Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupené JUDr. Z. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2000, čj. 31 Co 113/2000-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2003 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2000, čj. 31 Co 113/2000-97.
Ze shromážděných podkladů vyplývá, že v řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník M. H. domáhal proti stěžovatelce zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Soud prvního stupně podílové spoluvlastnictví zrušil a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka s tím, že je povinen stěžovatelce zaplatit částku 4.900.000,- Kč. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil. Dovolací soud dovolání stěžovatelky (jehož přípustnost dovozovala z ust.
§ 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb.) usnesením ze dne 28. 5. 2003, čj. 22 Cdo 1283/2001-132, odmítl. Uvedl, že stěžovatelka před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhla připuštění dovolání, aniž by konkretizovala právní otázku, pro kterou by rozhodnutí odvolacího soudu mělo být rozhodnutím zásadního významu. V dovolání pak uvedla, že za otázku po právní stránce zásadního významu považuje interpretaci hlediska účelného využití věci ve smyslu § 142 odst. 1 obč.zák., která podle ní není v judikatuře soudů řešena.
Dovolací soud poukázal na rozhodnutí publikované pod R 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval jeho právní závěry a uvedl, že jsou přiměřeně nadále použitelné i nyní pro výklad pojmu účelného využití nemovitosti.. Proto dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy. Uvedla, že pokud soudu předložila návrhy na doplnění dokazování, jimiž měla být tvrzení vedlejšího účastníka o lepším využití nemovitosti zpochybněna, ne-li vyvrácena, byly tyto návrhy buď bez zdůvodnění odmítnuty, nebo se jimi soud nezabýval. Takto nemohla prokázat lepší a účelnější využití nemovitosti a její omezené využívání vedlejším účastníkem. Rovněž bez povšimnutí zůstal její návrh na provedení důkazu výslechem svědka A. K., který měl potvrdit, že vedlejší účastník chce získat nemovitost do vlastnictví za účelem spekulace, tj. okamžitého následného prodeje se ziskem. Tím bylo postupem soudů porušeno ust. § 133 o.s.ř., jež neumožňuje libovůli soudu ve výběru prováděných důkazů
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci byly provedeny četné důkazy. Stěžovatelka v průběhu řízení nebyla zkrácena na svých ústavně zaručených základních právech na soudní ochranu a řízení bylo provedeno v souladu s procesními předpisy. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Nymburk, sp. zn. 5 C 1069/96, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy měly provést veškeré jí navrhované důkazy (které ovšem v ústavní stížnosti blíže nekonkretizovala, s výjimkou svědka A. K., což ovšem uvedla již v dovolání) a pokud tak neučinily, porušily tím její ústavní procesní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud uvádí, že k problematice obecným soudem opomenutých důkazů existuje četná judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16.
2. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94 , uveřejněného pod č. 10, ve svazku 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, plyne, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl.
36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnos vydaného rozhodnutí (§ 221 odst. 1 písm. c), § 243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy).
Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§ 120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.).
Uvedené zásady spravedlivého procesu obecné soudy, dle přesvědčení Ústavního soudu, neporušily, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí. Obdobnou praxi uplatňuje i Evropský soud pro lidská práva, dle něhož tomuto soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení vnitrostátního soudu svým vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně připuštění a provádění důkazů, bylo "spravedlivé" ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (např. rozsudek ve věci Schuler Zgraggen proti Švýcarsku z roku 1993, A-263, § 66). Dále (např. podle zprávy Komise ke stížnosti č. 7945/77) článek 6 odst. 1 Úmluvy neupravuje problematiku důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách. Uvedenými principy se obecné soudy, dle přesvědčení Ústavního soudu, při svém rozhodování řídily, jak vyplývá ze shromážděných podkladů, zejména vyžádaného spisu Okresního soudu Nymburk.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu