23 Cdo 1011/2022-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce J. Ř., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1169/51, proti žalované J. Ř., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká ulice 92, o zaplacení 1 577 639 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 16 C 491/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2021, č. j. 9 Co 100/2021-125, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í : (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka vychází z právní úpravy dovolacího řízení, která byla účinná pouze do 1. 1. 2013, což se odráží ve způsobu, jakým vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. Co do přípustnosti, kterou zaměňuje s důvodností, odkazuje na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.
12. 2012, poznámka Nejvyššího soudu), s odkazem na to, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil, a současně argumentuje, že napadené rozhodnutí má podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) po právní stránce zásadní význam, neboť „se soud odchýlil od ustálené judikatury, ba dokonce od obvyklého postupu obecných soudů (viz níže) zejména aplikace zápočtu a jeho určitosti, což je důvod uvedený v § 237 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.
12. 2012), zejména ta část, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, či v rozporu s hmotným právem (zejména určitost právního úkonu či započitatelnost části nároku).“
Z takto vymezené přípustnosti dovolání, jakož i z dovolací argumentace odpovídá aktuálnímu znění § 237 o. s. ř. z hlediska obsahového argument, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Tento předpoklad přípustnosti dovolání však není vymezen způsobem, jenž by dostál požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanovenými zákonem a vysvětlenými v judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dlouhodobě zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 14.
9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, zejména body 38 a 53). Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). Jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy je, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a bude-li dovolání podáno, aby se k této judikatuře vymezil (srov. Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, body 32 a 33). Rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka nikterak neoznačila.
Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. pro vady. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení však není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.