USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DS CORPORATION s.r.o., se sídlem v Praze 10, Kralická 950/1, identifikační číslo osoby 05289262, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická 74, o zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 205/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 21 Co 175/2023-497, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 214 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, č. j. 5 C 205/2021-372, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 2. 3. 2023, č. j. 5 C 205/2021-379, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 5. 8. 2021 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III a IV).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené slevy z kupní ceny z titulu vadného plnění. Žalobkyně jako kupující a žalovaný jako prodávající uzavřeli dne 19. 12. 2019 dvě kupní smlouvy, z jejichž titulu žalobkyně nabyla vlastnictví ke dvěma bytovým jednotkám za kupní cenu v celkové výši 2 158 900 Kč. Po uzavření smluv a převzetí jednotek žalobkyně zjistila, že celý dům, v němž se bytové jednotky nachází, trpí vadami (zejm. průsaky vody). Žalobkyně tyto vady oznámila žalovanému dne 16. 6. 2020, přičemž požadovala odstranění vady její opravou. Jelikož žalovaný dle žalobkyně neodstranil vady v přiměřené lhůtě, uplatnila následně žalobkyně přípisem ze dne 14. 7. 2021 právo na přiměřenou slevu z kupní ceny ve výši 1 200 000 Kč.
3. Soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou, neboť žalobkyně zvolila právo na odstranění vady opravou věci, přičemž po podání žaloby byla tato oprava realizována. Žalobkyně také neprokázala, že by žalovanému byla dána přiměřená lhůta k odstranění vad s upozorněním, že bude uplatňována sleva z kupní ceny, a žalobkyně proto nemohla bez souhlasu žalovaného změnit zvolené právo z vadného plnění. Soud prvního stupně také poukázal na to, že výše slevy z kupní ceny uplatněná žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy. Nadto soud prvního stupně podotkl, že není vyloučeno, že zatékání způsobila sama žalobkyně instalací klimatizace.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 21 Co 175/2023-497, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II ve výši náhrady nákladů a ve výrocích I, III a IV jej potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními a právním hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil pouze částečně. Dle odvolacího soudu by mohla být žalobkyně se žalobou úspěšná (a tedy požadovat přiměřenou slevu z kupní cenu namísto odstranění vady opravou věci) v případě, že by jí žalovaný oznámil, že vadu neodstraní, či by ji neodstranil v přiměřené lhůtě v souladu s § 2106 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dle odvolacího soudu měl však žalovaný od počátku zájem vady řešit a vyzýval žalobkyni k součinnosti, jakož ji i upozorňoval na neodborně nainstalovanou klimatizaci, která mohla být rovněž příčinou zatékání. Žalovaný se tak dle odvolacího soudu nedostal do prodlení s odstraněním vad. Změna volby práva z vadného plnění navíc nebyla žalobkyní uplatněna v přiměřené lhůtě, neboť žalobkyně tak učinila s odstupem téměř deseti měsíců. Dle odvolacího soudu tak nebyly splněny podmínky pro změnu volby práva z vadného plnění a rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
7. Dovolatelka namítá (i) nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, které spočívá v tom, že závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobkyni nevzniklo právo změnit původně uplatněný nárok na opravu věci na nárok na přiměřenou slevu z kupní ceny ve smyslu § 2106 odst. 2 věta třetí o. z. proto, že se žalovaný nedostal do prodlení s odstraněním vad, je zcela v rozporu se skutkovým stavem, který vyplynul z provedeného dokazování.
8. Dále předkládá dovolatelka dovolacímu soudu (ii) otázku týkající se závěru odvolacího soudu, podle kterého je údajně kupující povinen změnu uplatněného nároku z vadného plnění dle § 2106 odst. 2 věta třetí o. z. provést v „přiměřené lhůtě“ po samotné reklamaci, přičemž v posuzované věci tato údajná lhůta dodržena nebyla. Tato otázka dle dovolatelky nemá oporu v právní úpravě a představuje otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
9. Dovolatelka dále namítá (iii), že dokazování provedené soudem prvního stupně, z něhož pak vyšel odvolací soud v napadeném rozsudku, je nedostatečné a jeho hodnocení je flagrantně povrchní, pokud jde o samotnou otázku existence žalobkyní reklamovaných vad.
10. Pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, dovolatelka namítá i vadu řízení, kterou shledává v tom, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv toto své rozhodnutí založil na zcela jiném odůvodnění než soud prvního stupně.
11. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a uloží žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů před soudy všech stupňů, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že dovolání dle něj nesplňuje předpoklady přípustnosti, neboť žalobkyně v dovolání nekoncipuje ani jeden dovolací důvod, a žalovaný proto dovolání navrhuje odmítnout, popřípadě zamítnout.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
16. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
17. V námitkách vůči správnosti závěru odvolacího soudu o absenci prodlení žalovaného s odstraněním vad v přiměřené lhůtě shrnutých shora pod bodem (i) dovolatelka shledává nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že uvedený závěr odvolacího soudu je zcela v rozporu se skutkovým stavem, který vyplynul z provedeného dokazování.
18. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
19. Stejně tak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022).
20. Těmto požadavkům dovolatelka ve vztahu k námitkám shora uvedeným pod bodem (i) nedostála, neboť se omezila toliko na prosté vymezení dovolacího důvodu (nesprávného právního posouzení věci). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje, aby se dovolatel také vyjádřil k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. bod 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sb.).
21. Dovolatelka v této souvislosti nevymezila ve svém dovolání konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, stejně jako neoznačila rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, když dovolatelka neodkazuje na žádné rozhodnutí dovolacího soudu (popř. Ústavního soudu), ani jiným způsobem neoznačuje konkrétní závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (popř. Ústavního soudu), a pouze obecně namítá odchýlení se od „konstantní judikatury dovolacího soudu“.
22. Dovolatelka tak ve vztahu k této své argumentaci nedostála výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání je tak v této části stiženo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
23. Kromě toho dovolatelka v této části dovolání směřuje svoji argumentaci vůči soudy zjištěnému skutkovému stavu, když namítá, že žalovaný ve skutečnosti zájem na vyřešení zatékání neměl a opravu střechy včas neprovedl. Dovolatelka tak v tomto směru nenamítá nesprávnost závěrů právních, nýbrž zpochybňuje závěry skutkové, odvíjející se od hodnocení v řízení provedených důkazů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, a ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4940/2015). Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3133/2017). Ostatně dovolatelkou namítaný skutkový závěr, že to byl žalovaný, kdo opravu střechy provedl a vadu tak odstranil, odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neučinil.
24. K tomu pak lze doplnit, že závěr odvolacího soudu, podle kterého se žalovaný vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci nedostal do prodlení s odstraněním vady, nelze považovat za závadný v tom smyslu, že by byl založen na vskutku extrémním nesouladu ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde takový nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
25. Rovněž ve vztahu k námitkám označeným shora pod bodem (iii) je dovolání stiženo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v tomto rozsahu pokračovat. Dovolatelka jimi namítá, že provedené dokazování je nedostatečné a jeho hodnocení soudy je povrchní. Dovolatelka ani zde neuvádí, v čem shledává splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a potažmo tak ani neuvádí, zda se odvolací soud při řešení takové otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a tuto rozhodovací praxi označil), zda se jedná o otázku dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou nebo otázku, která je rozhodována dovolacím soudem rozdílně, či již vyřešenou otázku, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak.
26. I v tomto případě navíc dovolatelka svými námitkami rozporuje hodnocení důkazů odvolacím soudem. Nejvyšší soud znovu připomíná, že námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3493/2019).
27. Jako neřešenou pokládá dovolatelka otázku shora uvedenou pod bodem (ii) týkající se lhůty, v níž může kupující oznámit změnu uplatněného práva z odpovědnosti za vady podle § 2106 odst. 2 věty třetí o. z.
28. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí (výlučně) nezávisí.
29. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dospěl k závěru, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto závěrů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto závěru nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 529/2017).
30. Jinak řečeno, obstojí-li jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. V poměrech projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí rovněž (především) na závěru, že dovolatelka nemohla změnit původně zvolené právo z odpovědnosti za vady na odstranění vady opravou věci na právo na poskytnutí přiměřené slevy z kupní ceny z důvodu, že se žalovaný nedostal do prodlení s opravou věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 2106 odst. 2 o. z.
32. Tento závěr odvolacího soudu představující samostatný důvod pro zamítnutí žaloby se však dovolatelce v jejím dovolání nepodařilo zpochybnit, proto ani případné nesprávné řešení otázky existence přiměřené lhůty, v níž může kupující změnit uplatněné právo z odpovědnosti za vady, odvolacím soudem se nemůže v poměrech dovolatelky nijak projevit, a tudíž tato otázka přípustnost jejího dovolání založit nemůže.
33. K dovolatelkou namítané vadě řízení by bylo možno v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není případ projednávané věci.
34. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu