Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Františka Jílka, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Doleželem, Ph.D., advokátem, se sídlem Horova 3121/68, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Klatovech č. j. 18 E 77/2007-159 z 31. 7. 2012 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 640/2012-175 z 19. 10. 2012, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Dne 1. 2. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena postupně doplňovaná ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se zejména s tvrzením porušení svého základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni z 19. 10. 2012 č. j. 11 Co 640/2012-175, kterým bylo k odvolání stěžovatele jako povinného potvrzeno usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 31.
7. 2012 č. j. 18 E 77/2007-159, co do výroku III., IV., V. a VII., naproti tomu odvolání stěžovatele do výroku I., II., VI., VIII. až XII. bylo odmítnuto pro nepřípustnost podle § 336c odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012 [v rozhodnutí krajského soudu je písařsky nesprávně uvedeno ust. § 336b odst. 5 o. s. ř.]; konečně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Pro porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel žádá také zrušení shora citovaného usnesení Okresního soudu v Klatovech z 31. 7. 2012 č. j. 18 E 77/2007-159 [které stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně, podle chybné kopie rozhodnutí, označuje číslem listu 162]. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž navrhuje, aby Ústavní soud v jeho případě rozhodl podle § 83 zákona o Ústavním soudu tak, že náklady jeho právního zastoupení hradí stát.
V rámci vlastní argumentace pak stěžovatel obecným soudům vytýká, že při výkonu rozhodnutí prodejem jeho nemovitosti formou dražby vycházely z vadného znaleckého posudku a tím i z nesprávné hodnoty nemovitosti. To v konečném důsledku vedlo k tomu, že neaplikovaly § 264 o. s. ř. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV.
ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
K argumentaci stěžovatele může Ústavní soud toliko poznamenat, že ve fázi nařízení dražebního jednání již není možné namítat nesprávnou výši výsledné ceny dražené nemovitosti [srovnej k tomu přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1083/2005].
Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Proto nemohlo být vyhověno ani stěžovatelovu návrhu podle § 83 zákona o Ústavním soudu [srovnej k tomu hypotézu v odst. 1 tohoto ustanovení].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu