Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 433/03
Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti Jednoty katolických tovaryšů, zastoupené JUDr. O. Ch., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, čj. 20 Cdo 1530/2002-205, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, čj. 20 Co 93/2002-181, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 1. 2002, čj. 31 C 8/2000-125, za účasti uvedených soudů, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Přemyslem H., advokátem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2003 se Jednota katolických tovaryšů se sídlem v Praze (dále jen "stěžovatelka"), domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2003, čj. 20 Cdo 1530/2002-205, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, čj. 20 Co 93/2002-181, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 1. 2002, čj. 31 C 8/2000-125. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že v řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí v obci Praha 1, k.ú.
Staré Město, které byly původně ve vlastnictví spolku Jednota katolických tovaryšů. V řízení bylo rozhodování vícekrát obecnými soudy všech stupňů. Určovací žalobu Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 1. 2002, čj. 31 C 8/2000-125, zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka právně neexistovala před její registrací u Ministerstva vnitra dle § 6 zákona č. 83/1990 Sb., a tudíž není subjektem totožným s původním vlastníkem nemovitostí. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 28.
3. 2002. Dovolací soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 26. 6. 2003, když dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není po právní stránce zásadního významu. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů všech stupňů byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující právo na spravedlivé řízení. Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy.
Porušení čl. 6 Úmluvy spatřuje v tom, že stížností napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze dle jejího názoru nerespektovala závazné právní názory vyjádřené v předcházejícím rozhodnutí Městského soudu v Praze ani závěry vyjádřené v odůvodnění předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Tím, že důkazy, které v řízení navrhovala, nebyly provedeny, poněvadž jejich provedení soudy nenařídily, byla zkrácena na svých právech, a to zejména s přihlédnutím k uvedeným předcházejícím rozhodnutím.
Je toho názoru, že soudy prvního i druhého stupně jednaly ukvapeně poté, co se dověděly o stížnosti podané k Evropskému soudu pro lidská práva na průtahy řízení spočívající ve více než tříleté nečinnosti soudu. Tvrzenou ukvapeností se cítí být poškozena, neboť soudy jednaly s cílem zcela jednoznačně a co nejrychleji spor ukončit, bez ohledu na závazné právní názory předcházejících soudů a bez ohledu na nezbytnost provést důkazy jí navrhované. Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že proti jeho rozhodnutí stížnost fakticky nesměřuje, jak plyne z jejího obsahu.
Proto mu nezbývá než konstatovat, že právní názory, které byly v jeho usnesení ze dne 26. 3. 2003, sp. z . 20 Cdo 1530/2002, uplatněny, odpovídají standardnímu výkladu ustanovení upravujících otázku přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Stěžovatelka proti nim - ani v rovině ústavněprávní - nebrojí. V kontextu věcném se Nejvyšší soud ČR vyjádřil rozhodnutím ze dne 16. 12. 1999, sp. zn.
20 Cdo 2304/98, a na tam obsažených právních názorech nemá co měnit, resp. ani v následné rozhodovací praxi se od nich neodchýlil. Stěžovatelka opakovaně setrvává na neudržitelné představě o významnosti "kontinuity" (s původním vlastníkem), ačkoliv relevantní v posuzovaných právních vztazích (na rozdíl kupř. od právních vztahů z tzv. "sokolských" restitucí") je toliko jeho "identita". Vytýkané (údajné) "neúplnosti nebo nesprávnosti" ve skutkových zjištěních, jež vycházejí z jiného (správného) právního názoru, který soud prvního stupně i soud odvolací posléze aplikovaly, kolizi s ústavněprávními principy založit nemohou.
Jestliže stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR nenapadá, pak dle jeho názoru nelze dovodit nic jiného, než že stěžovatelčina ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí (jakož ostatně i vůbec) není důvodná. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Současně vyjádřil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání. Hlavní město Praha, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřilo názor, že ústavní stížnost je ve svých právních závěrech i námitkách nedůvodná.
Soudy všech stupňů dovodily, že mezi původně existujícím spolkem a stávající Jednotou katolických tovaryšů neexistuje právní kontinuita. Tento závěr vyplývá ze sdělení Ministerstva vnitra ze dne 30. 9. 1998, čj. VS/1-1/756/98/r, ze kterého se podává, že Jednota katolických tovaryšů vznikla dne 5. 11. 1990, kdy byla registrována Ministerstvem vnitra pod čj. VSP/1-3039/90/R na základě ust. § 6 a násl. zák.č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění, a proto se musí jednat o nově vzniklé sdružení a nikoliv o sdružení ve smyslu § 19 odst. 2 citovaného zákona, což vyplývá i ze stanov Jednoty katolických tovaryšů.
Jednota ani nepodala ve smyslu usnesení vlády ČR ze dne 23. 10. 1996, č. 555, žádost o bezúplatný převod vymezeného nemovitého majetku vybraným spolkům ke zmírnění některých majetkových křivd. Snahu o navázání na činnost dříve existujícího spolku lze považovat za ideovou snahu, nikoliv za přímou kontinuitu činnosti spolku. Nelze dovozovat, že spolek tvořili jednotliví členové, kteří fakticky žádnou činnost ve smyslu stanov nevyvíjeli, nicméně přesto měl spolek nadále fungovat. Pro takový závěr nesvědčí žádný důkaz a neprokázaly by jej ani důkazy stěžovatelkou navrhované.
O zániku spolku svědčí Protokol sepsaný dne 9. 4. 1959, i přípis adresovaný Ústřednímu národnímu výboru v Praze, III. referátu pro vnitřní věci, a další jím specifikované důkazy, jež dosvědčují, že k zániku spolku došlo. Navíc v předmětné věci je zřejmé, že sporný majetek přešel na stát, jak plyne ze Závěrečné zprávy o průběhu a ukončení likvidace majetkové podstaty spolku Jednota katolických tovaryšů v Praze. To vše svědčí o neexistenci kontinuity mezi původním a nynějším subjektem. Z uvedených důvodů vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn.
31 C 8/2000, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s názorem obecných soudů, jež ve věci dovodily, že původně existující spolek a stávající Jednota katolických tovaryšů nejsou spolky identické, tj. nesouhlas s pro stěžovatele nepříznivým výsledkem občanskoprávního sporu. Stěžovatelka se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud, jako soud další instance, znovu věc otevřel a otázku identity posoudil způsobem pro ni výhodnějším.
Taková role Ústavnímu soudu však, jak vyplývá z jeho četné, ustálené a obecně dostupné judikatury, nenáleží. Skutečnost, že stěžovatelka nesdílí názor obecných soudů vyjádřený v jejich rozhodnutí, sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. I když bylo dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítnuto, rozhodnutí dovolacího soudu obsahuje jasný a odůvodněný právní názor, a právě tomuto soudu ve smyslu ust. § 21 zák.č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje rozhodováním o dovoláních.
Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu ČR, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. K tvrzení stěžovatelky, že soudy měly provést veškeré jí navrhované důkazy a pokud tak neučinily, porušily její právo na spravedlivý proces, Ústavní soud uvádí, že k problematice obecným soudem opomenutých důkazů existuje četná judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94 , uveřejněného pod č. 10, ve svazku 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, plyne že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl.
38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl.
36 odst. 1, čl. 38 odst.
2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 221 odst. 1 písm. c), § 243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§ 120 odst. 1 al.
2 o.s.ř.). Uvedené zásady spravedlivého procesu obecné soudy, dle přesvědčení Ústavního soudu, neporušily, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí. Obdobnou praxi uplatňuje i Evropský soud pro lidská práva, dle něhož tomuto soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení vnitrostátního soudu svým vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně způsobu přípustnosti svědectví, bylo "spravedlivé" ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (např. rozsudek ve věci Schuler Zgraggen proti Švýrarsku z roku 1993, A-263, § 66).
Dále např. podle zprávy Komise ke stížnosti č. 7945/77 článek 6 odst. 1 Úmluvy neupravuje problematiku důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách. Pokud pak stěžovatelka poukázala na údajnou "ukvapenost" v rozhodování soudů prvního a druhého stupně, toto její tvrzení samotné nemá jakoukoliv ústavněprávní relevanci. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 6. ledna 2004 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu