U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci navrhovatelů a) Ovidius CZ, s. r. o. se sídlem v Praze 6, Mařákova 303/11,
PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 27 12 51 57, b) Ing. M. N., c) Ing. M.
K., d) MUDr. P. S., a e) I. N., zastoupenými JUDr. Petrem Zimou, advokátem se
sídlem v Praze 2, Slezská 13, PSČ 120 00, za účasti nkt cables s. r. o. se
sídlem na Kladně, Průmyslová 1130, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 27 20
33 95, zastoupené Mgr. Lucií Sabolovou, advokátkou se sídlem v Praze 8,
Karolinská 661, PSČ 186 00, o přezkoumání přiměřenosti vypořádání, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 185/2005, o dovoláních všech
navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2010, č. j.
7 Cmo 34/2010-510, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, kterým dovolatelé napadají výrok I. usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2010, č. j. 7 Cmo 34/2010-510 v části,
v níž soud rozhodl o výši „úroku z prodlení“, zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání navrhovatelů b) a d) odmítá.
III. Navrhovatelé a), b), c), d) a e) jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit společnosti nkt cables, s. r. o. na náhradu nákladů dovolacího řízení
9.360,- Kč do rukou jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
převodu obchodního jmění na hlavního akcionáře (výrok I.), rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a o povinnosti nkt cables, s. r. o.
zaplatit znalečné (výrok V.)] a ve výroku II. (kterým soud rozhodl o povinnosti
nkt cables, s. r. o. zaplatit navrhovatelům dorovnání v určené výši spolu s
„úrokem z prodlení), kromě dne počátku úročení přisouzeného dorovnání, který u
každého z navrhovatelů změnil tak, že jím je den 2. srpna 2005. Rovněž „ve
formulačně správném znění“ potvrdil výrok IV. napadeného usnesení.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1. Navrhovatelé byli akcionáři společnosti nkt cables, a. s., přičemž
navrhovatelka a) vlastnila 3.727 akcií, navrhovatel b) 3.106 akcií, navrhovatel
c) 115 akcií, navrhovatel d) 446 akcií a navrhovatelka e) 209 akcií.
2. Dne 24. března 2005 rozhodla valná hromada nkt cables, a. s. o zrušení
společnosti bez likvidace s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře –
společnost České kabely s. r. o., schválila návrh smlouvy o převzetí obchodního
jmění hlavním akcionářem a konečnou závěrku za rok 2004. Na základě znaleckého
posudku ze dne 14. února 2005 vypracovaného TACOMA Consulting a. s. bylo určeno
přiměřené vypořádání pro ostatní akcionáře ve výši 943,- Kč za jednu akcii.
Akcionářům bylo vyplaceno vypořádání ve výši 944,50 Kč za jednu akcii.
3. Převod obchodního jmění na hlavního akcionáře byl do obchodního rejstříku
zapsán dne 2. srpna 2005, ke stejnému datu byla také do obchodního rejstříku
zapsána změna obchodní firmy společnosti České kabely s. r. o. na nkt cables s.
r. o. (dále jen „společnost“).
4. Navrhovatelé s výší vypořádání nesouhlasili a nechali si vypracovat nový
znalecký posudek znalcem Ing. Z. T., který na základě „alternativního postupu
při respektování metody diskontovaných peněžních toků“ stanovil výši vypořádání
na 1.412,- Kč za jednu akcii a následně v dodatku ze dne 4. ledna 2007 na
částku 1.992,- Kč za akcii.
5. Soud prvního stupně z důvodu podstatného rozdílu ve výši přiměřeného
vypořádání stanoveného ve dvou znaleckých posudcích a s ohledem na to, že jde o
řízení nesporné, a tedy ovládané zásadou vyšetřovací (§ 120 odst. 2 občanského
soudního řádu, „dále jen o. s. ř.“), pověřil znalecký ústav Česká znalecká, a. s., vypracováním nového znaleckého posudku, který stanovil výši přiměřeného
vypořádání na 1.099,- Kč za jednu akcii. Návrh na provedení dalšího revizního
znaleckého posudku soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítl. V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že se až na „nepatrné výjimky“
ztotožňuje se závěry učiněnými soudem prvního stupně, konkrétně, že v dané věci
není možné použít žalobu na určení výše přiměřeného vypořádání podle ustanovení
§ 80 písm. c) o. s. ř., když, i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005 a usnesení ze dne 11. prosince 2007,
sp. zn. 29 Odo 442/2006, je nutné se v tomto případě domáhat zaplacení
dorovnání žalobou na plnění podle § 80 písm. b) o. s. ř. Za nepřípadný označil
odvolací soud také argument navrhovatelů, kteří poukazovali i na literaturu s
tím, že v projednávané věci nejde o institut výkupu účastnických cenných
papírů, ale o zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na
hlavního akcionáře. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda navrhovatelé mají právo na dorovnání
vypořádání či nikoli. Uvedl, že zákonná úprava vychází ze zásady objektivity
hodnocení přiměřeného vypořádání, které je tak proto nutné stanovit znaleckým
posudkem. Protože se znalecký posudek společnosti TACOMA Consulting, a. s. vypracovaný na návrh nkt cables, a. s. a znalecký posudek Ing. Z. T. vypracovaný na návrh navrhovatelů ve svých závěrech diametrálně lišily,
považoval za správný postup soudu prvního stupně, když nechal vypracovat třetí
znalecký posudek znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s. Odvolací soud se také
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně kvality posudku zpracovaného
Českou znaleckou, a. s. na základě výnosového způsobu ocenění. Stejně jako soud
prvního stupně neshledal důvody pro doplnění dokazování revizním znaleckým
posudkem, neboť v řízení provedené důkazy jsou dostatečně způsobilým podkladem
pro závěr o výši přiměřeného vypořádání ostatním akcionářům nkt cables, a. s. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že navrhovatelům
vznikl nárok na dorovnání ve výši 154,50 Kč za jednu akcii a společnost je jim
povinna toto dorovnání uhradit spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 220p
odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a § 220k odst. 7 obch. zák., a to ve výši dvojnásobku diskontní sazby České národní banky platné ke
dni zápisu převodu obchodního jmění do obchodního rejstříku, ode dne, v němž
byl převod obchodního jmění zapsán do obchodního rejstříku, a nikoli již od 31. prosince 2004, jak uvedl soud prvního stupně, když počátek úročení dorovnání
nemůže předcházet samotnému rozhodnutí valné hromady o zrušení společnosti bez
likvidace s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře a schválení návrhu
smlouvy o převzetí obchodního jmění.
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé b) a d) dovolání do výroku
I. v části, kterou odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o výši
dorovnání, výrok o výši úroku z prodlení a výrok o zamítnutí žaloby na určení. Navrhovatelé spatřují vadu řízení v tom, že se odvolací soud nevypořádal s
rozdíly jednotlivých znaleckých posudků, když poukazují na nejednotné přístupy,
metody, modely a různé užití základních vstupních veličin, na základě nichž
byly posudky vypracovány. Tvrdí, že stanovení výše vypořádání nemůže záviset
jen na osobě znalce, který si v rámci určitého rozmezí může „do vzorců dosadit
libovolné hodnoty…a dále stanoví subjektivně nejrůznější přirážky, kterými se
hodnota společnosti snižuje.“ Jsou přesvědčeni, že pokud různí znalci mohou
dospět k různým výsledkům, nenaplňuje tato skutečnost požadavek objektivity,
jak požaduje Ústavní soud v nálezu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS
56/05. Dále poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08, nález ze dne 20. května 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06 a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze kterých
podle jejich názoru plyne, že je nutné zkoumat znalecké posudky v soudních
řízeních i po obsahové stránce, a vytýkají soudu, že nevysvětlil, proč je
znalecký posudek České znalecké, a. s. správnější než posudek Ing. T. Dovolatelé jsou názoru, že řízení je postiženou vadou, která spočívá v tom, že
soudy nevysvětlily rozdíly ve znaleckých posudcích, a předkládají otázku
zásadního právního významu, zda „znalci v České Republice mají při dosazování
čísel do vzorce pro výpočet nákladů vlastního kapitálu (CAPM) respektovat
obecně uznávaná pravidla, či zda bude toto ponecháno zcela na jejich libovůli. Totéž pak platí pro otázky tempa růstu a další prvky ocenění.“
Dovolatelé dále napadají stanovení výše úrokové sazby úroku z prodlení, když
rozhodnutí v této části vytýkají rozpor jak s českými právními předpisy, tak i
s ustanoveními směrnice 2000/35/ES, o postupu proti opožděným platbám v
obchodních transakcích (dále jen „směrnice“), v souvislosti s čímž předkládají
otázku zásadního právního významu „jaká je povaha úroku podle § 220k odst. 7
obch. zák., který má být aplikován na nárok podle § 220p obch. zák. a jaký je vztah tohoto ustanovení k obecným předpisům o úroku z prodlení a
směrnici.“ V další argumentaci pak odkazují na dovolání navrhovatelů a), c) a
e), jejichž dovolání směřuje jen do části výroku o úrocích z prodlení. Pokud jde o závěr, že v uvedeném případě nelze použít určovací žalobu (návrh)
na určení výše vypořádání podle § 80 písm. c) o. s. ř., ale že je nutné
postupovat podle § 80 písm. b) o. s. ř. žalobou (návrhem) na plnění, dovolatelé
se závěry obou soudů nesouhlasí. Konkrétněji srovnávají institut vypořádání akcionářů při převzetí obchodního
jmění hlavním akcionářem s institutem výkupu účastnických papírů podle § 183k
obch. zák. a jsou toho názoru, že oba instituty jsou natolik podobné, že
jestliže v rozhodnutí ze dne 16. prosince 2009, sp. zn.
29 Cdo 4712/2007,
stanovil Nejvyšší soud pro institut výkupu účastnických cenných papírů možnost
použít žalobu na určení výše protiplnění, je možné učinit stejný závěr i pro
vypořádání akcionářů při převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem. Závěrem pak dovolatelé namítají rozpor rozhodnutí, ze kterých vyšel odvolací
soud, s judikaturou Ústavního soudu – konkrétně s rozhodnutím ze dne 12. března
2003, sp. zn. Pl. ÚS 38/01, z něhož vyvozují, že „pokud jsou jedné skupině
menšinových akcionářů přiznávána určitá práva,…nelze tato práva bezdůvodně
upírat jiné skupině menšinových akcionářů, kteří jsou ve zcela zřejmě
srovnatelné situaci. Mají-li akcionáři podle § 183i obch. zák. a) právo žalovat
jak na určení, tak i na plnění, dále b) právo výši protiplnění či doplatku
vůbec nevyčíslovat a nakonec že c) soud může jít nad rámec petitu, nelze tato
práva…upírat akcionářům uplatňujícím nároky podle ustanovení § 220k obch. zák. za situace, kdy text obou norem je téměř shodný.“ Dále pak poukazují i na nález
Ústavního soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, ve kterém Ústavní
soud konstatoval, že oba instituty, tedy výkup účastnických papírů a převod
obchodního jmění na hlavního akcionáře, jsou obdobné. Dovolatelé navrhují, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil. Navrhovatelé a), c) a e), podali dovolání do výroku I. v části týkající se výše
úroku z prodlení. Otázku zásadního právního významu spatřují, v posouzení
povahy úroku podle ustanovení § 220k odst. 7 obch. zák. a jeho vztahu k obecným
právním předpisům o úroku z prodlení a směrnici. Jsou toho názoru, že úrok
podle § 220k odst. 7 obch. zák. je úrokem z prodlení, i když to zákon v
dotyčném ustanovení výslovně nestanovuje, a proto by se na něj mělo vztahovat
nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že zvláštní
povaha úroku podle § 220k odst. 7 obch. zák. netkví v jeho výši, ale ve
specifickém určení doby počítání tohoto úroku – tedy ode dne zápisu převodu
obchodního jmění na hlavního akcionáře do obchodního rejstříku. Odlišnou výši
úroku, která dle předmětného ustanovení činí dvojnásobek diskontní sazby
stanovené Českou národní bankou, vidí jako pochybení zákonodárce, který při
přechodu na úročení dle repo sazby České národní banky zvýšené o 7 procentních
bodů v důsledku provádění směrnice, opomněl promítnout tuto změnu současně do
ustanovení § 220k odst. 7 obch. zák. K podaným dovoláním podala společnost vyjádření, v němž obsáhle argumentuje ve
prospěch rozhodnutí soudů obou stupňů. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Zásadně právně
významnou Nejvyšší soud shledává otázku, jakou povahu má úrok, jehož zaplacení
se navrhovatelé domáhali. V podání ze dne 23. ledna 2007, kterým upravili návrh na zahájení řízení, se
navrhovatelé mimo jiné domáhali, aby jim soud přiznal úrok z prodlení ze
žalovaných částek ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Ustanovení § 220p odst. 4 obch. zák. v rozhodném znění, tj.
ve znění účinném
do 29. dubna 2005 určovalo, že se při převzetí obchodního jména hlavním
akcionářem na místo smlouvy o fúzi vyhotovuje smlouva o převzetí obchodního
jmění hlavním akcionářem, která musí být uzavřena mezi společností a hlavním
akcionářem. Místo výměnného poměru akcií a lhůty při jejich výměně se ve
smlouvě o převzetí uvádí výše a lhůta vypořádání v penězích. Tato lhůta nesmí
být delší než dva měsíce ode dne zápisu převodu obchodního jmění do obchodního
rejstříku. Ustanovení § 220k odst. 1, 5 a 7 platí přiměřeně. Ve smlouvě o
převzetí obchodního jmění musí být menšinoví akcionáři upozorněni na to, že
mají právo na vypořádání v penězích a právo žádat o přezkoumání výše vypořádání
v penězích, s tím, že toto právo mají, i když na valné hromadě budou hlasovat
pro smlouvu o převzetí, a že je mohou uplatnit ve lhůtě dvou měsíců ode dne,
kdy se zápis převodu jmění do obchodního rejstříku stane účinným vůči třetím
osobám. Ustanovení § 220k odst. 7 stanoví, že má-li akcionář právo na dorovnání, úročí
se dlužná částka úrokem ve výši dvojnásobku diskontní sazby České národní banky
platné ke dni zápisu sloučení do obchodního rejstříku ode dne, v němž bylo
sloučení zapsáno do obchodního rejstříku. Soudy obou stupňů přiznaly navrhovatelům úrok podle § 220p odst. 4 ve vazbě na
§ 220k odst. 7 obch. zák., který ale označily jako úrok z prodlení. Uvedený
úrok však úrokem z prodlení není, když jde o úrok, kterým se úročí částka
vypořádání v penězích od zápisu převodu obchodního jmění do obchodního
rejstříku (tj. od okamžiku zániku společnosti) do jejího vyplacení. Tento závěr
plyne nejen z textu uvedeného ustanovení, ale – logicky – i z toho, že až do
konce lhůty podle § 220p odst. 4 věty druhé a třetí není hlavní akcionář v
prodlení a není tedy zákonný důvod, aby platil úrok z prodlení. Teprve marným
uplynutím uvedené lhůty se dostává hlavní akcionář do prodlení a může mu
vzniknout povinnost platit vedle úroku z dlužné částky úrok z prodlení.
Právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí v části,
týkající se úroku z prodlení, spočívá, je tedy správné, přičemž na jeho věcnou
správnost nemá vliv to, že soudy přiznaný úrok nesprávně označily.
Ve zbývajícím rozsahu dovolání přípustné není.
Pro dovolateli předestřenou otázku, zda lze právo na přezkoumání výše
vypořádání v penězích podle ustanovení § 220p odst. 4 ve spojení s ustanoveními
§ 220k odst. 1, 5 a 7 obch. zák. uplatnit návrhem na určení, dovolací soud
přípustnost dovolání neshledal. Tuto otázku již vyřešil v usnesení ze dne 7.
března 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005, jež je veřejnosti, stejně jako další
rozhodnutí uvedená níže (není-li uvedeno jinak), k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu, a od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani v
projednávané věci. Poukazují-li pak dovolatelé na nález Ústavního soudu ze dne
12. března 2003, sp. zn. Pl. ÚS 38/01, je tento poukaz zjevně nepřípadný, neboť
uvedený nález řešil nerovné postavení dvou skupin akcionářů v rámci úpravy
téhož právního institutu, nikoli v rámci dvou různých institutů, jak je tomu v
projednávané věci.
K námitce dovolatelů o rozporu závěrů soudů obou stupňů se stanoviskem vlády
České republiky ve věci K., M. proti České republice pak Nejvyšší soud
poznamenává, že stanovisko vlády není právním předpisem a nelze jím tudíž
poměřovat správnost rozhodování soudů v projednávané věci.
Námitkami, jimiž dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu tvrzené vady řízení,
spočívající v tom, že řádně nehodnotil znalecký posudek zpracovaný Českou
znaleckou, a. s. a neporovnal jej s důkazy listinami, pak vystihují dovolací
důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž nemají u
dovolání přípustného toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k
dispozici, jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006,
sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník
2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06,
jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Uvedenou otázku přitom již vyřešil Ústavní i Nejvyšší soud v rozhodnutích, na
které dovolatelé odkazují, a to tak, že soud je povinen hodnotit důkaz
znaleckým posudkem stejně, jako jiné důkazy a vyvstanou-li pochybnosti o věcné
správnosti znaleckého posudku, je povinen pokusit se odstranit vzniklé
pochybnosti obstaráním dalších důkazů. Soud prvního stupně tímto způsobem
postupoval a vzhledem k výrazným rozdílům obou k důkazu předložených listin –
znaleckých posudků TACOMA Consulting, a. s. a Ing. Z. T., obstaral a provedl
další důkaz, posudek znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s. Ten pak odvolací
soud posoudil a zhodnotil jako kvalitní, vypracovaný v souladu se zákonnými
požadavky. Vzal v úvahu i to, že posudky České znalecké, a. s. a TACOMA
Consulting, a. s. se zásadním způsobem nelišily. Představu dovolatelů, že je
povinností soudu obstarávat stále nové a nové znalecké posudky, dokud nebude
dosaženo naprosté shody v závěrech znalců, shledává Nejvyšší soud absurdní a
jako správnou nehodnotí ani jejich představu, že má soud sám posoudit, která ze
zvolených metod vypracování posudku je správná. Realizace tohoto závěru by
vyžadovala od soudu takové znalosti, které by činily zpracování znaleckého
posudku zbytečným. V podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání ve zbývajícím
rozsahu přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod
přípustnosti dovolání, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř. je odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání navrhovatelů zamítl a
společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají
z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení),
jejíž výše činí podle § 7 písm. g), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 7.500,- Kč, a náhrady hotových
výdajů určené podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Společně s náhradou za 20% daň
z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč tak dovolací soud
přiznal společnosti k tíži dovolatelů celkem 9.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2012
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v
á
předsedkyně senátu