Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Veronikou Janošíkovou, advokátkou, sídlem Kpt. Nálepky 2224, Louny, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2023 č. j. 126 Co 125/2023-426 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. června 2023 č. j. 0 P 37/2022-360, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a J. P., zastoupeného JUDr. Janem Běleckým, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 59, Rakovník, a nezl. L. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že obecné soudy se zabývaly návrhem otce nezletilé (vedlejšího účastníka) na úpravu styku.
3. Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat nejprve formou asistovaného styku, za přítomnosti stěžovatelky a psycholožky, v prostorách Dětského centra Kladno, příspěvkové organizace, a to jednou týdně ve dnech 17. 7. 2023, 24. 7. 2023, 31. 7. 2023 a 7. 8. 2023, vždy od 15:00 do 16:00 hodin. V období od 19. 8. 2023 do 31. 10. 2023 je oprávněn se otec stýkat s nezletilou každý lichý týden v sobotu od 9:00 hodin do 17:00 hodin a od 1. 11. 2023 každý lichý týden do soboty od 9:00 hodin do neděle do 17:00 hodin (výrok I.), současně soud rozhodl o speciální úpravě styku o prázdninách (výrok II.) a o nákladech řízení (výroky III. a IV.). V řízení před okresním soudem byla provedena řada důkazů, mj. výslech nezletilé, několik lékařských zpráv nezletilé předložených stěžovatelkou, zprávy ze školských a jiných zařízení či výslech znalců (znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace psychologie rodiny a výchovy a znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví zdravotnické, specializace klinická psychologie dětí a dospělých). Na podkladě zjištěného skutkového stavu poté dospěl soud k závěru, že je v zájmu nezletilé, aby se s otcem stýkala. Vycházel přitom primárně ze znaleckého posudku, podle něhož odmítání otce je u nezletilé způsobeno z vysoké míry jejím ovlivňováním stěžovatelkou a babičkou z matčiny strany. Při rozhodování o rozsahu styku soud reflektoval vyjádření znalců a skutečnost, že nezletilá otce neviděla téměř tři roky a je v jejím zájmu, aby nový kontakt s otcem navázala pozvolněji. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje zejména na stěžejní body 27. a 28. odůvodnění napadeného rozsudku. Dále soud konstatoval, že v tomto konkrétním případě nastaly okolnosti případu, které odůvodnily přiznání náhrady nákladů řízení vynaložených v řízení otcem (viz blíže bod 30. odůvodnění napadeného rozsudku). Soud rovněž uložil stěžovatelce povinnost nahradit státu náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku (viz bod 31. odůvodnění napadeného rozsudku).
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. a II. tak, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat počínaje 1. 1. 2024 každou sobotu v měsíci lednu a únoru od 10:00 do 11:00 hodin formou asistovaného styku realizovaného zaměstnanci Area Fausta s. r. o., počínaje 1. 3. 2024 každý kalendářní týden v sobotu od 10:00 do 15:00 hodin a počínaje 1. 5. 2024 každý lichý kalendářní týden od soboty 10:00 do neděle 16:00 hodin a dále upravil zvláštní režim styku o prázdninách.
Ve výroku III. rozhodl krajský soud o povinnosti stěžovatelky hradit náklady státu spojené s vypracováním znaleckého posudku a ve výroku IV. rozhodl o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění napadeného rozsudku se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně rozsahu styku nezletilé s otcem. Ke změně výroků I. a II. rozsudku okresního soudu přistoupil krajský soud kvůli potřebné návaznosti na samotné rozhodnutí a částečnému omezení časové dotace tak, aby byl přechod mezi rodiči pro nezletilou komfortnější.
K rozhodnutí o náhradě nákladů státu uvedl, že výsledek řízení i jeho průběh, poměřovaný procesními postoji rodičů, jej vedl k jednoznačnému závěru, že povinnost platit náklady státu spojené s vypracováním znaleckého posudku má stíhat pouze stěžovatelku, u níž nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve odůvodňuje žádost o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí tvrzením, že nedisponuje finančními prostředky k zaplacení nákladů státu ve výši 112 221,70 Kč. Byla by nucena pro tyto účely čerpat úvěr. Tato situace je způsobilá uvrhnout ji i nezletilou do tíživé finanční (i existenční) situace.
6. Následná argumentace stěžovatelky brojí právě proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů státu spojených s vypracováním znaleckého posudku. Tvrdí, že soudy konstatovaly, že právě stěžovatelka zapříčinila zadání znaleckého posudku, jelikož odmítala kontakt nezletilé s otcem a vyhledala opakovanou psychologickou pomoc pro nezletilou. Podle stěžovatelky však soudy zcela opomíjí předložené lékařské zprávy a doporučení pediatra, který psychologickou poradnu pro nezletilou doporučil. Současně poukazuje na projevené přání nezletilé, která v daném řízení (i nadále) zcela odmítala kontakt s otcem a dodává, že sama opakovaně v řízení před obecnými soudy deklarovala a dokládala, že ve styku otci s nezletilou nebránila. Měl to být právě otec, který o kontakt s nezletilou neprojevoval zájem. Uložení povinnosti k náhradě nákladů státu stěžovatelka vnímá jako "trest" za to, že nebyla schopna nezletilou přimět ke kontaktu s otcem. Má za to, že by náklady neměla hradit sama, ale současně s otcem.
7. Další oblast námitek stěžovatelky směřuje proti závěrům obecných soudů o vhodnosti a rozsahu nařízeného styku nezletilé s otcem. Uvádí, že žádný ze soudců nemůže bez náležité odbornosti stanovit, jaký čas bude nutný k postupnému nenásilnému navykacímu režimu styku otce s nezletilou za pomoci asistovaných kontaktů. Obecné soudy nepřihlédly podle stěžovatelky k výpovědi nezletilé, která se od počátku soudního řízení staví k otci negativně a odmítá s ním jakýkoliv kontakt. Takový postup obecných soudů je v rozporu s právem na soudní ochranu, a to tím spíše, že soudkyně okresního soudu při pohovoru s nezletilou na ni vyvíjela nepatřičný nátlak.
8. Poslední výtky stěžovatelky směřují proti dokazování obecných soudů. Tvrdí, že navrhovala doplnění dokazování výslechy svědků k prokázání nevhodného a agresivního chování otce. V průběhu řízení stěžovatelka opakovala, že otec se dopouštěl násilného chování, a to nejen v době společného soužití, ale i následně při styku s nezletilou. Bez provedení těchto důkazů nemohly obecné soudy náležitě zjistit skutkový stav věci, jelikož se dostatečně nezabývaly osobností otce a jeho chováním k nezletilé.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma výroků I. a II. napadaného rozsudku okresního soudu, které byly změněny napadeným rozsudkem krajského soudu (výroky I. a II.). V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Soudce zpravodaj v rámci přípravy vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
11. Krajský soud v zaslaném vyjádření konstatuje, že se zabýval všemi odvolacími námitkami, vysvětlil svůj náhled na věc, doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně aktuálními důkazy, shrnul skutková zjištění, uvedl, jak věc posoudil po právní stránce, a své závěry vysvětlil. Jeho rozhodnutí proto nemůže nepřípustným způsobem zasahovat do základních práv stěžovatelky.
12. Okresní soud zaslal spolu se spisem též vyjádření k ústavní stížnosti, ve kterém podrobně popsal nejdřív průběh řízení, a to zejména s ohledem na změnu ve věci rozhodující soudkyně. Dále konstatoval, že v rozhodnutí přihlédl ke všem provedeným důkazům, zejména ke znaleckému posudku. Primárně byl přitom sledován nejlepší zájem nezletilé, přičemž v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že styk nezletilé s otcem je v zájmu nezletilé, a že otec i nezletilá mají právo na vzájemný osobní styk. Samotným stykem s otcem není nezletilá jakkoliv poškozena a nebylo tedy důvodné návrhu otce nevyhovět. Rozhodnutím byla rovněž ochráněna její osobnost postupným navykacím režimem na styk s otcem, protože jej nezletilá po poměrně dlouhou dobu neviděla.
13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhuje ústavní stížnost stěžovatelky jako neopodstatněnou odmítnout. Poukazuje přitom na podústavní rovinu námitek stěžovatelky a zdůrazňuje závěry znaleckého zkoumání, mj. o pravděpodobnosti manipulace nezletilou. Právě znaleckým zkoumáním mělo být prokázáno, že "nezletilá byla dlouhodobě vystavena toxickému prostředí namířenému vůči otci, že stěžovatelka neměla zpracovaný rozchod s otcem, že nezletilá běžně komunikovala tím způsobem, aby potěšila matku a zrcadlila její postoje a názory ve snaze jí vyhovět". Obdobně odmítá jako nedůvodné námitky stěžovatelky proti rozhodnutí o povinnosti platit náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku; stěžovatelka se podle něj zjevně domáhá rozložení zátěže nákladů řízení.
14. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka na vědomí a k případné replice stěžovatelce, která na ně ve stanové lhůtě nijak nereagovala.
15. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.
16. Zájmem dítěte je vždy zachování vazeb s oběma rodiči. Dítě má právo poznat skutečně oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není dokonalý. Vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho vlastně nenávisti k sobě samému. Stát má přitom odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny a k respektu k rodičovství druhého rodiče. Úplný zákaz styku rodiče s nezletilým dítětem je proto řešením ultima ratio, vyhrazeným pouze pro mimořádné situace [srov. nález ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 (N 133/86 SbNU 261), body 28. a 29.].
17. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2821/18 , bod 12., toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
18. Pokud jde o posuzovanou věc, samotné řízení bylo zahájeno v roce 2022 na návrh otce, který se dožadoval styku s nezletilou. O poměrech nezletilé bylo naposledy rozhodováno rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 7. 2020 č. j. 0 Nc 32/2020-26, jímž byla po dohodě rodičů nezletilá svěřena do péče matky a otci stanoveno výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně. Usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 3. 2022 č. j. 0 P 37/2022-70, byla rodičům uložena účast na rodinné terapii po dobu dvou měsíců (ve smyslu § 474 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), které se sice zúčastnili, avšak nepřinesla požadované výsledky a ve vztahu rodičů nebyla efektivní. Okresní soud nařídil usnesením ze dne 14. 7. 2022 č. j. 0 P 37/2022-138 (ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 22. 8. 2022 č. j. 126 Co 87/2022-162), předběžné opatření (na návrh otce), kterým určil, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat formou asistovaného kontaktu v prostoru Dětského centra Kladno každé pondělí od 15:00 do 16:00 hodin, počínaje dnem 1. 8. 2022 za přítomnosti matky a psycholožky. Ze zprávy o průběhu psychologické péče ze dne 7. 9. 2022 však vyplynulo, že u nezletilé byly dány závažné důvody, pro které nebylo možné asistovaný styk realizovat. Soud poté jmenoval usnesením ze dne 10. 8. 2022 č. j. 0 P 37/2022-154 znalce za účelem vypracování znaleckého posudku.
19. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v řízení provedly řádné a rozsáhlé dokazování, přičemž neopomněly zjistit též názor samotné nezletilé. Námitka stěžovatelky, podle níž obecné soudy bezdůvodně neprovedly některé jí navrhované důkazy, není opodstatněná. Okresní soud se k důkazům navrhovaným stěžovatelkou vyjádřil v bodě 22. odůvodnění napadeného rozsudku. Jako nadbytečné však zamítl návrhy na doplnění dokazování výslechy svědků - rodinných příslušníků, sousedů a psycholožky či psychiatričky, neboť měl k dispozici znalecký posudek a závěry z výslechu znalců (vyjadřující se mj. i k osobě otce). Ústavnímu soudu rovněž neušlo, že právní zástupkyně stěžovatelky při jednání okresního soudu dne 28. 6. 2023 sdělila, že provedení výslechu svědků či výslech MUDr. Podhorské ponechala na zvážení soudu (výslovně zpět tyto návrhy nevzala); ohledně výslechu Mgr. Mošovské právní zástupkyně stěžovatelky konstatovala vhodnost jeho provedení. Okresní soud navíc v řízení správně provedl jako listinný důkaz zprávy psychiatričky Fakultní Thomayerovy nemocnice, MUDr. Podhorské, ze dne 23. 3. 2022, zprávu z téže nemocnice ze dne 20. 6. 2022, dále několik lékařských zpráv Ph.Dr. Řehulkové, klinického psychologa, ze dne 7. 1. 2021, 24. 5. 2021, 15. 12. 2021 či zprávy psycholožky Mgr. Mošovské o průběhu psychologické péče v Dětském centru Kladno ze dne 7. 9. 2022.
20. Obecné soudy nejsou povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, pakliže takový postup zdůvodní. To vše za předpokladu, že dosavadní průběh dokazování svědčí o tom, že je možno z něj učinit takové závěry, které umožní soudu ve věci rozhodnout - tak, jako v posuzované věci. Zásadu práva na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny je podle judikatury Ústavního soudu třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nijak nevyplývá povinnost soudu provést všechny účastníkem navrhované důkazy [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191) či usnesení ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 1242/24 ]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení je třeba určité důkazy provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, zda je určitý důkazní prostředek (v posuzované věci stěžovatelkou navrhované výslechy svědků a psychologů) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
21. Pokud jde o určení rozsahu styku nezletilé s otcem, Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatelky, že žádný ze soudců nemůže bez dalšího sám stanovit, jaký čas bude nutný k postupnému nenásilnému navykacímu režimu. Stěžovatelka však opomíjí, že obecné soudy určily rozsah styku na základě "doporučení", resp. odborného vyjádření (psychologů), vyplývajícího ze znaleckých posudků či následné výpovědi znalců. Okresní soud zohlednil, že nezletilá otce po dobu téměř tří let neviděla a styk otce s nezletilou rozdělil do několika časových období, nejprve za přítomnosti matky a psycholožky tak, aby "navykací režim" nezletilé byl co nejvíce pozvolný. Rovněž důrazně apeloval na matku, aby k následujícímu styku, který bude probíhat již bez její přítomnosti, nezletilou náležitě připravovala. Z výpovědi znalců totiž mj. vyplynulo, že nezletilá je schopna se "velice rychle ve vztahu k otci aklimatizovat. Nezáleží ani na tom, jak dlouhý styk soud stanoví, neboť problémem pro nezletilou může být jakýkoli styk za situace, kdy se sama matka na realizaci styku bude soustředit a nezletilou takto traumatizovat." Obdobně i krajský soud v napadeném rozsudku přistoupil k postupnému navazování kontaktu nezletilé s otcem, korigoval též délku času, kterou měl otec s nezletilou trávit. Obecné soudy tudíž ve věci postupovaly s největší opatrností, ve snaze kontakt nezletilé s otcem "neuspěchat". Takovému přístupu nelze podle Ústavního soudu ničeho vytknout a to tím spíše, že má oporu v provedeném dokazování.
22. Stěžovatelka rovněž brojí proti tomu, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s přáním nezletilé, která má k otci negativní vztah, vídat jej nechce. Ústavní soud si je vědom toho, že jeho primárním úkolem při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (srov. například usnesení ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 731/24 , bod 14., a další v něm odkazovaná rozhodnutí). Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musí soudy vzít v úvahu i jejich přání, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru. Naopak, musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk dítěte.
23. Ústavní soud ve svých rozhodnutích dále zdůrazňuje, že nejen při rozhodování o péči o dítě, ale též při rozhodování o úpravě styku rodiče s dítětem je nutno vycházet z toho, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě a podílet se na jeho výchově v zásadě stejnou měrou, čemuž odpovídá právo dítěte na péči obou rodičů. Je-li tedy dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby tato zásada, vycházející z ústavně zaručeného práva rodiče i dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, byla co nejvíce naplněna [nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543)]. Důvodem pro nerozšíření styku s druhým rodičem nemůže být samotný nesouhlas rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, ani obecný poukaz na nevhodnost změny zažitého a fungujícího režimu styku. I při rozhodování o úpravě styku rodiče s dítětem je třeba komplexně zjišťovat a posuzovat nejlepší zájem konkrétního dítěte a nevyhovění návrhu dotčeného rodiče na rozšíření styku s dítětem lze odůvodnit zásadně jen rozporem s nejlepším zájmem dítěte, podloženým konkrétními okolnostmi a skutečnostmi v řízení prokázanými [srov. nález ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 (N 81/94 SbNU 104), bod 30.].
24. Obecným soudům nelze upřít, že by nesledovaly nejlepší zájem nezletilé, jakkoliv z její výpovědi před soudem vyplynul aktuální negativní vztah k otci. Podle Ústavního soudu je obecně v zájmu dětí, aby měly harmonický vztah s oběma rodiči, a nelze vytýkat obecným soudům, že se o to v posuzované věci pokoušejí (viz též nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 - srov. bod 16. výše). Je totiž zapotřebí poukázat na to, že nezletilá byla v době podání výpovědi ve věku sedmi let, nelze jí proto považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělou, aby dokázala sama posoudit nejlepší možnosti péče a zejména odolat případným manipulacím. Právě na manipulaci nezletilou znalci ve svém posudku i při výslechu opakovaně upozorňovali. Konkrétně uvedli, že "o otci nezletilá nemluví spontánně, užívá spíše mechanické a naučené repliky, které mají charakter odmítání a negace, často naprosto nelogické. Matkou popisované problémy dcery jako je znovuprožívání traumatu, vyhýbavé chování a zvýšená dráždivost, včetně možného zpoždění rozvoje během vyšetření znalci nepozorovali" (viz blíže body 11. a 12. odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu). Podstatné je tudíž zejména to, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování ze znaleckého posudku, který vyvrátil všechna tvrzení stěžovatelky o psychických obtížích nezletilé a uzavřel, že neexistují žádné objektivní překážky pro styk otce s nezletilou (pozn.: znalci se vyjádřili též k lékařským zprávám nezletilé a zdůraznili, že odborníci vycházeli nejen ze sdělení nezletilé, ale také ze sdělení stěžovatelky, zatímco znalecké posudky byly vypracovány na podkladě důkladných vyšetření, testů a pohovorů rodičů i nezletilé samostatně).
25. Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti znovu poukazuje na fyzické napadení, kterého se vůči ní měl dopustit v lednu 2022 otec nezletilé (nezletilá měla být celé situaci přítomna). Při jednání před okresním soudem dne 24. 3. 2022 stěžovatelka sdělila, že podala na otce trestní oznámení. Výsledky prověřování policie nebo jiné informace však nesdělila, do spisu ani poté ničeho nezaložila - s výjimkou čestných prohlášení svědků této události (avšak až v řízení před odvolacím soudem). Obdobně stěžovatelka opakovaně hovoří o psychickém traumatu, které měla nezletilá prodělat při návštěvě u otce v září 2020. Ústavní soud však zjistil, že obecné soudy těmto tvrzením věnovaly patřičnou pozornost, mimo jiné i při zadávání znaleckých posudků. Znalci uvedli, že "pokud se něco z toho, co matka uvádí, stalo, nezanechalo to na nezletilé žádný znatelný vliv nebo se nic z toho, co matka tvrdí nestalo." Pakliže se obecné soudy neopomněly těmito tvrzeními stěžovatelky zabývat, Ústavní soud nemůže v jejich postupu konstatovat porušení základních práv stěžovatelky.
26. Pokud jde o námitky stěžovatelky proti rozhodnutí obecných soudů o povinnosti platit náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku, lze poukázat na bod 29. odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu či bod 32. odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. Ústavní soud nadto konstantně ve svých rozhodnutích uvádí, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů a samotný spor o náhradu nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V posuzované věci je výrok o nákladech na vypracování znaleckého posudku řádně odůvodněn, jsou z něj zřejmé úvahy, které soudy vedly k tomu, aby povinnost k jejich úhradě uložily stěžovatelce. Ústavní soud v závěrech obecných soudů nespatřuje jakýkoliv exces vyžadující jeho kasační zásah. K tomu je možné ještě uvést, že návrh na vypracování znaleckého posudku podala sama stěžovatelka (srov. usnesení okresního soudu ze dne 25. 9. 2023 č. j. 0 P 37/2022-387). Není přitom pravdivé tvrzení stěžovatelky, že by ji obecné soudy "trestaly" za to, že nebyla schopna nezletilou přimět ke kontaktu s otcem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí pouze vyplývá, že při rozhodování soudy přihlédly k výsledku řízení a jeho průběhu, jakož i k procesním postojům účastníků.
27. Ústavní soud na základě uvedeného shrnuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatelky nebylo zasaženo. Nelze rovněž pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Ústavní soud proto na závěr považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil například v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
28. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl částečně jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v části, směřující proti I. a II. napadaného rozsudku okresního soudu, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání nebyl Ústavní soud příslušný. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti v krátkém časovém úseku po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu