Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Janem Hostinským, advokátem, AK se sídlem Drobného 45a, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, čj. 16 Co 409/2005-83, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku, kterým krajský soud rozhodl o zvýšení jeho vyživovací povinnosti k nezletilé dceři A., včetně úhrady dlužného výživného. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jeho věc nebyla spravedlivě posouzena, neboť krajský soud nezkoumal reálnou hodnotu obchodních podílů, které vlastní v obchodních společnostech Fabbro, s.
r. o., a Manilla, s. r. o., a při hodnocení jeho majetkových poměrů přičetl aktiva a pasiva těchto společností jeho osobě. Podle stěžovatele nebyl takový postup správný a naznačil, že pokud se soud zcela neorientoval v ekonomických kategoriích, měl si pro objektivní hodnocení majetkových poměrů stěžovatele obstarat hodnocení odborníka z oblasti finanční analýzy. Právní závěr krajského soudu, podle kterého bylo v možnostech a schopnostech otce platit vyšší částky výživného, pak stěžovatel označil jako nesrozumitelný, neboť z něho nevyplývá, jaké jeho možnosti a schopnosti měl soud na mysli.
Na podporu svých argumentů stěžovatel podáním ze dne 23. 10. 2006 ústavní stížnost doplnil znaleckým posudkem znalce v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ing. J. Z.; účelem jeho zpracování bylo stanovení finanční částky pro osobní účely stěžovatele. Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 10 P 276/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že rozsudkem ze dne 7. 1. 2003, čj. 10 P 276/2002-20, 10 Sv 547/2002, soud schválil dohodu rodičů, L. Š. a stěžovatele M. Š., podle které byla jejich nezletilá dcera A., svěřena po dobu po rozvodu rodičů do výchovy matky a otec se zavázal platit výživné ve výši 3 000,- Kč měsíčně.
V dubnu 2005 matka nezletilé navrhla zvýšení výživného, jejímu návrhu soud vyhověl a po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 9. 8. 2005, čj. 10 P 276/2002-58, 10 P a Nc 165/2005, stanovil otci povinnost přispívat na výživu dcery částkou 5 000,- měsíčně od 1. 9. 2004 do 13. 7. 2005 a částkou 4 000,- Kč měsíčně od 14. 7. 2005 a uhradit dlužné výživné ve výši 22 420,- Kč. K odvolání matky krajský soud doplnil dokazování a rozsudek okresního změnil tak, že zavázal otce vyživovací povinností ve výši 7 000,- Kč měsíčně pro dobu od 1.
9. 2004 do 31. 7. 2005, od 1. 8. 2005 ve výši 6 000,- měsíčně a úhradou dlužného zvýšeného výživného za dobu od 1. 9. 2004 do 31. 5. 2006 v částce 46 580,- Kč. Soud uznal potřebu zvýšení výživného, neboť nezletilá začala navštěvovat základní školu a v souvislosti se zahájením povinné školní docházky se její odůvodněné potřeby zvýšily. Při hodnocení majetkových poměrů rodičů nezletilé soud zjišťoval výši jejich čistého měsíčního příjmu, vlastnictví k nemovitostem a ve vztahu ke stěžovateli přihlédl i tomu, že je společníkem ve dvou obchodních společnostech.
Zohlednil také, že stěžovateli se v novém vztahu narodil v červenci 2005 syn J., ke kterému má vyživovací povinnost. Po vyhodnocení provedených důkazů měl odvolací soud za to, že matčiny námitky byly důvodné a že otcovy poměry odůvodňují, aby výživné bylo stanoveno ve vyšší částce, než jak rozhodl soud prvního stupně.
Jak vyplývá z postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochranu ústavnosti, Ústavní soud není primárně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace "jednoduchého" práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci současně porušena stěžovatelova základní práva či svobody. Stěžovatel argumentoval porušením čl. 36 Listiny, a proto Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně z hlediska tohoto tvrzení a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tomuto závěru dospěl na základě následujících důvodů. Stěžovatel považoval rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze srpna 2005 za věcně správný a s výživným ve výši 5 000,- Kč a od 14. 7. 2005 ve výši 4 000,- Kč souhlasil (č.l. 70 verte, č.l. 74). Nesouhlasil však s navýšením již zvýšeného výživného o dalších 2 000,- Kč, jak o něm rozhodl Krajský soud v Brně na základě doplněného dokazování provedeného v odvolacím řízení. Podstatou ústavní stížnosti se tak stala kritika stěžovatele zaměřená na dokazování a zjišťování skutkového stavu, neboť stěžovatel tvrdil, že krajský soud pochybil, když ve vztahu k jeho podnikatelským aktivitám nerozlišil, že aktiva a pasiva obou obchodních společností, ve kterých má stěžovatel obchodní podíl, nejsou aktivy či pasivy "jeho" a dále nerozlišil, která aktiva "vydělávají" finanční prostředky a která na svou existenci potřebují přísun finančních prostředků (sic).
Rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Obecný soud má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález IV.ÚS 244/03 , Sb.n.u., sv.
33, str. 47 (52-53)]. Pro účely identifikace pochybení, která mohou mít v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu ústavně právní relevanci, proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil zobecňující podmínky, za jejichž nesplnění má realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jsou to jednak případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. nález III.ÚS 177/04 , Sb.n.u., sv.
33, str. 377). První a druhá skupina případů na stěžovatelův případ zjevně nedopadá, pod třetí skupinu spadají případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy ( III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 ,
II. ÚS 182/02 ,
IV. ÚS 570/03
- Sb.n.u., sv. 3, str. 257, sv. 4 str. 255, sv. 31 str. 165, sv. 33, str. 377 a další). Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu, jak jej stěžovatel vymezil svojí ústavně právní argumentací, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo kasaci rozsudku krajského soudu, neshledal. Právní závěr krajského soudu o "celkově velmi dobrých majetkových poměrech otce" nebylo možno považovat za extrémně nesouladný s vykonanými důkazy, neboť ze soudního spisu i z odůvodnění napadeného usnesení bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha krajského soudu o změně poměrů na straně otce pohybovala.
Takový postup korespondoval s normami zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, podle kterých soud při stanovení výše výživného zjišťuje schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů. Hodnocení důkazu vypovídajícího o zapojení stěžovatele do podnikatelských aktivit obchodních společností pak Ústavní soud považoval za projev soudního volního rozhodování. Pod maximu práva na spravedlivý proces spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně vypořádat se všemi důkazy.
Pokud obecný soud respektuje kautely dané ustanovení § 132 o. s. ř., jak se také v dané věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem znovu, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález III.ÚS 23/93 , Sb. n. u. sv. 1, str. 41 (46)]. Ústavní soud připomíná, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů a soud při jejím zjišťování vedle hlediska fakticky dosahovaných příjmů zohledňuje i celkové majetkové poměry obou rodičů a jejich životní styl.
Právní úprava zdůrazňuje princip potenciality příjmů, nikoli jejich fakticity. Vycházel-li tedy Krajský soud v Brně při hodnocení životní úrovně otce z jeho majetkových poměrů, do kterých zahrnul i jeho zapojení do obchodních společností, nelze takový postup označil jako nerozumný či nespravedlivý. Soud se při hodnocení důkazů a posouzení všech okolností, které vyšly najevo, nemusí chovat jako "účetní", a proto skutečnost, že nezajistil ocenění obchodních podílů stěžovatele v obchodních společnostech (např. znaleckým posudkem), nepředstavovalo v projednávaném případě důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí.
K námitce stěžovatele, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nerozvedl, jaké možnosti a schopnosti otce měl na mysli, Ústavní soud uvádí, že k těmto zákonným pojmům je třeba při jejich interpretaci přistupovat v právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, jež nachází svůj konkrétní výraz v judikatuře obecných soudů.
Rozhodnutí obecného soudu nelze označit za nepřezkoumatelné, či vykazující rysy svévole, a jisté, byť i racionální postřehy stěžovatele ani ve svém souhrnu nesignalizují pochybení tak závažné, že by opodstatňovaly závěr o porušení ústavních procesních práv či jiných základních práv stěžovatele. Vzhledem k tomuto zjištění Ústavní soud nepovažoval za nutné provést důkaz navrženým znaleckým posudkem. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 10. listopadu 2006
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu