosto vylučují průběh událostí tak, jak svědkové tvrdili. Poukázal na rozpor ve výpovědi poškozeného, který nejdříve uvedl, že byl napaden až 1.
prosince 1998, nicméně podle rozsudku se skutek měl stát již 29. listopadu 1998, a okresnímu soudu vytkl, že tento důkaz opomenul vyhodnotit v odůvodnění rozsudku. Dále z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel namítá porušení čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že napadený rozsudek soudu I. stupně vydal jiný samosoudce než ten, který rozhodl trestním příkazem. Je toho názoru, že má mít jen jediného zákonného soudce pro stejnou trestní věc. Dle jeho názoru jde také o psychologickou záležitost, jež v jeho neprospěch ovlivňuje nestrannost rozhodování druhého soudce.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že skutečnosti, které stěžovatel uvádí k hodnocení prováděných důkazů, vzal na vědomí. Námitky stěžovatele v podstatě směřují výlučně proti výsledkům a nic nového proti stavu, který zde byl v době odvolacího řízení, z jeho stížnosti nevyplývá. Závěrem uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou. Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Okresní soud v Šumperku ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud se stěžovatel pod body 1 a 2 své ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil závěry obecných soudů, má zato, že jde z jeho strany o jinou interpretaci důkazů, než jak učinily obecné soudy a jde v podstatě o opakování stejné obhajoby stěžovatele z předchozího řízení. S touto argumentací se neztotožňuje a odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. K námitce, že rozsudek vydal jiný samosoudce uvedl, že trestní věc stěžovatele podle rozvrhu práce Okresního soudu v Šumperku na rok 1999 byla zařazena do obvodu 2 T předsedkyně senátu JUDr.
A. H., která také vydala dne 14. 4. 1999 trestní příkaz a po jeho zrušení nařídila hlavní líčení na 15. 6. 1999. Toto hlavní líčení však nemohla konat z důvodu nemoci a nemohla je konat ani JUDr. J. Š., která ji dle rozvrhu práce zastupovala, neboť na tento den měla nařízena hlavní líčení v jiných věcech. S ohledem na zásadu projednávat trestní věc co nejrychleji (§ 2 odst. 4 tr. řádu) byl dle ust. § 2 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, pověřen projednáním a rozhodnutím věci jiný samosoudce.
Je zřejmě otázkou posouzení, zda tento postup je zákonný, nicméně okresní soud vyjádřil přesvědčení, že ano. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta dle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Okresní státní zastupitelství soud v Šumperku ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že ústavní stížnost namítá porušení ústavních práv, v tomto směru však neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti a ve své podstatě je pouhým odlišným hodnocením důkazů provedených obecnými soudy, což je nedostatečný podklad pro tvrzení, že došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Z uvedených důvodů má zato, že ústavní stížnost je neoprávněná.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu Šumperk, sp. zn. 2 T 54/99, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Stejně tak Ústavní soud neakceptoval ani námitku zásahu do základního práva na zákonného soudce při rozhodování v prvním stupni Okresním soudem v Šumperku. Tuto námitku stěžovatel neuplatnil ve svém odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 T 54/99, a tudíž v této části by jeho ústavní stížnost mohla být považována za návrh podaný zjevně po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání, resp. za návrh nepřípustný pro nevyčerpání dostupných prostředků k ochraně práv před obecnými soudy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24.3.2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu