Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace DS CORPORATION s.r.o., sídlem Kralická 950/1, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Jitkou Sailerovou, advokátkou, sídlem náměstí Jiřího z Lobkovic 2363/18, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 23 Cdo 975/2024-539, ve znění opravného usnesení ze dne 11. prosince 2024 sp. zn. 23 Cdo 975/2024, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 21 Co 175/2023-497, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Milana Holého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 2. 2023 č. j. 5 C 205/2021-372, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 2. 3. 2023 č. j. 5 C 205/2021-379, zamítl stěžovatelčinu žalobu na zaplacení částky 1 200 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV). Takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejším účastníku zaplacení žalované částky jako slevy z kupní ceny. Stěžovatelka jako kupující a vedlejší účastník jako prodávající uzavřeli kupní smlouvy, na základě nichž stěžovatelka nabyla vlastnické právo ke dvěma bytovým jednotkám. Stěžovatelka zjistila, že bytové jednotky trpí vadami, jelikož do nich střechou zatéká. Okresní soud shledal žalobu stěžovatelky nedůvodnou. Stěžovatelka si zvolila právo na odstranění vady opravou věci, která byla po podání žaloby provedena. Stěžovatelka zároveň neprokázala, že vedlejšímu účastníku dala přiměřenou lhůtu k odstranění vad s upozorněním, že jinak bude uplatňovat slevu z kupní ceny. Podle okresního soudu rovněž není vyloučeno, že zatékání střechou způsobila sama stěžovatelka neodbornou instalací klimatizace a zatékání zhoršil i stěžovatelkou oslovený znalec, který pro stěžovatelku zjišťoval stav střechy.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil ve výroku II o výši náhrady nákladů řízení, jinak rozsudek okresního soudu ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I rozsudku krajského soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). V řízení bylo podle krajského soudu prokázáno, že vedlejší účastník se od počátku snažil vady střechy řešit, vyzýval stěžovatelku k součinnosti a upozorňoval, že zatékání mohla způsobit sama neodborně nainstalovanou klimatizací. Vedlejší účastník se tak podle krajského soudu nedostal do prodlení s odstraněním vad. Krajský soud rovněž konstatoval, že změna volby práva z vadného plnění nebyla stěžovatelkou uplatněna v přiměřené lhůtě.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením, ve znění opravného usnesení, odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání neformulovala žádnou otázku, která by mohla založit přípustnost jejího dovolání. Otázka týkající se prodlení vedlejšího účastníka s odstraněním vad v přiměřené lhůtě směřuje proti skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů. Taková otázka přípustnost dovolání založit nemůže. V řízení před okresním a krajským soudem vyplynulo, že vedlejší účastník se do prodlení s odstraněním vad nedostal, tento závěr není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani stěžovatelkou zpochybňovaná lhůta, v níž může kupující oznámit změnu uplatňovaného práva z odpovědnosti za vady. Na této otázce totiž zjevně rozhodnutí krajského soudu výlučně nezávisí. Krajský soud založil své rozhodnutí především na závěru, že stěžovatelka nemohla změnit původně zvolené právo z odpovědnosti za vady, tedy zaměnit odstranění vady opravou věci za poskytnutí přiměřené slevy, neboť vedlejší účastník se do prodlení s opravou věci v přiměřené lhůtě vůbec nedostal.
5. Stěžovatelka primárně napadá právní závěry krajského soudu. Nesouhlasí se závěrem, že se vedlejší účastník nedostal do prodlení s odstraněním vady věci. Tvrdí, že nárok plynoucí jí z odpovědnosti za vady věci uplatnila včas, není v tomto právu totiž jakkoli časově omezena. Upozorňuje, že během soudního sporu sice došlo k opravě střechy, tu však provedlo příslušné společenství vlastníků na svůj náklad, nikoliv vedlejší účastník. Závěr soudu, který tuto skutečnost nezohledňuje, je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovými stavem, byl pro ni překvapivý a nemohla na něj řádně reagovat. Rozhodnutí krajského soudu proto postrádá smysluplné odůvodnění, což je v rozporu se stěžovatelkou blanketně odkazovanou nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud se nedostatečně vypořádal s jí formulovanými otázkami, od nichž dovozovala přípustnost dovolání, a to pokud jde o omezení v možnosti změnit již uplatňovaný nárok z vad věci či extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů učiněných krajským soudem. Stěžovatelka konečně upozorňuje na obdobný spor vedený mezi příslušným společenstvím vlastníků a nynějším vedlejším účastníkem s tím, že v tomto sporu obecné soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastník v prodlení s opravou věci byl, což žádný z obecných soudů nereflektoval.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly. Závěry a právní hodnocení obecných soudů ve svých stížnostních námitkách nereflektuje. V řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, bylo prokázáno, že vedlejší účastník stěžovatelku opakovaně žádal o poskytnutí součinnosti, aby mohl střechu opravit. Zároveň existovalo minimálně podezření, že k poškození střechy došlo vlivem neodborné instalace klimatizace stěžovatelkou a neodborného postupu znalce, který na žádost stěžovatelky hodnotil stav střechy pro účely soudního řízení. Obecné soudy zároveň nepřehlédly, že během řízení byla střecha fakticky opravena.
9. Stěžovatelka nemůže jednoduše porovnávat jí vyvolaný spor a spor, který vedlo příslušné společenství vlastníků rovněž proti vedlejšímu účastníkovi. Pro stěžovatelčinu věc není v této souvislosti rozhodné, kdo příslušnou opravu střechy reálně financoval, neboť pokud tímto způsobem vznikla například společenství vlastníků škoda, je to tento subjekt, který se vůči vedlejšímu účastníku může domáhat náhrady a na úspěšnost stěžovatelkou zahájeného řízení uvedená okolnost nemůže mít vliv. Rozhodnutí krajského soudu rovněž podle Ústavního soudu nemůže být pro stěžovatelku překvapivé, jak uvádí, neboť například řešení otázky, kdo opravu střechy ve skutečnosti hradil, nemá vzhledem ke stěžovatelkou zahájenému řízení žádný vliv.
10. Neúspěch žaloby stěžovatelky byl spojen s řešením jiné otázky, než té, zda - popřípadě do jakého okamžiku v soudním řízení - mohla stěžovatelka měnit konkrétní podobu nároku, kterou uplatňovala vůči subjektu odpovědnému za vady věci. Tato otázka proto nemohla založit přípustnost dovolání, rozhodnutí ve věci na řešení této otázky nezáviselo. Přípustnost dovolání nemohla být založena tvrzeným extrémním rozporem mezi v řízení zjištěným skutkovým stavem a z něho plynoucími závěry. V daném kontextu totiž - jak již bylo řečeno - stěžovatelka vůbec nezohledňuje, že vedlejšímu účastníku k odstranění škody neposkytla patřičnou součinnost.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu