Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ovidius CZ, s.r.o., se sídlem Mařákova 303/11, Praha 6, b) Ing. Miroslava Navrátila, c) Ing. Miloslava Klimeše, d) MUDr. Petra Streitberga a e) Ivy Nečasové, zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Slezská 13, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1763/2011-630 ze dne 28. srpna 2012, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 34/2010-510 ze dne 19. října 2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Cm 185/2005-459 ze dne 10. září 2009, spojené s návrhem na zrušení přílohy zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces a na pokojné užívání majetku domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. S ústavní stížností spojili návrh na zrušení přílohy zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Cm 185/2005 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze v řízení o přezkoumání přiměřeného vypořádání rozsudkem č. j. 22 Cm 185/2005-459 ze dne 10. září 2009 zamítl žalobu na určení "správné výše" přiměřeného vypořádání při převodu obchodního jmění spol. nkt cables, a.s. (dále jen "společnost") na hlavního akcionáře spol. nkt cables, s.r.o. (výrok I.), uložil spol. nkt cables, s.r.o. (dále jen "hlavní akcionář") zaplatit každému ze stěžovatelů specifikované dorovnání za akcie společnosti s 3% úrokem z prodlení p.a. ode dne 31. prosince 2004 do zaplacení, uložil hlavnímu akcionáři zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 79.022,- Kč (výrok III.), stěžovatelům uložil zaplatit České republice náklady na znalečné ve výši 74.000,- Kč (výrok IV.) a hlavnímu akcionáři uložil zaplatit České republice náklady na znalečné ve výši 12.959,- Kč (výrok V.).
K odvolání hlavního akcionáře proti výrokům II. až V. rozhodnutí soudu prvního stupně a k odvolání všech stěžovatelů proti výrokům I., III. a IV. rozhodnutí soudu prvního stupně a k odvolání stěžovatele d) proti výroku II. v části, ve které nebylo přisouzeno dorovnání v požadované výši, Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 7 Cmo 34/2010-510 ze dne 19. října 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., III. a V. a ve výroku II. kromě dne počátku úročení přisouzeného dorovnání, který u každého z navrhovatelů změnil tak, že jím je den 2. srpna 2005, potvrdil a ve formulačně správném znění potvrdil výrok i IV. rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil stěžovatelům zaplatit hlavnímu akcionáři náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9.360,- Kč (výrok II.).
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o výši dorovnání, výrok o výši "úroku z prodlení" a výrok o zamítnutí žaloby na určení, podali stěžovatelé b) a d) a proti výroku I. usnesení odvolacího soudu v části týkající se úroku z prodlení podali stěžovatelé a), c) a e) dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 1763/2011-630 ze dne 28. srpna 2012 v rozsahu, kterým stěžovatelé napadli výrok I. usnesení odvolacího soudu v části, v níž soud rozhodl o výši "úroku z prodlení" zamítl (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu dovolání stěžovatelů b) a d) odmítl (výrok II.) a uložil stěžovatelům zaplatit společně a nerozdílně hlavnímu akcionáři náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.360,- Kč (výrok III.).
Proti v záhlaví citovaným rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího podali stěžovatelé souběžně s dovoláním ústavní stížnost, která byla s ohledem na podané dovolání usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 181/11 ze dne 11. února 2011 odmítnuta.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh z části nepřípustný, z části podaným někým zjevně neoprávněným a z části zjevně neopodstatněný.
Podle ust. § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu.
Podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, podali všichni stěžovatelé odvolání proti jeho výrokům I., III. a IV. a stěžovatel d) též proti výroku II. v části, ve které nebylo přisouzeno dorovnání v požadované výši. Výrok V. rozhodnutí soudu prvního stupně se nijak nedotýká osob stěžovatelů. Ústavní stížnost stěžovatelů a, b), c, a e) směřující proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně je proto pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatelům poskytoval, nepřípustným návrhem.
Z téhož důvodu je v části směřující proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně mimo část, jíž nebylo stěžovateli d) přisouzeno dorovnání v požadované výši, nepřípustným návrhem též ústavní stížnost stěžovatele d). S ohledem na skutečnost, že výrok V. rozhodnutí soudu prvního stupně se nijak nedotýká osob stěžovatelů a nemohlo jím být zasaženo do žádných jejich práv nebo svobod, je v této části ústavní stížnost stěžovatelů návrhem podaným někým zjevně neoprávněným, stejně jako v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl tento výrok V.
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzen.
Následně vzal Ústavní soud v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ve zbývajícím rozsahu napadená rozhodnutí (dále jen "relevantní rozhodnutí") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této zbývající části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy rozhodly relevantními rozhodnutími v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav a svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, vypořádaly se dostatečně s relevantními námitkami stěžovatelů a jejich závěry podle náhledu Ústavního soudu nelze označit za projev libovůle, ani za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Dílčí pochybení soudu prvního stupně napravil soud odvolací. Ústavní soud tedy žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. c), § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části jako podanou někým zjevně neoprávněným, z části jako nepřípustnou a z části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení přílohy zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je návrhem pouze akcesorickým, a musí tak sdílet osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 8. července 2013
Michaela Židlická v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu