Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatele Š. Š., právně zastoupeného advokátem Mgr. Igorem Penkou, Zahradnická 223/6, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2010 sp. zn. 61 C 163/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011 sp. zn. 15 Co 354/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1619/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Pro účely posouzení souvislosti mezi zdravotním stavem stěžovatele v roce 1984 a zdravotním stavem v současné době nařídil soud vypracování znaleckého posudku, a to lékařskou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Tento posudek konstatoval, že postižení jater je jednoznačně v souvislosti s infekcí hepatitidy C. Posudek nevylučuje mimojaterní poškození v důsledku hepatitidy C. Stěžovatel v rámci řízení před obecnými soudy poukazoval na lékařské posudky, které byly zpracovány v rámci předchozích soudních řízení.
Stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti snažil zpochybnit závěry obecných soudů a prokázat příčinnou souvislost mezi svým současným zdravotním stavem a pracovními podmínkami, v nichž působil v 80. letech minulého století. Nalézací soud měl dle stěžovatele při tak závažné problematice nařídit vypracování souběžného, případně revizního znaleckého posudku, který by s větší jistotou objasnil dokazované skutečnosti. To platí zejména v případě, kdy nově vypracovaný posudek je v rozporu s předchozími posudky.
Soud v řízení považoval za stěžejní jediný znalecký posudek vypracovaný Lékařskou fakultou v Olomouci.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Nalézací soud se navíc zabýval i předchozími znaleckými posudky, a to v tom smyslu, že poslední znalecký posudek vychází mimo jiné z toho, že lékařská věda v 80.
letech minulého století nebyla schopna rozpoznat virus hepatitidy C, jímž stěžovatel nepochybně trpí. Soudy se ve své argumentaci vypořádaly i s důvody, pro které nemohla být hepatitida C u stěžovatele dříve diagnostikována a proč nelze dohledat příčinnou souvislost mezi nedodržováním hygienických předpisů na pracovišti stěžovatele a jeho současným zdravotním stavem. Z ústavněprávního hlediska tak není obecným soudům čeho vytknout.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu