Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 20. listopadu 2006 v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelů 1) J. Š.,zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem 360 01 Karlovy Vary, Jiráskova 2, a 2) J. H., zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, advokátem se sídlem 360 01 Karlovy Vary, Jiráskova 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2006 č. j. 33 Odo 385/2006-121, Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2005 č. j. 10 Co 556/2005-94 a Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 4. 2005 č. j. 9 C 94/2004-75, takto: Návrh se odmítá.
Navrhovatelé se podáním zcela shodné ústavní stížnosti domáhali zrušení výše citovaných rozsudků s tím, že se jimi cítí dotčeni v právech zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedli, že bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech o jejich povinnosti zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni České republice, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, částku 138.000,- Kč s příslušenstvím, a tedy vrátit státní příspěvek, poskytnutý jim na individuální bytovou výstavbu.
Označené soudy takto rozhodly přesto, že stěžovatelé namítali promlčení uplatněné pohledávky, výrok byl odůvodněn poukazem na obsah § 874 občanského zákoníku, jakož i poukazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vyslovili přesvědčení, že jejich dovolání bylo přípustné, opíralo se o jiné skutečnosti, než které byly v citovaných rozhodnutích již řešeny, a tak mu mělo být Nejvyšším soudem vyhověno a rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ke společnému řízení může soud spojit věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků (§ 112 odst. 1 obč. soudního řádu). Poněvadž z ústavních stížností účastníků bylo zjištěno, že tyto se nejen svým obsahem zcela shodují, ale směřují proti totožným rozsudkům soudů, vyhlášeným v řízeních v téže věci a týchž účastníků, byly návrhy stěžovatelů sp. zn. IV. ÚS 431/06
a
sp. zn. I. ÚS 447/06
usnesením ze dne 10. 10. 2006 spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 431/06
(§ 112 odst. 1 občanského soudního řádu).
Z obsahu stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu zásah do práv, jejichž ochrany se stěžovatelé svým návrhem domáhají, shledán nebyl. Jmenovaný soud se v rozhodnutí o dovolání vypořádal s námitkami stěžovatelů vznesenými ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu a vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč závěr odvolacího soudu, dovozující, že pohledávka žalobce na zaplacení částky, poskytnuté dle smlouvy z 31. 8. 1990 žalovaným jako státní příspěvek na individuální výstavbu, není promlčena, je správný.
S poukazem na svá dřívější rozhodnutí týkající se problematiky promlčení nároku zajištěného omezením převodu nemovitostí, jakož i na obsah § 868, § 870 a § 874 občanského zákoníku (dle zák. č. 509/1991 Sb.) zakotvujících zásady pro použití (a tedy i nepoužití) novelizovaných či nových ustanovení občanského zákoníku na právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992, Nejvyšší soud opodstatněně dovolání žalovaných, tj. stěžovatelů, zamítl. Na odůvodnění jeho rozsudku lze v dalším zcela odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006 č. j. 33 Odo 385/2006-121, jakož i jemu předcházejícím rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2005 č. j. 10 Co 556/2005-94 a Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 4. 2005 č. j. 9 C 94/2004-75, jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2006